Wijk aan Zee 2011 – pokračování napřesrok

 

Když jsem se loučil při svém posledním blogu, psal jsem, že se dlouho neozvu. Svou hrozbu (nebo pro někoho slib, chcete-li) jsem splnil a dopřál jsem si měsíční pauzu. Po návratu z Nizozemska jsem musel komentovat partie a na víkend jsem ještě odjel odehrát jednu partii v katalánské lize. Teď ale mám konečně trochu volnější harmonogram, takže jsem si vedle čtení, rozborů sehraných partií a setkání se známými našel čas i na napsání dalšího článku o turnaji ve Wijk aan Zee. Mé postřehy sice s časovým odstupem sice poněkud ztrácejí na zajímavosti a bezprostřednosti, ale snad i jako sbírka postřehů budou stát za přečtení.

Pokud se budu opakovat, omluvte mě prosím. Nemám chuť po sobě ten minulý blog číst – na počítači je pro mě už několik stránek příliš velkým soustem. Je to zajímavé, ale můj styl psaní se odlišuje od mého čtenářského vkusu. Nejen u psaní článků, ale snad ještě více u komentování partií. Jako čtenáře mě zajímají stručné a srozumitelné poznámky bez přemíry variant, zatímco jako komentátorovi mi neuskutečněné možnosti většinou připadají příliš důležité na to, aby mohly být vynechány. Utěšuji se tím, že nabízím čtenářům osobní vhled do mysli hráče i důležité počítačové korekce. Ale přesto ve mně zůstávají určité pochybnosti o správnosti zvoleného přístupu. Podobně také u počítače nerad čtu několikastránkové texty, ale když začnu psát, většinou mě nějaká myšlenka zaměstná natolik, že jí věnuji celý delší odstavec a odchýlím se od tématu. O čem jsem to vlastně teď chtěl psát?!

Samozřejmě o svém vystoupení na turnaji ve Wijk aan Zee. Minulý blog jsem psal tuším po čtvrtém kole. Uvedl jsem tam, že se o druhém volném dni nezúčastním nabízené sportovní akce, protože znám i jiné způsoby, jak se promočit. Jeden z nich jsem brzy nato nechtěně vyzkoušel. Dopoledne bylo krásné počasí, ale já jsem seděl u počítače. Odpoledne jsem si řekl, že bych se konečně měl jít projít k moři. Když nepůjdu na pláž teď, kdy jindy bych se tam měl dostat? Neodradil mě ani lehký déšť, který postupem času ustal. Postupoval jsem vytrvale a přímočaře vpřed, k jakési přístavní hrázi na obzoru. Mám pocit, že ta cesta trvala zhruba půl hodiny. Viděl jsem zlověstně vyhlížející mraky, ale říkal jsem si, že v případě bouře prostě odejdu od moře na bezpečnější místo. Nakonec jsem k molu opravdu došel. Bylo možné se po betonovém podkladu vydat suchou nohou daleko směrem do moře. Tedy alespoň někdy. Když jsem se tím směrem vydal, začalo pršet. Od moře se právě vraceli na pevninu dva opozdilí turisté. I já jsem pochopil, že za dané situace nemá smysl jít dále. Už po několika krocích směrem zpět jsem pochopil, že jsem své síly přecenil. Kvůli silnému větru kapky padaly šikmo, takže zhruba během půlminuty jsem byl mokrý. Během několika dalších minut mé oblečení vstřebávalo další vodu. Teplota se podle mého odhadu pohybovala okolo pěti stupňů nad nulou. Potom už ji nějak vstřebávat přestalo, neboť už bylo nasyceno. Asi nejrozumnější by bylo schovat se v pobřežním baru a nějakou dobu tam počkat, ale nevzal jsem si s sebou žádné peníze, takže jsem danou možnost rychle zavrhl. Za třicet minut jsem nějak došel (nebo dotekl) k hotelu. Tam jsem se převlékl do suchého oblečení a vypil necelý litr čaje, abych neonemocněl. Jako několikanásobný účastník soutěže bych měl vědět, že si na počasí mám dávat pozor, ale tentokrát má ostražitost polevila. Naštěstí čajová kúra zabrala a podařilo se mi turnaj dohrát, aniž bych onemocněl. Jinak ale tentokrát musím organizátory pochválit – zajistili i pěkné počasí! Na tajemství tohoto úspěchu jsem se jich neptal. Pravda, na první volný den asi zapomněli, ale ve zbytku soutěže se jim podařilo prudký vítr a nepříjemný chlad vykázat do patřičných mezí. Pršelo často, ale já jsem beztak netrávil mnoho času venku.

