Výhoda černých figur

Domnívám se, že vůbec nejdůležitější v rané fázi šachistova vývoje je odnaučit ho strachu z černých figur, resp. vůbec u něho tento strach nepřipustit. „Je to dobré, hraju bílými!“ „Mám dvakrát po sobě černé, to je smůla!“ Kolikrát tyto a podobné věty slýcháme z úst mladých (a nejen mladých!) hráčů. Výhoda bílých figur, nevýhoda figur černých… něco takového prostě trenér u svého svěřence nesmí připustit! Je to veskrze falešný, fatalistický názor na šachy, který se potom může s hráčem táhnout dlouhé roky a brzdit jeho přirozený a postupný vývoj. Samozřejmě, určitá výhoda prvního tahu u bílých figur existuje, ovšem rozhodně není tak velká, jak se všeobecně soudí. Proto jsem také syna nejdříve učil hrát černými, přičemž tato „výhoda černých figur“ a důraz na eliminaci soupeřova prvního tahu přinesly své ovoce v podobě toho, že jej od samých začátků naučily hrát iniciativně, aktivně a nebojácně.

Jaké zahájení v první vývojové fázi zvolit? Je jasné, že takové, u něhož možnost soupeře odbočit z „vyjetých kolejí“ je co nejmenší. Ideální se mně v tomto směru vždy jevila Skandinávská obrana, kdy po 1. e4 d5 „musí“ hrát bílý 2. e:d5 a po 2. … D:d5 3. Jc3 Da5 4. d4 zahraje černý 4. … c6. Následující výstavba je taková: bělopolný střelec se vyvine na f5 nebo g4, jezdec na f6 a tahem e6 se otevře dráha druhému střelci a zároveň se vytvoří pěšcové hroty c6, e6, bránící bílým jezdcům zaujmout aktivní postavení. Samozřejmě, z absolutního hlediska je pozice bílého bezesporu lepší, ale to u začínajících hráčů nemá žádný význam. Následuje totiž většinou dlouhý pozičně-manévrovací boj – a právě toto byla ve srovnání s jeho vrstevníky vždy synova silná stránka. Stručně řečeno – Skandinávská obrana prokázala synovi neocenitelné služby, s její pomocí celkem snadno černými vítězil a protože jeho soupeři hráli takřka „povinně“ 1. e4, měl o „repertoár“ zahájení černými figurami na dlouhou dobu postaráno.

Samozřejmě, Skandinávská obrana je zahájením „první volby“, po určité době je třeba postoupit dál. Jako nejpřirozenější se ve věku kolem 10 let jeví Ruská hra, Caro-Kann nebo Philidorova obrana. Po jistých peripetiích a ne zcela uspokojivých zkušenostech se dvěma prvně jmenovanými jsme nakonec zvolili „Philidora“, přičemž se záhy ukázalo, že právě toto zahájení je synovi doslova „šité na míru“ – i s ním totiž bez problémů řešil „nevýhodu“ černých figur, dosahoval velmi dobrých výsledků a pomalu, ale jistě začal chápat zásady strategického vedení partie. Myslím si, že Philidorova obrana je pro začínajícího hráče jedinečná v tom, že počet variant, které zde vznikají, není příliš velký a navíc je to zahájení, z něhož lze podle potřeby přecházet tu k poziční, jindy zas k taktické hře, přičemž právě zvládnutí této schopnosti měnit „rytmus hry“ je u mladého šachisty mimořádně důležité, protože má zásadní význam pro pochopení takových věcí jako je např. vystihnutí správného okamžiku pro přechod do koncovky, obrana stísněného postavení, příprava křídelních postupů apod.

I Philidorova obrana má však své hranice a limity, nelze u ní zůstat. Je to trochu jako s raketou, která se při cestě na oběžnou dráhu zbavuje prvního, druhého a třetího stupně… Tím třetím stupněm byla u nás Aljechinova obrana. S ní syn vyhrál MČR v rapid i klasickém šachu a dosáhl řady vítězství s papírově silnějšími soupeři. No – a v současné době jsme se zase posunuli kousek dál, z dnešního pohledu se Aljechinova obrana jeví už jen jako vzdálená epizoda hluboké minulosti… Tak to ale v šachu je a být musí – nelze se zastavit a je třeba se propracovat až k sicilské… Ta představuje Mount-Everest šachových zahájení. Proto nechápu trenéry, kteří „učí“ děti hrát sicilskou obranu, i když je jasné, že se ji nemohou „naučit“, protože to prostě nejde. V zahájení je opravdu nutné postupovat od jednoduchého ke složitějšímu – dětský mozek není na „sicilku“ takříkajíc „kapacitně vybaven“…

Chtěl bych ovšem připomenout jednu důležitou zásadu, a to, že zahájení se musí hráč naučit co nejlépe (myslím tím proniknutí k jeho podstatě), a protože to nejde rychle, ale naopak dost pomalu, je třeba značné vytrvalosti a trpělivosti. Velkou a důležitou roli zde hraje i ono nepopulární a mnohdy zavrhované (údajně jako zbytečné a „netvůrčí“) „biflování“ variant. U mladého hráče je právě naopak nutné podstoupit to „martýrium“ procvičování variant, protože i když je časem třeba zapomene nebo bude hrát úplně jiné zahájení, přesto v něm něco zůstane – a toto „něco“ nikdy nepřijde nazmar, vždy ho bude mít „po ruce“, tedy v paměti, která „umí“ nejen zapomínat, ale i „zapomenuté“ si ve vhodnou chvíli znovu vybavit…