Těmito záhadnými a ironickými písmeny popisoval Karel Čapek vánoční pohlednice a ti, kteří už věděli, co literátův humor obnáší, spolehlivě dešifrovali vzkaz, jímž si Mistr zkracoval své vinšování. Tedy ovšem: Veselé vánoce a šťastný nový rok. Což přeju i Vám, vážení šachoví přátelé a příbuzní. Tak tedy – VVAŠNR!
Každý nafoukaný workholik nám dneska poví, jak je přepracovaný a že (Bože, zatrať toto sloveso!) nestíhá. Budiž prokleta sekta těchto nestíhatelů! Také my jsme za onakých časů mívali leckterou část těla v kalupu, ale pak jsme poctivě přiznávali, že jsme něco prošvihli nebo nestačili udělat, kdežto ti dnešní přepracovaní bukanýři se naparují slovní parádou, že nestíhají.
Tiše a nenápadně jsem napsal našemu maestrovi Pavlu Matochovi, že ať se na mne nezlobí, ale že takové dva tři měsíce nebudu moci plnit svou radostnou povinnost v tvorbě blogů. Anžto a protože musím v té kratičké době napsat IV. díl Železné Sparty, jak nakladatelství Olympia ode mne požaduje. Neurazil jsem kněžnu Češtinu floskulí o nestíhání, nýbrž jsem přiznal barvu. Maestro Pavel mi udělil kratší neplacenou dovolenou, dobrý to muž.
Ale co myslíte, že jsem dneska odpoledne dělal? Pulíroval věty a souvětí, vymýšlel pointy a přiléhavé metafory? Ale kdepak. Především jsem si s jásotem nasázel papírové figury a pěšce do kapesní šachovnice, kterou jsem dostal od maestra jako novoroční prezent, a pak jsem prošustroval množství rmutných i radostných minut nad on line přenosem Davida Navary s Ivančukem. Jak já mu, tomu našemu milovanému velmistrovi, si dovolil spílat, to nemáte tušáka! Ale postavit střelce na e6! Pche! Tu jsem pociťoval, já doktor Dětina, že mými žilami koluje nějaká vyšší moudrost. Nekolovala, nýbrž se vynacházela na nejsprávnějším místě, a to v hlavě nádherně riskujícího a skvěle počítajícího Davida.
Promiňte, milý příteli Navaro, že jsem Vaši šachovou konstrukci hned nepochopil. Ale chápejte: já v tom své pokročilém věku už prostě nestíhám.