Vraťme se k turnaji. V pátém kole jsem hrál černými se Zacharem Jefimenkem. V přípravě jsem udělal typickou chybu – k jedné variantě jsem se ještě chtěl vrátit, ale potom jsem na to nějak zapomněl. Výsledkem byla o něco horší pozice. Zachar hrál velmi dobře, podařilo se mu po mé další chybě zvětšit výhodu a nakonec ji proměnit v celý bod. Od té doby jsem si raději úkoly na přípravu psal na papír, abych na nic nezapomněl. V šestém kole s velmistrem Gangulym jsem s přípravou dopadl ještě hůře – nepochopil jsem jemnosti pořadí tahů a dovolil jsem černými hrajícímu soupeři už v zahájení převzít iniciativu. Velmistr Ganguly ale nebyl v nejlepší formě, ostatně právě v té době byl nemocný. Udělal pár chyb, mně se podařilo získat výhodu a partii efektně vyhrát. Byl to takový druh laciné krásy – tu partii jsem hrál spíše efektně než silně, kromě toho jsem v průběhu hry kalkuloval s možností získat za partii kola 250 eur. To se také nakonec podařilo. Na jedné straně je pěkné, že je tvůrčí stránka finančně oceněna, na druhé straně je škoda, že tvorbu ovlivňují úvahy ekonomického rázu. Co je správně? Nevím, nedokáži na tu otázku odpovědět.

Každopádně bylo zajímavé, že zatímco o ceny za krásu jsem svou hrou aktivně usiloval, řádově vyšší prémie za první místa mě nechávaly chladným. Své místo jsem viděl někde na konci první poloviny tabulky. Ani mě příliš nevykolejila porážka s Wesleym So. Ten byl na zahájení připraven lépe než já, také v dalším průběhu hrál iniciativně a zaslouženě zvítězil. Podařilo se mu vyhrát i v dalším kole a dostat se do samostatného vedení. Na prahu druhého volného dne nic nenasvědčovalo tomu, že bych měl skončit o bod před ním. Já jsem v osmém kole zremizoval černými s GM Fressinetem. Ten po dvou porážkách rozehrál bílými remizovou variantu Grünfeldovy indické obrany. Tím mě tak ukolébal, že jsem se pokusil dohrát celou partii s původními 100 minutami, tedy vlastně tempem půl minuty na tah. Trest za tuto nedisciplinovanost přišel záhy. Po minutovém přemýšlení jsem vzal pěšce a těšil jsem se, že cestu k vyrovnání už bude muset hledat soupeř. Velmi brzy, ještě před jeho odpovědí, jsem si ale uvědomil, co jsem udělal. Nechal jsem si jednoho střelce vyměnit a druhého zazdít pěšcovou hradbou. Kdybych přemýšlel o minutu déle, léčku bych obešel a partii bych snadno zremizoval. Takto jsem měl na výběr mezi vyčkáváním a aktivní obranou. Stejně jako obvykle, také tentokrát jsem se rozhodl pro aktivitu a nakonec jsem byl po soupeřově nepřesnosti odměněn dělbou bodu. Příště bych si ale podobné nepříjemné rozhodování raději ušetřil. Stačilo by „sedět si na rukou“ a nehrát nevynucené tahy à tempo, pokud tedy stav na hodinách zamyšlení povoluje. Teoreticky tomu rozumím, ale s disciplínou občas mívám problémy. Každopádně jsem nebyl spokojen s tím, jaké chyby jsem se dopustil. Říkal jsem si, že podobně mohou hrát snad počítače, ale že silný hráč by takový tah udělat neměl. Proto mě trochu uklidnilo, když jsem viděl, že tentýž tah už přede mnou zahrál ve stejné pozici mladý francouzský velmistr Feller. Dalšího dne jsem se dozvěděl, že Sebastien Feller je podezřelý z počítačového podvádění v průběhu šachové olympiády. V daném kontextu mě souvislost s jeho partií pochopitelně nepotěšila. Počítače jsou hrozbou pro soutěžní šach, ale ve svých partiích jsem na žádný podvod nenarazil. Nebo o tom nevím. Každopádně podvody tohoto druhu bývají spíše výjimkou a doufám, že tomu tak bude i nadále. Ale technická opatření jako procházení přes elektronické rámy podporuji. Nejhorší je atmosféra nejistoty, v níž nelze poznat podvodníka od neprávem obviněného. Věřím, že se alespoň ty největší podvody podaří odhalit, viníky potrestat a nevinné očistit.

