(úryvek z knihy Gens una sumus)
V době vysílání klíčového zápasu našich hokejistů na slovenském mistrovství světa, se jeden náš technik ocitl náhodně nedaleko inkriminované vlečky. S údivem zpozoroval zrychlené pracovní tempo skupiny paličů, jeřábníků a nákladních aut likvidujících a odvážejících, na krátké kusy rozřezané a tím zcela totálně a nevratně znehodnocené kolejnice.
Ale nikoliv, „pracovní skupina“ se vytasila s jakousi objednávkou vystavenou jen na základě občanky (!). Občanka samozřejmě kradená. I policie se vyjádřila o koordinované a docela sofistikované činnosti skupiny. Nechci vás dalšími podrobnostmi zatěžovat, je zřejmé, že krádež přejde neodvratně do ztracena. Bude to asi varianta Bílý kůň (jaký rozdíl od Bílé barvy popsané „1976“ v jedné z reakcí k minulému blogu „Vůně duše“). Zůstane jen a jen ta naše nemalá škoda.
Při jakémsi rozjímání a snad i poučení se, jsem si vzpomněl i na Lybii. Navštěvoval jsem tam na tehdejší dobu docela moderní obchoďáky. Při jedné z prvních návštěv mě zaujaly hromady zcela nehlídaného zboží. Zmínil jsem se o tom svému, tam již zkušenému, kamarádovi. „Jsi tu nový“ jen pokýval hlavou. Za několik dní již kdesi jinde mi znenáhla řekl „Víš tady se nekrade“. „A jak je to možné“ opáčil jsem. „Podívej se na tamhletoho muže“ ukázal prstem. Ten muž neměl levou ruku, chyběla mu. „Tak proto“ dokončil kamarád.
Vlastík
.