V čísle 51/52-2011 jsme vyhlásili soutěž o nejlepší šachovou hlášku. Reakce čtenářů zveřejňujeme na tomto místě. Pro tu, která vás pobavila, můžete hlasovat do středy 18. ledna v naší anketě.
Pavel Englický
Mám pro vás jeden výrok, který mi utkvěl v paměti a který stále ještě v kuloárech šachového klubu v Neerpeltu koluje a dává se k dobru.
Hraje se meziklubová soutěž Neerpelt I proti Genk II. Na prvním prkně je situace již po několika tazích jasná, bílý musí vyhrát, černý se dopustil hrubé strategické chyby, ale jaksi si toho ještě není vědom. Partie končí asi po 25 tazích. Zjevně rozzlobený hráč z Genku, který si celou dobu myslel, že vyhraje se podíval našemu přeborníkovi do očí a povídá: „Víš, proč jsi vyhrál? Víš to? Nevíš? Protože se neumíš vzdát. Proto!“ A naštvaně odkráčel.
Jaromír Čihák
Šachy hraji 50 let. Tyto mé hlášky pobavily mé protihráče nejvíc.
Jde po mně jak po cizím!
Honí mě jak nadmutou kozu.
František Zabloudil
Hráč dobírá svému soupeři,který se nechce a nechce vzdát jednoho pěšce za druhým. Když sebere posledního, povídá: „Víte mladý muži, já ne všem souhlasím s Herodesem, ale to vraždění neviňátek má něco do sebe…
Pavel Čech
Mému soukromému žebříčku kraluje vyšehradská legenda Jarda Šubrt, ovšem je možné, že kdo ho osobně neznal, nedokáže jeden z jeho mnoha brilantních výstupů dostatečně ocenit.
Tuším, že to bylo v soutěži družstev: zvednul svého koně a v ten okamžik zjistil, že když zahraje plánovaný (pseudo)agresivní výpad, tak o něj hodně rychle – vlastně jednotahově – přijde. Mohl se naštěstí i někam stáhnout a pořád by stál lépe. Chvilku držel koně v ruce, podíval se na soupeře, pak pronesl zřetelně až hamletovsky: „A nebo jo“ – a skočil…
Pavel Lipták
Jako šachový začátečník (dnes mi je již 55 roků) a kluk neznalý tajů šachové hry, si moc dobře pamatuji, jak v mém rodném městě, ve Dvoře Králové n/L hrál šachy pan Jindřich Tauchman. Měl na starost klubovou šachovou skříňku ve výloze místní lékárny, u které jsem se téměř denně, při návratu ze školy, pravidelně zastavoval a vždy nedočkavě sledoval, co je nového v šachové světě. Pan Tauchman, shodou okolností, bydlel i ve stejném domě, jako já s bratrem a rodiči. Občas jsme si spolu i zahráli (dokud jsem ho nezačal porážet) u něho doma nebo na dvorku domu, kde jsme bydleli. Tento, moc hodný a dobrosrdečný pán měl jednu šachovou hlášku, na kterou nikdy nezapomenu a tak i já ji občas nyní při tréninkové partii použiji. Pan Tauchman však (na rozdíl ode mně) nedělal rozdíl, zda se jedná o tréninkovou nebo vážnou, mistrovskou partii a tak když měl partii vyhranou, nahlas, do hrobového ticha šachové místnosti radostně soupeři sdělil, „je to um prdelium“, což znamenalo, že měl jeho soupeř partii prohranou. Tehdy, na konci šedesátých let a začátkem sedmdesátých let ještě nebyla pravidla šachové hry tak přísná jako nyní, takže se většinou všichni jen zasmáli a o nějakém protestu o rušení nemohlo být řeči.
Petr Buchníček
Posílám tři hlášky, na které dodnes vzpomínám.
„Tak toto je taková typická pozice, kde stojí oba špatně. Tedy aspoň já bych to určitě prohrál za obě strany,“ pronesl jsem kdysi já ve snaze oživit tréninkovou lekci. „Figurky ve Tvých rukách pláčou. Jestli máš ty šachy aspoň trochu rád, tak je přestaň hrát!“ Tomáš Polák (byť tehdy ještě ne GM), bohužel na mou adresu…
„Hráči našeho týmu podávají vyrovnané výkony – prohráváme bílými i černými…“Anton Šingliar (Dol. Kubín) při zápasu 2. SNL, když jeho tým prohrával 7:0 a poslední partie vypadala také na prohru.
Napsat komentář