Před volným dnem přijela do Wijk aan Zee paní Votrubová, manželka hlavního rozhodčího. Nechtěla totiž zmeškat organizovaný výlet do Haarlemu, kterého jsem se zúčastnil i já. Na programu byla procházka městem ze zastávkami v několika upravených zahrádkách, dvou restauracích a jednom pivovaru, přičemž na programu byla i ochutnávka místního piva. Organizátoři by raději připravili návštěvu některého muzea, ale jednak se výlet za kulturou pořádal už loni, jednak v pondělí muzea zpravidla mívají zavřeno. (Sice jsem neřekl, o jakém dni se exkurze konala, ale přesto je to z kontextu zcela jasné. V některých oblastech mají lidé nad počítači stále navrch.) Zúčastnilo se celkem 18 osob, z toho 1 hráč A-turnaje (Erwin l’Ami), 2 hráči B-turnaje (Wesley So, já), 2 hráči C-turnaje (Vocaturo, Nyžnyk), pár osob z řad doprovodu a z řad organizátorů a rozhodčích. Už krátce po nástupu do autobusu se ukázalo, že jsem se mýlil i v dalším ohledu – účastníci výletu přeci jen dostali nějaké dárky, například deštník a hrnek. Výlet byl pěkný a proběhl v přátelské atmosféře. Pan Votruba žertoval s Wesleym So, když řekl, že když Wesley čtyřikrát zremizoval a potom čtyřikrát vyhrál, měl by být opatrný, aby čtyřikrát neprohrál. Wesley na to žertem odpověděl, že tentokrát (na rozdíl od předcházejících sérií) zbývají do dalšího volného dne jen dvě utkání, nikoliv čtyři jako do té doby. Trochu předběhnu, když prozradím, že v devátém kole ale skutečně prohrál a postup mu nakonec unikl. Při jeho talentu a pracovitosti by ale postup do hlavního turnaje měl být jen otázkou času. Na závěr jsme se zastavili v restauraci, kde jsme dostali oběd (nebo spíše večeři) o dvou chodech. Menu ale v některých z nás nevyvolalo velké nadšení. Nejprve jsme dostali syrovou šunku (carpaccio) a poté nepříliš uvařený steak s přílohou. Když jsem slyšel některé poznámky Ilji Nyžnyka ohledně menu, tak jsem poznamenal, že se nejspíše jedná o příznak degenerace lidstva. To se už kdysi dávno (název období jsem neuhodl ani po věcné, ani po jazykové stránce) naučilo vařit maso, ale zdá se, že to během svého vývoje některé skupiny zase zapomněly. Později jsem ještě dodal, že rozdíl oproti době, kdy se maso ještě tepelně neupravovalo, je v tom, že dnes se lidé naučili předstírat, že jim takový pokrm chutná. Samozřejmě jsem nadsazoval a chápu, že mnozí lidé mohou mít jiné preference, ale mně syrové maso asi nikdy chutnat nebude. Ostatně svou poznámku jsem pronesl pouze rusky a česky, abych ostatním nekazil chuť. Abych vše shrnul, celý výlet byl příjemným zpestřením a proběhl v dobré atmosféře. Doufám ale, že příště bude na programu i nějaká návštěva muzea.

