Záhadná Čína (3) – Hra a dohra

V minulých dvou článcích jsem pojednal o různých peripetiích své cesty do Číny. Teď konečně přejdu k šachu. Čínské ligy se účastní 12 družstev, přičemž každé s každým hraje dvakrát. Celkových 22 kol je rozděleno na šesti etap po třech či čtyřech kolech. Hraje se na pěti šachovnicích, z nichž tři jsou (nepovinně) mužské a dvě (povinně) ženské. V každém zápase smí za družstvo nastoupit nejvýše dva cizinci. Přesněji řečeno, cizinec a cizinka. V minulých letech zahraniční soutěžící museli hrát černými kameny. Já jsem přijel v příznivější době. Zahraniční hráči a hráčky nadále nesmějí nastoupit proti sobě, ale barvy jsou rozdělené jinak. V každém zápase mají muži z daného družstva opačné barvy než ženy. (Když tři muži hrají bílými, obě ženy hrají černými. Když žena z nervozity zbledne, její oddílový kolega musí zčernat.) Zajímalo by mne, jak se zajišťuje, aby cizinci nehráli proti sobě, protože kvůli tomuto omezení musí sestava jednoho družstva záviset na sestavě druhého, případně na sobě mohou být závislé navzájem! Jinak by obě družstva mohla nasadit své zahraniční posily na stejnou šachovnici. Mnozí Číňané mají podhodnocené ratingy. V Číně jsou totiž šachy výrazně na vzestupu a možnosti cestování jsou omezené, takže místní hráči ještě nestihli získat odpovídající rating. Partie proti cizincům jim v tomto ohledu mohou pomoci. Zajímavé je i tempo hry: 90 minut na partii + 30 sekund na tah bez přidané půlhodiny po 40. tahu! Mé partie zpravidla trvaly kratší dobu než příprava na ně. V soutěži platila nulová tolerance. Jelikož jsme hráli v hotelu, v němž jsme byli ubytováni, nebyl to takový problém. Ale přesto může dojít k potížím. V průběhu pobytu jsem musel měnit v přízemí kartu od pokoje ve 13. patře, jindy jsem zase na tři minuty uvázl ve výtahu. Naštěstí to nebylo cestou na partii. Já jsem přijel až na poslední čtyři kola soutěže, Viktor Láznička hrál předchozí tři za jiné družstvo. Jeden pán se mne v Číně na něco ptal a upotřebil výrazu „Mister Nika“. Až se zpožděním jsem pochopil, že myslí Viktora. Můj tým Jiāngsū před závěrečnými čtyřmi koly vedl před trojicí konkurentů o tři zápasové body, což je při dvoubodovém systému celkem značný náskok. Čekaly nás dva rovnocenné a dva výrazně slabší celky, takže vyhlídky na titul byly dobré navzdory našemu nízkému skóre. V prvním zápase jsme hráli proti jednomu z konkurenčních družstev. Hájil jsem černé kameny, mým soupeřem byl Mă Qún. Příjmení (Mă) znamená „kůň“. U křestního jména jsem si ve slovníku našel slovo „stádo“, ale mohl jsem se splést. Ať už tak či onak, soupeři měli na soupisce výraznou materiální převahu, protože za ně hrál i Král, čínsky „Wáng“. Paradoxně ale svou výhodu uplatnili na jiných šachovnicích. Můj soupeř měl zhruba o stovku nižší rating než já, ale je to silný hráč. To potvrdili Hóu Yifán i Pentala Harikrishna. K mému překvapení úvodní soupeř uhrál z posledních čtyř kol jediný bod, z toho půlku se mnou. Titulek „Záhadná Čína“ jsem možná částečně opsal z jedné šachové reportáže, ale zjevně je výstižný. Před partií jsem se zeptal, odkdy je povoleno nabízet remízu. Dozvěděl jsem se, že po 30. tahu. Šachistka, která mi odpověděla, zároveň vyjádřila naději, že nemám v úmyslu rychle zremizovat. Soupeř zjevně měl ke koním zvláštní vztah. Oba své jezdce před partií otočil hlavami k sobě a ve vhodný moment přešel do pozice s koněm proti mému střelci. Po zahájení jsem vyrovnal. Asi po hodině hry jsem mohl zremizovat opakováním tahů, ale usoudil jsem, že za vysoký honorář bych měl předvést něco více. Tím spíše, že další partie se pro nás nevyvíjely dobře. Iniciativní hrou jsem se dostal do potíží a v jeden okamžik jsem mohl vynuceně prohrát, soupeř si ale z několika cest nevybral tu správnou. Potom mne ještě mohl zkoušet v mírně lepší koncovce, ale s ohledem na zápasovou situaci vynutil remízu. Stačilo to, protože naše družstvo prohrálo 1,5:3,5. Dvě družstva se