Neznámý rukopis Jindřicha Fritze

Rozbití dekadentních forem

[02.11.2012 00:00:00] - Vzpomínáte na lampionové průvody na oslavu Velké říjnové socialistické revoluce? Ztemnělé listopadové ulice a v nich průvody školáků s papírovými lampionky. Sice nebylo co slavit, ale oslava to bývala pěkná.
Dostal se mi rukou nepublikovaný rukopis význačného českého šachového skladatele Jindřicha Fritze, který by letos oslavil 100. narozeniny (jeho portrét viz Šachový týdeník 29-30 / 2012). Fritzovo dílko „O klasické studii a jiných formalistických vlivech ve studii“ (celé viz níže) připomíná, jak doba „ozbrojené pěsti dělnické třídy“ zasahovala i do tak nepolitických oblastí, jakým byly a jsou šachové studie.
I na šachovou pozici totiž šlo podle Jindřicha Fritze (ale i třeba podle Vladimíra Pachmana) nahlížet dialekticky a šachové úlohy hodnotit dle jejich souladu či naopak rozporu se socialistickým světonázorem. Výsledky nedávných krajských a senátních voleb tuto temnou vzpomínku nebezpečně aktualizují.
Fritzův rukopis nám laskavě zaslal Jaroslav Pospíšil.

O klasické studii a jiných formalistických vlivech ve studii
Jindřich Fritz
Říjnová revoluce v Rusko znamenala nejen převzetí moci dělnickou třídou, ale i úplnou přestavbu dosavadní společnosti. Tento mocenský vývoj si vyžádal také úplnou změnu nadstavby.
V kulturním životě Sovětského svazu se snad nejpronikavěji projevuje tato změna v šachovém problému. Ruští skladatelé opravdu geniálně vyřešili tuto otázku a vytvořili, zejména ve studiích, práce zcela nového typu. Nejzajímavější na tom je, že změna se stala zcela analogicky s mocenskou přestavbou, tím, že byla zvolena jediná cesta, cesta revoluční, rozbití dosavadních, dekadentních forem. V tom směru znamená sovětská tvorba zásadní odpor proti typu tzv. klasické studie, která znamenala formalistické ustrnutí na neproměnném materiálu a znemožňovala tak další, zdravý a mohutný vývoj. Není sporu o tom, že typ klasické studie byl na počátku tohoto století typem studie pokrokové. Avšak právě tato nehybnost a nepružnost klasické studie, jež byla jako její přednost vychvalována, byla příčinou její dekadence.
Klasická studie stala se opotřebovanou a přestala se rozvíjet. Ani různé záchranné pokusy převést tento typ na formu studie vědecké, nebo poziční, neměly širokého ohlasu. Už proto, že proti přirozené smrti nebylo zábrany.
Naproti tomu sovětský typ studie svou novostí, možností dalšího vývoje, dal novou vzpruhu šachové studii, otevřel ji nové, nekonečné obzory, rozšířil prameny její inspirace. A proto je Sovětská studie tak životaschopná, tak stále živá a nevyčerpatelná.
Je zajímavé, že Sovětští skladatelé přesně vyjádřili ve své studii základní dialektickou pravdu, která vidí všechny jevy nikoli statuticky, ale v ustavičném pohybu. Studie sovětská právě v tom se nejvíce liší od typu buržoazní klasické, tím, že má pohyb, není to formální dogma.
Sovětští skladatelé však nikde neodůvodňovali svůj typus filozoficky a teoreticky, zato tím účinněji v praktické tvorbě.
Pro buržoazní kritiky bylo ovšem (a ještě dnes je) těžko pochopitelné v čem záleží novost a genialita Sovětské studie, naopak právě to, co na Sovětské studii bylo nového a živelného, muselo nutně narazit na odpor těchto buržoazních kritiků, poněvadž bořilo základní zásady klasické školy. Nemůžeme se proto divit , že z úst těchto buržoazních kritiků, byly tyto nové formy posuzovány, nikoliv jako pokrok, nýbrž ve vztahu k dosavadním zásadám, jako dekadence. S těmito názory se setkáváme místy ještě dnes.
