Sedí Věčnost u říčky a sleduje její tok. Jde kolem mladší sestra Moc. Zašklebí se na Věčnost a přistoupí blíž.
„Ty jsi obyčejná Věčnost, nic, já jsem Moc! Já jsem víc.“
Věčnost se usměje a dále sleduje říčku. Moc mávne rukou a je mocný šlechtic. Má vše co může mít a sedí na železném trůnu. Věčnost lehce foukne a uteče padesát let. Mocný šlechtic leží v hrobě zakopán. Kdysi mocné sídlo pokrývají pavučiny a po dlouhých chodbách se prohánějí myši.
„Pche“ zavrčí Moc a mávne rukou. Je obrovská říše, podrobí si vše a vládne celému světu. Věčnost opět lehce foukne a uteče tisíc let. Po velké říši zbydou jenom rozvaliny, mnoho kostí a zrezivělé meče.
Moc se rozpláče.
„ Copak sestro“, zeptá se ji Věčnost.
„Jsi daleko mocnější než já, Moc. K čemu pak jsem?“
Věčnost se usměje. „Pojď sem ke mně.“
Moc se přiblíží.
„Vidíš“, řekne ji Věčnost, „máš nade mnou moc.“
„Jak to? Jak mám nad tebou moc, sestro?“
„Pro mě sestro, má moc jinou podobu než pro krále nebo velké říše. Pro mě má moc podobu jednoho okamžiku. Tam jsem věčností. Sama sebou.“
Existuje něco, co i s těmi nejtvrdšími dokáže pohnout. Ať chcete či ne, husí kůže vás přejede. Jako by vás anděl objal. A co se stane? Vlastně nic. Pro někoho vůbec nic, jenom se rozezní kdesi. Hudba. Vy to nechcete, ale zacloumá to s vámi jako vítr s listím. Zapomenete na všechno. Vnímáte jenom hudbu. Někdy jako padající hvězda se kutálí a padne k zemi, slza. Cítíte to? Kdosi, kdesi, právě uchopil vaši duši. Ale není to stisk, je to polechtání, které s vámi zavítá chvíli domů. Zdání.