dotáhla na rozdíl zápasového bodu, přičemž skóre svědčilo v jejich prospěch. V dalším zápase jsme se utkali se slabším družstem. Nevím, jak se připravoval můj soupeř, ale já jsem proti královské indické obraně zvolil variantu, kterou hraji pravidelně, v podstatě jsem zopakoval úspěšný plán ze třetí partie zápasu s Hikaru Nakamurou a velmi rychle jsem se dostal do vyhrané pozice. Soupeř přemýšlel nad teoretickou pozicí tak dlouho, že jsem si začal v duchu procvičovat čínské číslovky od jedničky do pětky. Šachy mi jdou mnohem lépe. Po 25. tahu černého mé hodiny ukazovaly 1:14, zatímco soupeřovy 1.19. Zatímco mně zbývala hodina a čtvrt, soupeři pouze 79 sekund! Na rozdíl od uvedené partie jsem tentokrát snadno uplatnil převahu. Po druhé partii jsem večer sledoval online přenosy ligových zápasů a dalších soutěží. Jedna partie byla natolik napínavá, že jsem potom dlouho nemohl usnout! Pravda, byly zde i další důvody, například jsem čekal, zda se na internetu objeví výsledek Nového Boru B z 1. české ligy. Mám neurčitý pocit, že profesionální šachista na vrcholu kariéry by měl ke svým povinnostem přistupovat trochu jinak. V dalším kole nás čekal klíčový zápas proti silnému družstvu z Pekingu. Proti mně nastoupil Yú Yāngyī, hlavní hrdina poslední šachové olympiády a vítěz nedávného elitního otevřeného turnaje v Kataru. Po těžkém turnaji. náročném přejezdu a mrzuté prohře v dlouhé partii měl více důvodů k únavě než já. Bílými figurami jsem chtěl „přitlačit“, ale soupeř mne v zahájení překvapil, když v sicilské obraně zvolil variantu „Schevnikova“. Začalo to jako Scheveningen, ale přešli jsme do Svěšnikovovy varianty. (Velmistra Svěšnikova si jako originálního teoretika vážím, ale pro slovní hříčky mám velkou slabost.) Ve vzniklé pozici jsem se cítil nejistě, takže mi celkem nevadilo, když partie rychle skončila remízou. Svou délkou příliš nepřekročila hodinu a půl. Podobný přístup k důležitému utkání není ideální, ale trochu jsem se bál, abych nedopadl hůře než v úvodní partii. Pak jsem zápas sledoval s pohodlí pokoje, na závěrečnou fázi jsem se přišel podívat. Naše družstvo prohrávalo 1:2, ale Shěn Yáng a Wéi Yì vyhráli své partie a zajistili nám vítězství. Právě zmiňovaná dvojice se nejvíce zasloužila o úspěch družstva. Patnáctiletý Wéi Yì uhrál 15,5/19, přičemž mezi jeho soupeři byli i mimořádně silní hráči jako Wáng Yuè nebo Viktor Láznička. Shěn Yáng získala 17 bodů z 22 partií, v rozhodujícím předposledním kole vyhrála černými nad Zhào Xuě, hráčkou světové špičky. Byla radost hrát s nimi družstvu – ještě jsem neudělal ani tah a družstvo už vedlo o tři zápasové body! Závěrečný zápas byl dost dramatický. K celkovému vítězství jsme potřebovali vyhrát. Tentokrát jsem měl štěstí na los. Můj soupeř už získal svých 100 bodů ratingu na turnajích v Austrálii, zatímco na vedlejší šachovnici proti nám nastoupil supersolidní hráč s ratingem okolo 2450, který v celé dlouhé lize prohrál jedinou partii a čtyři dokonce vyhrál! Odhaduji, že jeho rating je podhodnocený o 100 Elo-bodů. Zápas byl dramatický. Na čtvrté šachovnici naše hráčka spadla soupeřce do přípravy a rychle prohrála. A pak přišla moje chvíle. Rozdíl tří set bodů ratingu je značný, ale vyhrát černými „na zakázku“ není snadné. Díky usilovnému tréninku z první české ligy i z jiných soutěží jsem ale danou úlohu tentokrát zvládl na výbornou a srovnal skóre na 1:1. Další partie pro nás tou dobou vypadaly spíše příznivě, ale jejich výsledek byl nejistý. Když mladý Peruánec Jorge Cori přehrál našeho hráče, začal jsem se o výsledek obávat. Zbylé dvě partie vypadaly mírně lépe pro naše družstvo, ale jejich výsledek byl zcela otevřený. Naštěstí se opět prosadila Shěn Yáng a upravila skóre na 2:1. Ještě důležitější bylo, že náš protihráč Jorge Cori v silné časové tísni ztratil nejprve převahu a potom i celou partii. Za stavu 3:1 v náš prospěch Wéi Yì nabídl v lepší koncovce remízu. Kdyby bylo skóre vyrovnané, pravděpodobně