Někdy o volném dni jsem se podíval na Novoborský šachový server. (Do té doby jsem u internetu trávil poměrně málo času.) Tam jsem si přečetl příspěvek, který mě poněkud „nadzvedl“. Někdo tam psal, že asi nemám na to, abych podobné turnaje vyhrával. Sice jsem něco takového před soutěží také řekl a dokonce jsem si to myslel, ale přeci mám pocit, že je něco jiného se takto vyjadřovat o sobě a o někom jiném. Je otázkou, zda se jedná jen o můj pocit nebo o plně odůvodněný názor. Normálně by mě možná taková poznámka rozptýlila, ale tentokrát mě naopak motivovala. Také mě zaujala poznámka jiného čtenáře, který tipoval, že turnaj vyhraje Wesley So a já budu druhý. V tu chvíli jsem měl 50 procent bodů a taková perspektiva vypadala zcela nereálně. Na deváté kolo jsem se připravoval relativně krátce (okolo hodiny, nejvýše hodinu a půl), protože bylo poměrně snadné uhodnout, jaká partie se bude hrát. Před partií jsem přišel do hracího sálu dříve, abych se setkal s FM (nebo Ing.) Modrem a MUDr. Hořejšem, kteří předchozího dne přijeli do Amsterdamu a před devátým kolem dorazili do dějiště turnaje. S panem Modrem jsem se skutečně setkal. Stál v takovém místě, že když jsem si k němu stoupl, překážel jsem při průchodu uličkou. Pan Modr žertem poznamenal, že si uměl stoupnout tak, aby si všichni všimli, že si tam povídá s účastníkem velmistrovského turnaje. Samozřejmě žertoval. Po čtvrthodinovém rozhovoru jsem se přesunul do turnajového sálu. Mým soupeřem byl Wouter Spoelman, papírově nejslabší soupeř. Skutečně se hrála varianta, kterou jsem očekával. Podařilo se mi převést hru tam, kam jsem chtěl. Získal jsem velkou časovou a malou poziční převahu. Potom jsem ale nevěděl, jak pokračovat dále. Připravil jsem kombinaci, ale přehlédl jsem mezitah a dostal se do špatné pozice. Vyhlídka, že po devíti kolech budu mít čtyři body, mě vůbec nelákala. Ve snaze ji zkomplikovat jsem obětoval pěšce. Tím jsem soupeře skutečně překvapil a podařilo se mi získat prothru. Soupeř se dostal do časové tísně, chyboval a zanedlouho se vzdal. Mám pocit, že znakem šachového mistrovství je, když soupeř (mám na mysli především silné soupeře) prohraje, aniž by po partii věděl, kde udělal chybu. Nebo když za chybu považuje tah, který ve skutečnosti nebyl špatný. Nesnažím se své protivníky mystifikovat a po partii jim vysvětluji, kde se podle mě stala chyba (i když to nejednou nedokáži sám určit), ale přesto mi dělá radost, když se dokáži dostat ze špatné pozice do nadějné nebo z remízové do vyhrané, aniž by byl jasně patrný nějaký zlomový bod. Nestává se mi to ale často.

Až po této partii jsem začal uvažovat o boji o první místa. Navzdory své slabé hře jsem totiž ztrácel na vedoucí hráče pouhý bod, přičemž mě čekal poměrně přijatelný los do závěrečných kol. Rozhodl jsem se v desátém kole hrát na výhru, ale lámat jsem pozici nechtěl a remíza by mi příliš nevadila.

V desátém kole mě čekal čínský velmistr Li Čao. Ten byl v turnaji vedle mě asi hlavním přívržencem Grünfeldovy indické obrany. Nasazený byl o dvě místa za mnou, takže zpravidla s dvoukolovým zpožděním vedl druhé kolo teoretických diskusí. Tentokrát jsem chtěl zahrát něco jiného než „zelenopolku“. [„grün„ = něm. „zelený“, „(das) Feld“ = „pole“] Nerad totiž hraji stále stejná zahájení. Na druhé straně žádnou z alternativ neznám tak dobře, proto jsem se změny poněkud bál. Překvapení se mi ale vyplatilo. Soupeř rozehrál málo ambiciózní výstavbu, přičemž nezvolil nejlepší pořadí tahů. Navzdory určitým svým ambicím jsem nezvolil nejostřejší pokračování a dal jsem soupeři možnost výměnami pozici zjednodušit. On mi ale z neznámého důvodu obětoval pěšce, nejspíše se někde přepočítal. Převahu se mi nakonec podařilo uplatnit, přestože realizace převahy ani mé nakládání s časem nebyly dokonalé.