Abychom však správně dovedli pochopit sovětskou studii, musíme se blíže zabývat některými teoretickými názory a praktickými projevy těch veličin, které měly nebo ještě mají rozhodující slovo v kritickém pohledu na šachovou studii.
Je třeba kriticky zkoumat tyto buržoazní názory a vyvodit z nich poučení pro naši další tvorbu. Zde se neobejdeme bez kritického pohledu na některé reakční názory Františka Dedrleho. V roce 1925 vydal Dedrle knihu studie „Studie“. Nechme jej mluvit ústy této knihy o tom, co soudí o studii: „Pokud nová kombinace vynořuje se ještě v mlhavých obrysek bez reálné konkrétnosti, nazývá se sujetem studie. Až sem pracuje umělcův talent, invence; za tím nestará se o hmotné a přesné formy: vedoucím a jediným kritériem při této duševní práci je krása a originalita. Teprve konstruktivní technika sujet realizuje. Podaří-li se to minimem materálu bez ústupku v kterémkoliv směru, vzniká forma ryzí – klasická. Hlavním jejím znakem je vkusná jednoduchost a úspornost“.
Zde musíme jako zvlášť typická slova, vyzdvihnout „minimum materiálu“ a slova „ryzí – klasická“. Ve slově ryzí vidíme celé krédo Dedrlovo. Už slovo samo je slovem chvály. Vezmeme-li si opak toho, pak vidíme, že Dedrle nám (tehdy mladým) chtěl vsugerovat, že jiná forma bud není možná, a nebo je neryzí, špatná, nečistá.
Spojíme-li si tato slova s další zásadou, použití minima materiálu, vidíme, že Dedrle chtěl našim skladatelům imputovat typ studie vytvořené jen s nejnutnějším materiálem, přičemž použitý materiál ovlivnil ztělesněný myšlenky natolik, že nakonec nebyla to myšlenka, která by si vynucovala použití materiálu, nýbrž naopak materiál ovlivňoval použití myšlenky.
Tato formalistická zásada byla ještě stupňována další Dedrlovou teorií o absolutní pevné pozici: „Čím měně lze hotovou pozici měnit (kameny na šachovnici jinak umisťovat), tím pevnější je forma. Absolutní pevnost formy cenu studie velmi zvyšuje.“
Dedrle tak se snažil vytvářet celky naprosto nehybné, vázané na použitý materiál, přičemž použití myšlenky se pohybovalo jen v úzkém rámci toho „minimálního“ materiálu. Minimální použití skladebných prostředku bylo posilováno teorií o absolutní pozici, která ještě více hnala skladatele k minimum materiálu, poněvadž přirozeně k použití materiálu dalšího znamenalo nejen průlom do této statické teorie, ale také nebezpečí, že tato „absolutní“ – pevná a neměnná pozice nebude dosažena. Přitom tato „pevnost“ pozice z hlediska moderního skladatele jeví se často pochybnou, jak lze na konkrétních případech uvést.
Typ studie, kde přemístěním by došlo k nekorektnostem, avšak lze ji prodloužit (Joseph).
Na druhé straně tato teorie neměla žádné reálné hodnoty, naopak brzdila studii v jejím vývoji. Přitom otázka tzv. absolutní pozice je otázkou čiré náhody, která tkví nebo netkví v pozici a kterou skladatel nemá možnost zvládnout, vymyká se jeho tvůrčí práci. Z marxistického hlediska je proto pochybné přikládat jí nějakou hodnotu, když tato „hodnota“ nebyla vytvořena autorovou prací, nýbrž byla dílem náhody. Spíše by se jednalo o bezpracný zisk, a to zisk hodně pochybný.