by ji hrál ještě nejméně 50 tahů, ale ani to by nemuselo stačit. Sečteno a podtrženo, naše družstvo vyhrálo soutěž. Moje malá zásluha byla v tom, že jsem výsledek nepokazil a v důležitém momentu jsem přispěl k úspěchu. Nic více, nic méně. Sice neberu rating příliš vážně, ale když člověk něco získá, už se mu to obvykle nechce vracet, i když by se bez toho předtím snadno obešel. Podobně jsem přistupoval ke svému ratingu. „Naplánoval“ jsem si uhrát 3 body ze 4 partií a to jsem splnil. Podařilo se mi tedy ještě mírně zvýšit své Elo. Před odjezdem jsem si napsal na svůj profil na Skype přibližně takovýto výrok: „I am converting rating into money in the Chinese League. (No foul play included.)“ Po lize na to zareagoval jeden z mých přátel následujícím textem: „It is unfair to take both, money and rating too!“ Stejně si myslím, že Elo je jen číslo. Neosobní, přibližné, zjednodušující číslo. Život je mnohem složitější a zajímavější. A šachy naštěstí jsou také něco více než 2700, 1:0, 7/9, 3. místo nebo +0.50. V binárním kódu je možno vytvořit vynikající šachový program, ale radost ze hry ještě žádný člověk nenaprogramoval. A já patřím mezi ty šťastné lidi, kteří ji prožívají, aniž by museli vynakládat mimořádné úsilí! (O čísle 2730 totéž říci nemohu.) Slavnostní vyhlášení proběhlo v příjemné atmosféře. Zajímalo by mne, komu a čemu jsem tleskal, odpověď „Témuž jako ostatní.“ vysvětluje jen něco. Na zakončení celé naše družstvo dostalo kytice a někteří ještě další ocenění za individuální výsledky. Trochu lituji, že jsem nedostal diplom, byla by to pěkná kuriozita. Vítězství jsme s družstvem oslavili v restauraci. S průběhem i výsledkem čínské cesty jsem spokojen, družstvo také. Je možné, že si v příští sezóně opět pár partií zahraji, ale záleží to na termínech. Snad jen jako turista jsem selhal, mé cestovatelské Elo by nepřekročilo 1500 :-). Jako obvykle jsem si s sebou nevzal fotoaparát a počítačová kamera se mi po prvním použití zasekla. Hustě osídlené velkoměsto mne příliš neoslovilo, ale park naproti hotelu byl mimořádně pěkný a zasloužil by si nejméně dvacítku snímků. Kdoví, možná někdy budu mít příležitost je pořídit. Po lize jsem se potřeboval dopravit do Hongkongu, odkud jsem druhého dne před polednem odlétal přes Moskvu do Prahy. Velmi mi pomohl obětavý rozhodčí, jehož pomoc mi zajistilo družstvo. Cestoval se mnou vlakem do bližšího města a druhého dne ráno mne doprovodil na hranici s Hongkongem. Při té příležitosti jsem zjistil, že je zakázáno do čínských vlaků nosit zbraně včetně kapesních nožíků. Ten můj nejspíše pocházel z Číny, takže se po dlouhých cestách vrátil domů. (Já zanedlouho také.) Stál mě pouhých 35 Kč. Drahý značkový nožík Victorinox jsem po 10 letech užívání naštěstí ztratil už na Gibraltaru, takže jsem ho teď nemusel oplakávat. Cesta na letiště proběhla bez větších problémů. Přelet do Ruska také, ale cestovali jsme přes den, takže jsem z dlouhé cesty prospal pouze hodinu. V Moskvě jsem měl šestihodinovou pauzu před dalším letem. Do Prahy jsem doletěl až po půlnoci. Během cesty jsem spal jen velmi málo. Domů jsem dojel ve čtvrtek ve 2.20 ráno českého času a spal jsem přibližně do půl šesté. Toho dne jsem vůbec neměl čas. Chci, abyste mi správně rozuměli. Neměl jsem téměř žádné povinnosti. Ale zatímco v Číně jsem byl v pásmu +8 (oproti greenwichskému času), v Moskvě +4 nebo +3 a v Praze +1. A aby toho nebylo málo, šel jsem spát, jako bych byl v pásmu -3 nebo -4. V Číně měli lidé tamní čas, v Rusku a v Praze také ten svůj. Jenom já jsem neměl žádný čas! Nevěděl jsem, zda půjdu spát o pár hodin dříve než normálně, nebo naopak později. Nakonec jsem ale spánkový režim změnil stejně rychle jako ten politický. Například v noci z pátku na sobotu jsem prospal dokonce devět a půl hodiny v celkem normální dobu, takže před mistrovstvím republiky v bleskovém šachu jsem poznamenal, že „dnes se nemám na co vymlouvat“. Ani jsem nemusel.