Potom následoval poslední volný den. Využil jsem nabídky a vyrazil s pány Modrem a Hořejšem na výlet do tří pěkných vesniček. (Chtěl bych napsat „malebných“, ale bych nadsazoval. To slovo si spojuji spíše s ladovskými obrázky než s hustě osídleným Nizozemskem.) Jedna se jmenovala Edam a je místem původu eidamského sýru. Názvy dalších si nepamatuji. Také tento výlet byl pro mě příjemným zpestřením. Po volném dni jsem hrál s francouzským velmistrem Tkachievem. (Ten pochází ze Sovětského svazu, ruská podoba příjmení je Tkačov.) Partie se mi mimořádně vydařila. Natolik, že jsem sám nevěděl, kde soupeř udělal chybu. Okomentoval jsem ji pro ŠachInfo, takže by poznámky zanedlouho měly být dostupné. (Vidíte, už i já používám skrytou reklamu!) Komentoval jsem sice i v tiskovém středisku, ale tentokrát mé poznámky byly poněkud chaotické. Ještě horší bylo, že před (asi) nejzajímavějším momentem jsem byl požádán, abych rychle skončil a uvolnil místo Hikaru Nakamurovi, takže jsem musel závěr partie projít jen velmi zkratkovitě. Hikaru Nakamura v tu chvíli ještě dával novinářům rozhovor (což je samozřejmě v pořádku), takže se ukázalo, že jsem mohl dalších pět až deset minut pokračovat.

Po jedenáctém kole jsem se dostal do vedení spolu s Lukem McShanem, Zacharem Jefimenkem a Wesleym So. Předpověď neznámého fanouška o vítězích turnaje najednou vypadala zcela reálně. Postup do hlavního turnaje měl zajištěný pouze jeden hráč, ale dostaly se ke mně zákulisní informace, podle nichž by měl mít i druhý v pořadí velké vyhlídky na postup. (Jako několikanásobný účastník ohledně vím, že pořadatelé poměrně často zvou i druhého.) Já jsem ale měl mezi všemi kandidáty na postup jednoznačně nejhorší pomocné hodnocení. Proto jsem v předposledním kole s GM Nijboerem hrál na výhru. Soupeř mě strategicky přehrál a mohl získat velkou převahu, v zápletkách se ale nezorientoval, ztratil materiál a brzy se vzdal. Tento turnaj se mu nevydařil.

Před jedním z posledních kol se pan Votruba nechal vyfotografovat se svou paní a se mnou. Jeho žena stála uprostřed, takže poznamenal, že jako rozhodčí je nestranný, protože není vedle mě. Já jsem mu na to namítl, že nestranný není, protože nestojí uprostřed, ale na straně.

Vraťme se ale k turnaji. Ani čtvrtou výhrou v řadě jsem se ale nedostal na první místo, protože Luke McShane v efektní partii porazil Wesleyho So. Před posledním kolem jsme vedli s půlbodovým náskokem na třetího Zachara Jefimenka. Při prohře jsem ale ještě mohl skončit na třetím až šestém místě! Zachar hrál bílými s velesolidním Gabrielem Sargissianem. Poslední partii jsem rozehrál zdánlivě klidně, ale ve skutečnosti jsem neměl v úmyslu rychle zremizovat. Podařilo se mi získat převahu, ale potom jsem znervózněl, zahrál pár zbrklých tahů a umožnil soupeři vyrovnat hru. Ještě jsem dostal druhou šanci, ale nezvolil jsem nejpřesnější pokračování a Luke opět dokázal vyrovnat hru. V tu chvíli skončila nerozhodně partie Zachara Jefimenka, tak jsem se rozhodl vynutit remízu. Kdyby Zachar vyhrál, remíza by pro mě téměř jistě neznamenala postup, protože pozvání tří hráčů z B-turnaje by znamenalo pro pořadatele příliš velký závazek. Když měl soupeř na výběr mezi vynucenou remízou a riskantnějším pokračováním, zamyslel se přibližně na deset minut a potom se šel rozhodčích zeptat na pomocné hodnocení. Ti počítali dalších deset minut, aby mu nakonec sdělili, že mu remíza stačí k prvnímu místo. Jelikož jsme měli stejné výsledky proti téměř všem soupeřům (s výjimkou So, Le Quanga a Nijboera), věděl jsem už před začátkem posledního kola, že nezávisle na výsledcích budu mít při remíze horší pomocné hodnocení! Luke to nepočítal a raději věnoval svou pozornost přípravě na rozhodující partii. Jsem netrpělivý a dvacetiminutové čekání pro mě nebylo příjemné. Potom partie skutečně rychle skončila remízou. Analýza proběhla ve velmi přátelské atmosféře – bylo vidět, jak nás oba šachy i po dlouhém turnaji velmi baví! Viděli to i organizátoři a vedle vítěze pozvali na příští rok do hlavního turnaje i mě. Letošní B-turnaj byl svým způsobem vítězstvím inspirace a radosti ze hry nad důkladností. Luke i já máme leccos společného – oba máme velký talent, trávíme nad šachovnicí méně času než většina konkurentů, nerozumíme tolik zahájení, ale zato většinou hrajeme houževnatě v obraně. Luke donedávna měl náročné zaměstnání, já (asi o trochu méně náročné, ale rozhodně ne snadné) studium. Abych nikoho nemystifikoval, také se někdy na turnaje připravuji dost pečlivě, ale tentokrát to opravdu nebyl ten případ. Příště zase může příprava převážit nad inspirací, uvidíme.