Formalismus klasické studie byl ještě stupňován pracovní metodou většiny „klasických“ skladatelů, která spočívala důsledně v metodě „vyhledávací“. Znamenalo to, vzít si nějaký materiál klasického typu, např. D+ J : D nebo V+ P: V a v této figurové konstelaci hledat „myšlenku“.
Tento postup byl ovšem málo produktivní a často se stávalo, že v podobné konstelaci, přes všechny usilovné snahy autorovy žádná myšlenka nalezena nebyla, takže případ, kdy autor touto metodou stvořil něco života schopného , bylo přičítáno jakési „božské“ inspiraci. Z toho potom vyvěral hrdopyšný a samolibý typ „velkého umělce“, který tvořil na základě „božské“ jiskry a měl právo opovrhovat tím „obyčejným“ davem, který měl tu čest, že směl jeho práce řešit. Pokud se tomuto davu práce nelíbila, šlo o omezeného hlupáka, který nemá právo kritiky „obyčejného“ člověka proti šachovému „géniu“. Z toho pak také vyplývala ona nechuť k výkladu a kritice těchto prací, jak zejména v příbuzném úlohovém odvětví prosazoval Havel pod záminkou, že tvoří jen pro znalce. Z toho pak také nutně vyplývala izolovanost skladatelů, nejen od řešitelů, ale i od praktických hráčů; z toho též vyplývala bídná péče o propagaci a vyhledávání a školení nových talentů, podle zásady, po nás ať přijde potopa. Z toho také vyplýval povýšenecký postoj k šachové partii jako k prameni inspirace.
Z omezených možností klasické studie na druhé straně vyplýval úzký specialismus některých skladatelů, kteří vyplýtvaly své nejlepší síly na často nudné obrábění koncovek téhož typu (seriály), popř. útěk ke studiím úlohového typu.
Vidíme tu až dojemnou shodu s formalistickým vlivem Macha a Havla, pokud jde o úlohovou tvorbu, zejména v posuzování funkce bílých pěšců. Tato shoda ovšem není nic náhodného, poněvadž Dedrlovy názory nejdou nic jiného než obratnou aplikací Macho-Havlovského formalismu ve studiích.
Sovětská škola naproti tomu odmítla podobné formalistické a dogmatické nazírání na studii. Studii není pro ni nehybným útvarem skládajícím se z omezeného minimálního materiálu, nýbrž složitým dějem, vyjádřeným nejpřiléhavější formě, bez ohledu na použitý materiál.
Z toho vyplývá jako přirozený důsledek používání „předehry“, (tak aspoň to důsledně Dedrle nazývá, ačkoli o předehru se ve skutečnosti nejedná, nýbrž o součást celkového děje. Dedrlovi zabránilo pochopit funkci předehry jeho dogmatické nazírání na studii, jako otázku určitého materiálu, takže to , co ve studii překračovalo tento minimální materiál, nutně se musilo zdát jakýmsi přídomkem, předehrou.)
To sovětské studii umožňuje ovšem široký rozvoj v nových formách, rozšíření a prohloubení možností tvorby. Sovětská tvorba nejen umožňuje tím přehodnotit staré, nedovařené, ale nalézt nové tóniny v situacích, na kterých klasická studie stála bezradná.
Odhozením těchto formalistických pout získala sovětská studie nový vyjasovací rejstřík, nové tvůrčí možnosti. Z toho také vyplývá však nutnost nové techniky, která se jeví v tom, že se neváže na metodu „vyhledávací“, nýbrž používá zásadně metody práce na téma. To znamená, že vedoucí věcí je její myšlenka, nikoli materiál. To však také znamená, že tvorba studie není pro ni nějakou „božskou inspirací), nýbrž složitým pracovním problémem. Taková studie není již dílem náhody ale výsledkem pracovního procesu. Je to sice metoda z počátku pracná, ale vděčná, poněvadž tvorba studií není již věcí náhody. Sovětský skladatel není již závislý na kdejaké pivní inspiraci, nýbrž pevně třímá v rukou výsledek. To mu umožňuje reálné výsledky, ustavičný a bezbolestný růst, nezávislý na zklamáních pro „nedostavení se božské inspirace“, jako je tomu u klasických skladatelů.
