Žlutý špendlík

Mám rád jedničky a nejraději čtyři vedle sebe. A je jedno kdy to je a proč to je. Několikrát jsem například zahrál bowlingový turnaj s výsledkem 1111 kuželek, a jednou při tom zároveň skončil jedenáctý. Z logiky věci mám samozřejmě rád i datum 11.11 (např. Otvírání Bowlingu Blansko). A jistě existují i mnohá jiná jedničková seskupení. Úplně nejaraději ale jsem, když při náhodném pohledu na displej mobilu uvidím čas jedenáct jedenáct.

To už vždycky vím, že ten den mi štěstí stojí nablízku, že si ve svém konání mohu věřit. Možná je to sice jakýsi druh placebo, ale mně je to jedno, svítících 11:11 mi k dobré náladě pomáhá neskutečně. Z výše uvedeného je jasné, že si nemohu odpustit alespoň krátký blog i na minijedničkové datum prvního první.

Letošní sváteční Vánoční dny trávíme s Hankou v rakouských horách. Konkrétně teď je Štědrý den, pár chvil před půlnocí a já si jen v ruce píši šmírák s myšlenkami, abych avizovaného prvního první mohl dát celý blog dohromady.
Už cesta sem mě potěšila. Možná jedna z nejpříjemnějších drobných radostí tohoto roku. Krátce za rakouskými hranicemi nás přivítala – kde se vzala, tu se vzala – nová Dálnice. A ohledně dálnic musím naše rakouské sousedy velmi pochválit. Před pár lety řada nových až desetikilometrových „třetích pruhů“ na dálnici Linec – Salzburg, a teď zase takovéto velmi příjemné překvapení. Jaký rozdíl oproti nám. Například morálně dávno mrtvá a přitom stále používaná silnice R43, anebo současná podivná desetiletá „modernizace“ přeplněné dálnice D1. Tolik utrpení pro miliony řidičů a přitom de facto nevzniknou žádné podstatné metry třetího pruhu navíc. Neuvěřitelné! Ale už dost s našimi dálnicemi.

Před chvílí jsem napsal co mě na závěr roku nečekaně potěšilo a možná bych teď takřka o Štědrovečerní půlnoci mohl napsat co bych si přál já, sám pro sebe.Ale s vyslovováním přání a vlastně čehokoli mám trvale problém. Naposledy například po blogu „Milenci v lese“. Tak jsem si v něm pochvaloval vycházky se Sheilou, až ona tak čtrnáct dnů po blogu onemocněla; snad alergie na chlad; se společnými vycházkami je tak na delší dobu bohužel utrum.

Ale zpátky k mým přáním. Dnes ve čtyři hodiny odpoledne jsem po celodenním azuro – lyžování relaxoval ve venkovním baru vysoko položené horské chaty. Lanovky už zastavily a mě čekala jen závěrečná osamělá jízda zpátky do hotelu na Štědrovečerní večeři. Číšnice zjevně nikam nespěchala a tak jsem si tam – jen sám se sebou – snil své sny. Bylo mi dobře. K svátečním přáním pro sebe jsem taky dospěl a jen tak na okraj; „Nejkrásnější“ bowling to nebyl. Jsou důležitější a námi méně ovlivnitelné věci, než stavění čehokoli. Kvůli výše uvedenému, ale svoje přání raději nebudu vyslovovat, nechám je uloženy ve svém nitru, abych ještě něco zase nepokazil.

A možná, napadá mě, ať je teď v reálu, kdy tyto řádky čtete, kolikátého chce. Zkuste si právě teď uvařit kávu, čaj, pohodlně se usadit a využít na displeji svítícího prvního první. Zamyslete se a přejte si svá tajná přání. Pro sebe, pro svoji rodinu, pro kohokoli. Třeba právě Vám magické jedničky pomůžou k jejich naplnění. Nesmíme ale zapomenout, že svým Přáním a taky Štěstí musíme jít naproti, byť třeba i jen zdánlivými maličkostmi.

Hezký nový rok Vám přeje Vlastík