Anglický velmistr hrál v turnaji lépe než já. Mně v některých partiích přálo štěstí, ale o svůj výsledek jsem se musel dost přičinit. Podařilo se mi předstihnout několik dalších hráčů, kteří předváděli velmi kvalitní šachy. Není třeba je jmenovat, výsledková tabulka mluví jasnou řečí. Z výsledků jednoho turnaje ale nemá smysl činit dalekosáhlé závěry, závěrečný bodový zisk pouze přibližně charakterizuje úroveň hry v tomto turnaji. V dalším turnaji může vše skončit úplně jinak a včerejší poražení se mohou stát zítřejšími vítězi. Možná i proto se o výsledky zajímá tolik lidí.

Na závěr turnaje jeden z členů organizační komise připomněl mé pozvání do následujícího hlavního turnaje a chtěl po mně, abych slíbil, že se v příštím roce opět zúčastním exkurze. Už ani nevím, zda jsem to slíbil, nebo ne. Mám v úmyslu se zúčastnit. Pokud tedy nepůjde o plavání se žraloky nebo podobně nebezpečné aktivity.

Tentokrát do Wijk aan Zee přijelo méně českých diváků než v minulých letech – kromě výše zmíněných osob snad už nikdo. Důvodem byla menší vstřícnost vůči novinářům – kartičky opravňující ke vstupu do novinářských místností se vydávaly až na místě. O to více mě překvapilo, když jsem při průchodu vesnicí zaslechl hovořit slovensky dvě ženy, zjevně nešachistky. Uvažoval jsem, zda se jich nemám zeptat, jak se do takového odlehlého místa dostaly. 

 Pánové Modr a Hořejš se vydali na zpáteční cestu autem už po dvanáctém kole. Polovážně říkali, že mi přinesli štěstí, protože během jejich přítomnosti jsem všechny čtyři partie vyhrál. Namítl jsem jim, že mi stejně dobře mohla přinést štěstí paní Votrubová, protože ta také přijela po 8. kole. Pravdu ale odhalilo až poslední kolo – paní Votrubová v Holandsku zůstala, ale já jsem „jen“ zremizoval!

Neberte mě teď prosím vážně. Je pravda, že mi společenský kontakt s dalšími lidmi psychicky pomohl a měl blahodárný vliv na mou hru, ale nejsem pověrčivý člověk, který by věřil na vyhrávací propisky a podobné jevy. Na toto téma jsem ostatně žertoval ve svém komentáři pro nizozemský časopis New in Chess, protože po posledním kole jsem ztratil propisku. Komentovaná partie ale má teprve spatřit světlo světa, takže s ohledem na autorská práva raději uvedu jinou podobnou myšlenku, na kterou jsem přišel o něco později. Šachista by na partii měl nosit tři propisky. Samozřejmě jednu vyhrávací. Potom jednu remizovací, protože vyhrávací může dopsat nebo se kapitáni mohou dohodnout na remíze. A potom jednu prohrávací pro případ, kdy propiska dopíše soupeři!