Pracovní charakter sovětské studie zabránil sovětským skladatelům sklouznout na linii výlučnosti, povýšeneckého postoje k masám.Tím a vřelým poměrem šachové partii dostala sovětská studie masový, lidový charakter a proto sovětský kádr skladatelů je tak široký, stále se měnící, stále přibírající nové síly, se stálým a početným kádrem řešitelů, obdivovatelů a přívrženců.
Dedrle dobře viděl nebezpečí které plyne z toho pojetí šachové skladby. Proto také při každé příležitosti bojoval proti podobnému typu.
Tragédií Dedrlovou ovšem bylo, že nakonec se děsil stínů, které sám pomáhal vyvolat. V létech před II.světovou válkou počal se typ klasické studie Dedrlovy samotnému hnusit, neboť nemohl nepozorovat její sestupnou dekadentní linii. On, kdysi přívrženec a opěvovatel H.Rincka, největšího představitele západního formalismu pojednou ze záhadných důvodů shledává jeho dílo plytkým. Odhazuje dokonce původní své názory na studii (viz studie a články kombinační a poziční.)
Vlivem Rinckovým klasická studie uchyluje se totiž do zcela bezvýrazných materiálových forem, vyráběných po továrnicku bez hlubšího vztahu k myšlence. Ne, nadarmo ukazuje T. Gorgiev v článku na formalistický charakter této studie.
Jindy, jak je tomu v díle našeho L. Prokeše vyžívá se klasická studie včasném zpracovávání jedněch a těch samých témat, dávno již obehraných a všeobecně známých, kde Prokeš snaží se s malým úspěchem překlenout epigonský charakter své tvorby poukazem na jakési nejasné technické varianty.
Neuspokojivě také vyznívá experiment F. J. Prokopa, který ve svých patových studiích snaží se rozvést patové obrazce do několika echových variant. Bohužel, zhoubný vliv Macho-Havlovského úlohového směru přivedl jej na málo schůdnou cestu. Jeho dílo, až na řídké případy vyznívá svou téměř úlohovou mechanikou tvorby patů, v níž jen jedna strana je aktivní složkou bez markantních obran protistrany, rovněž formalisticky a nestudiově. I když u Prokopa, jsou vidět silné sovětské vlivy, přece se mu nikdy nepodařilo plně překonat vliv Machův, Havlův, Dedrlův a po vyčerpání patových možností opět se v poslední době uchyluje k neživotnému typu studie klasické.
Rovněž Moravcovy a Mandlerovy seriály, zabývající se stereotypně stejnou materiálovou situací (u Moravce boj pěšců, u Mandlera boj jezdce a věže, věžové koncovky), práce podobající se často jedna druhé, jako vejce vejci, jen zřídka vymykající se výraznou myšlenkou ze stejného základu, nemohly Dedrla uspokojit. V době tohoto znechucení snaží se Dedrle o novou formulaci svého klasického programu svými články o poziční a kombinační studii.
Je zajímavé, že Dedrle zde mnoho nedefinuje. Ne, že by snad definovat neuměl, ale protože - jak jsem již uvedl - se již jednou přesvědčil o labilitě svých definicí. Přesto však z těchto článků vidíme jedno: Nechuť k typu tzv. kombinačních studií a záměrná propagace tzv.pozičních studí. A zde právě je nejhorší to že nedefinuje, jak tyto typy od sebe rozlišit, nýbrž uvádí jen všeobecné fráze a konkrétní případy. Při tom však jeho řazení se vymyká jakékoli definici, a čtenář má doje, že si pro svou „poziční“ studii uchvacuje i typy, které by každý zařadil naopak do poplivaného typy „kombinačního“.
