Země, kde „jo“ znamená „ne“

Letošní mistrovství Evropy jednotlivců se konalo v Kosovu. Tato malá a mladá země se stala členem Evropské šachové unie teprve nedávno, jednalo se tedy o překvapivé rozhodnutí. Politické aspekty výběru se možná odrazily i na mírně nižší účasti, chyběli například hráči z Ázerbájdžánu nebo ze Srbska. Kvůli navazujícímu mistrovství Evropy žen tentokrát nehrály téměř žádné šachistky, což podstatně snížilo diváckou zajímavost soutěže. Dění na šachovnicích bylo dost zajímavé samo o sobě, online přenosy ale občas vynechávaly. Jednalo se snad o součást opatření proti počítačové nápovědě?!
Dějištěm bylo město Gjakova [džakova]. Pořadatelé se velmi snažili uspořádat turnaj na úrovni. Před soutěží uzavřeli dohodu s Asociací šachových profesionálů (ACP), díky níž hráči s ratingy nad 2700, jakož i nejdříve přihlášení členové ACP, měli plně hrazené ubytování. To byla velmi vítaná novinka, protože na mistrovstvích Evropy dosud hradili pobytové náklady účastníci nebo jejich federace. Při tradičně nadsazených hotelových cenách se jedná o významnou úsporu.
Organizátoři neměli s podobně velkou a významnou akcí zkušenosti, což se v prvních dnech projevilo. Po příletu nás odvezl autobus do Gjakovy, odkud jsme byli rozděleni do vozů taxislužby a odvezeni do hotelů. Vše by bylo pěkné, kdyby nebyl chaos v rozmístění do hotelů. Došlo ke změnám oproti původním plánům, což mnohým oprávněně vadilo. Někteří odmítali opustit autobus a dožadovali se odvozu na zvolené místo. Já jsem byl poslán do hotelu La Villa, kde mi recepční sdělil, že se mnou nepočítají. Naštěstí jsem na seznamu hostů našel Viktora Lázničku, který bydlel v soukromí. Nakonec jsem byl ubytován na dvoulůžkovém pokoji s Michailem Antipovem. Druhého dne jsem se probudil velmi brzy a napsal jsem organizátorům stížnost. Argumentoval jsem, že nemohu sdílet pokoj, neboť vstávám ve čtyři hodiny ráno. Mail jsem odeslal zhruba ve 4.20, což zvýšilo jeho důvěryhodnost. Pak jsem naštěstí ještě na dvě hodiny usnul, což se mi obvykle nestává. I díky pomoci pana Petrase ze Šachového svazu mě pořadatelé už po snídani ochotně převezli do hotelu, v němž jsem měl být ubytován. Zatímco La Villa se nacházela v krásném prostředí za městem, ale od hracího sálu byla vzdálen tři a půl kilometru, nový hotel stál poblíž bazaru a do hracího sálu se dalo dojít za pár minut. Kromě mě tam bydleli například všichni polští reprezentanti nebo Nikita Vitjugov. Soutěžící ze vzdálenějších hotelů sice měli hrazenu dopravu vozy taxislužby k hracímu sálu a zpět, ale přesto jsem byl rád, že jsem bydlel blízko. Personál byl velmi ochotný a přátelský, strava byla chutná a bylo jí dost. (Jiní soutěžící neměli takové štěstí.) Snad jen pokoj téměř bez přístupu slunečního světla mi nevyhovoval. V dalším průběhu byly nedostatky postupně odstraňovány a mnozí hráči převezeni do jiných hotelů.
Po změně ubytování jsem se kvůli prezentaci vydal do hracího sálu. Při zpáteční cestě jsem nemohl najít svůj hotel. Když jsem podruhé procházel okolo stánku s ovocem, zkusil jsem se prodavače zeptat chorvatsky (nebo srbsky) a anglicky. Zeptal se mě, zda mluvím francouzsky. Přisvědčil jsem, zopakoval jsem otázku a dostal na ni správnou odpověď. Okolo hotelu jsem předtím už dvakrát prošel, ale zmátl mě jeho nenápadný zevnějšek.
Místní lidé obecně byli přátelští a nevadilo jim, když jsem se snažil s nimi komunikovat svou srbochorvatštinou. Ze slušnosti jsem se naučil i pár albánských slov, což se odrazilo i v názvu článku. Albánské slovo „jo“ skutečně znamená naše „ne“. Když jsme u politiky, při příjezdu jsem na celní kontrole dostal do pasu kosovské razítko přímo pod srbské, aniž bych měl nějaké potíže.
Hrací sál byl pěkný, dostatečně prostorný a dobře osvětlený. Jediná potíž se týkala sociálního zařízení. Na pánských toaletách byla pouze jedna kabinka a jeden pisoár, což pro více než dvě stě padesát účastníků bylo poněkud málo. Většinou jsem se dostal na řadu bez delšího čekání, ovšem dvakrát jsem se při pohledu na dlouhé fronty rozhodl raději vydržet. Přizpůsobil jsem tomu svůj pitný režim, ovšem čtyři z pěti zdravotních poradců by mě za to nejspíše pokárali. Při desátém kole jsem měl kvůli silné rýmě velkou ztrátu tekutin, takže má partie byla mimořádně suchá. Hráči při vstupu do sálu z pochopitelných důvodů procházeli přes bezpečnostní kontroly a nesměli si s sebou brát hodinky. Je možné, že snížený počet toalet byl dalším opatřením proti počítačové nápovědě. Ať už tak či onak, k ničemu podezřelému v tomto ohledu nedošlo, což je jen dobře.
V hracím sále mne zaujala reklama na Ereniku Pilsner beer. Jsem zvědavý, co by tomu řekli v Plzni. Nejspíše jim kosovské pivo může být ukradené. Možná i doslova. (Samozřejmě přeháním a chápu, že plzeňské pivo neoznačuje původ, ale typ. Ale v Evropské unii by takový přístup narazil na legislativní problémy.)
Českou republiku jsme zastupovali čtyři: Viktor Láznička, Zbyněk Hráček, Jiří Štoček a já. Tři z nás nehráli předcházejícího mistrovství republiky, zatímco Jirka se odvážně zúčastnil obou soutěží. Jelikož naše plány byly známy dlouho dopředu, dohodli jsme se s Viktorem na společné přípravě před soutěží. Mně rozhodně pomohla a doufám, že ji Viktor zúročí v příštích soutěžích.
Doprava nebyla jednoduchá, protože cesta z Kosova do Srbska je politicky neprůchodná. Všichni čtyři jsme letěli do Prištiny. Zbyněk si vybral přímý let z Vídně, zatímco my ostatní jsme letěli přes Istanbul s pětihodinovým čekáním. Při pohledu na mapu to vypadá jako nesmysl, ale ekonomie a letecké společnosti mají své zákony, za jejichž nerespektování se platí.