Za komunismu jsem měl velký strach

   Za komunismu jsem měl docela obavy z příslušníků VB, měli neomezenou moc a mohli, z mého pohledu všechno.
   Když jsme někdy okolo roku 1978 na čarodějnice pálili ve vatře rudé prapory  a esenbáci nás vyhmátli, bylo to nepříjemné. Pamatuji si jak zběsile létali s baterkami okolo v lese a prapory hledali. Já jsem jen fascinovaně hleděl na žerdě dohořívající v ohni a snad i můj pohled napomáhal rychlejšímu hoření.

   Přibližně někdy v roce 1992 mě zastavila na dálnici policie. Opět nepříjemné pocity, tíseň; Pane řidiči vystupte – rychlost – průkaz – peníze – bločky – podpisy. A najednou zcela nečekaně. Pane Chládku vy jste se sice provinil, ale dostal jste pokutu, tak teď buďte v pohodě, pěknou cestu a mějte hezký den. Ten neznámý policista mě neuvěřitelně pomohl. Viděl ve mně občana, partnera, někoho o koho je správné se starat, a ne nepřítele, kterému je nutno cosi dokázat, udolat ho a ponížit.
   Hlavně kvůli němu jsem pozdější roky, ač on se to nikdy nedozvěděl, jezdil bezpečně a co nejvíc dodržoval předpisy. A přestal jsem se policie bát. Tíseň zmizela. 

   V tomto týdnu jsem onemocněl a jel jsem si pro léky. Policie mě zastavila, viděla jak jsem dopáchaný a na mrazu jsem si ještě musel dýchnout. Obě strany jsme vnímali absurdnost situace. Až v tu chvíli, v ten okamžik, jsem pochopil v čem nařízení, o dýchání při každé kontrole, pokulhává.
   Státní policisté (státní!)jsou vzdělaní, školení, mají letité zkušenosti, mají fantazii, invenci a pokud je navíc ještě práce baví, tak dobře vědí co mají dělat, jak skutečně profesionálně pomáhat a chránit. Kde stačí se podívat, jen preventivně mrknout, koho raději zkontrolovat a na koho se naopak více či méně zaměřit. Myslím si, že dělat z policistů roboty, snižovat jejich kompetenci a omezovat jejich schopnost okamžité improvizace a přizpůsobení se situaci je celkově hloupé, takové klopotně upocené. Takovéhle natupělé příkazy nemohou policisty ani bavit ani inspirovat.
   Já bych obdobný příkaz jako ředitel stavební společnosti nemohl nikdy z vlastní vůle udělat, zaměstnanců si vážím a jsem přesvědčen, že vědí co mají kdy a kde dělat ( a právě aby to věděli, tak na tom soustavně a intenzivně pracuji), a pokud se někdy dopustí chyby, tak pevně věřím, že jejich nespoutaná svoboda, fantazie a neztrácení cenného času přinese jindy a jinde mnohem větší úspěchy. A musím v tom pokračovat, v tom mrazivém dopoledni ( nedaleko louky plné andělů) jsem si to naplno uvědomil.

 

P.S (Zdá se mi, ale možná se mýlím, že policie se uspokojuje a ztrácí čas a energii s masou poměrně slušných řidičů, kteří se občas proviní, ale v podstatě jsou nevinní, neškodní. Energií by měli vrhnout na skutečné sígry a na rizikové skupiny.) Podivným se mi zdá i to, že lidé kteří jezdí, aniž by někdy vlastnili řidičský průkaz, se dopouštějí nikoliv trestného činu, ale jen přestupku. Rizikovým skupinám, jež takto jezdí jen říkáme: „Pojďte mezi nás do naší společnosti, nám ani nevadí, že jste malomocní a že se neléčíte. Pokud někoho z nás nakazíte tak Vás sice potrestáme, ale nemysleme hned na nejhorší. Jen pojďte tady máte vstupenku, my přimhouříme vobě voči, vždyť žijeme jen jednou ne? Tak vo co de?

P.P.S. … vidím, že jsem se rozepsal až do sedmdesátých let minulého století a navíc jsem před chvílí  sledoval v našem pořadu „V šachu“ pana Modra a jeho medailonek o šachové hvězdě té doby velmistru Janu Smejkalovi.
   Tehdy jsem s velmistrovým tatínkem panem Smejkalem hrával v Lanškrouně za jedno mužstvo. Třeba vás partie z té doby zaujme