Ukázal jsem již ve své knize Moderní šachová studie z r.1951 na nevědecký charakter tohoto rozdělení. Zde se však chci zabývat otázkou, jaký smysl měly tyto Dedrlovy zdánlivě vědecké články, a proč byly napsány.
Tyto články jsou především výrazem onoho znechucení s typem formální klasické studie, jak jej předváděl ve svých pracích H. Rinck. Ne, náhodou vpadá sem uvedený protorinckovský článek.
Dedrle mluví o kombinační studii a odhazuje tím především Rinck a jeho epigony, rád by se odklonil od typu „ryzí“ klasické studie, ale – již nemůže. Dobře chápe dekadentní charakter Rinckovy tvorby, na druhé straně však mu nezbývá dost odvahy obrátit o 360° a přiklonit se k typu sovětské studie, neboť tím by popřel všechny dosavadní své názory, svůj věhlas. Dedrle neměl dost odvahy ke kapitulaci a konec konců, neměl také u nás fórum, které vychováno v dosavadních formalistických tradicích, které sám pomáhal budovat, by takový obrat pochopilo. Proto se snažil zachránit typ klasické studie učením o tzv. pozičních studiích, jejíž podstata spočívala v tom, že se v nich jeví realistický a vědecký poměr k určitému opět nehybnému a neměnnému materiálu. Je to stále týž klasický typ.
Ovšem konec této teorie byl stejně neslavný, jako teorie o ryzí studii. Nehybný a nepružný útvar klasické studie, nedovoloval nic jiného, než povlovnou smrt. Nedivím se proto, že typ pozičních studií Dedrlových vyzněl po nesporných počátečních přínosech opět neslavným koncem. Nakonec se Dedrle dostal k typu ryzích, nestudiových koncovek rázu 2J plus D, postrádajících nutného teoretického paradoxu, který dříve tak ohnivě zastával. Jestliže tedy nekapituloval slovně, kapituloval nakonec přece svou praxí.
V důsledku těchto rozporů a nejasností měl Drdle přímo zhoubný vliv na mladou studiovou generaci. je až nápadné, jaká věková propast leží mezi našimi skladateli, jak již v minulém článku bylo uváděno. Jeho reakční názory způsobily, že přirozený vývoj české studie byl zpomalen, že vyvolal u mladé generace ideový zmatek. Je nápadný úbytek skladatelských jmen, zejména v období okupace a po roce 1945. Spolu z organizační a propagační neschopností bývalého „Sdružení“ zapříčinil Dedrle svými názory, že je nutno českou studii budovat znovu.
Při tom se ukazuje cesta klasické studie neschůdnou. Znamená to tedy, hledat v budoucnosti jinou, cestu sovětského šachu,. To však předpokládá hluboké studium sovětské literatury, houževnatou práci, odhození dosavadní improvizovanosti, z čehož plyne, že nelze očekávat, že zásadní obrat nastane okamžitě. Na druhé straně je to však jediná cesta, která naši studii může vyvést z hlubin epigonství k originálnímu projevu. Někteří šovinističtí škarohlídi ovšem škodolibě přispěchají se svou námitkou, že to znamená v podstatě jedno epigonství vyměnit za druhé.
Ne, tak otázka nestojí.
Jde o to, že klasická studie svými dogmaty, svou omezenou technikou se stala vyčerpaným dekadentním útvarem, dovolujícím málo originální výraz. Naproti tomu sovětská studie rozbitím dosavadních forem svou novou technikou umožňuje plně rozvinutí tvůrčího procesu, plné rozvinutí své rázné národní kultury v duchu socialistického internacionalismu. Že tato cesta má k epigonství daleko, je nabíledni. A to je nutno říci už jednou pádně na adresu těch, kteří se snaží zachránit mrtvolný klasický útvar apelací na „svaté vlastenecké city“ našich skladatelů. Je nejvyšší čas, aby naši mladí tuto demagogickou hru prohlédli.

| Pavel Matocha | zobrazeno(1495x)