V pátek ráno jsem si vzal už trošku starší triko a jen svetr a vyrazil na objížďku staveb. Nečekalo mě toho ten den mnoho, z vážných věcí jen pozděodpolední jednání o složité zakázce s ředitelem jiné firmy. Má sice pověst nekompromisního, ale i nekonformního muže, tak třeba to triko vadit nebude a nakonec i kdyby, bude pátek odpoledne tak no a co.
Počítal jsem s tím, že v době okolo poledne napíšu i blog. Už delší dobu mi vrtá hlavou jedno téma.
Všechno kupodivu vycházelo podle plánu a nakonec i ten ředitel okolo poledne zavolal, že se necítí zdravotně dobře a že za mnou pošle paní inženýrku, která je v otázce zakázky zcela v obraze. Poslední slova zazněla snad trochu potměšile, snad trochu výhružně, jakoby s varováním: To ti teda nezávidím, to si užiješ.
Poměrně často se mi stává, že někomu zavolám a on mi řekne; „Teď, teď jsem na tebe myslel a ty mi zrovna voláš“. Nebo; jdu po chodníku, nad někým se znenáhla zamyslím, zvednu oči a on jde zcela neočekávaně proti mně. A tak dále a tak podobně. Samozřejmě to není nic výjimečného, jistě to znáte i vy ze svých zkušeností.
Tyto případy můžou být jistě náhoda, a často je za ni považujeme. Ale může to být možná i trochu jinak.
Stále více si myslím, že jako lidé ztrácíme své pradávné pudy a vnímání.
A z toho, že známe, že jedna a jedna jsou dvě; ať už z oblasti jakékoliv, byť sebesložitější nauky; děláme větší vědu, než si to zaslouží. Myslím, že existují i jiné druhy a formy vnímání, než těch pět všeobecně materiálně uznávaných smyslů. Třeba tomu případu výše uvedenému pracovně říkám Vůně duše či vůně myšlenky. A taky si myslím, že vůně duše, vůně myšlenky není omezena ani vzdáleností, ani životností, ani časem.
Jestliže si třeba někdo někoho, a třeba i na druhém konci světa, vybaví, vzpomene si na něho, zamyslí se o něm, tak jeho duše k němu vyšle svoji vůni, vůni myšlenek. A jen ten vzpomínaný ji v tu nanosekundu, v ten okamžik může ucítit. Záleží jen na něm. A pak se stane, že v ten samý okamžik zvednou telefon a diví se; „Představ si, teď jsem na tebe myslel a ty mi …..“ atd atd. A přeci je to tak samozřejmé a lehounce vysvětlitelné, tak lehounce, jako existenci barevné duhy nad námi.
A v těchto úvahách můžeme jít ještě dále. Při tsunami před několika lety narozdíl od lidí neumírala zvířata. Ta, která chodí, včas odešla. Ta, co nechodí,( třeba slimáci), vylezla po kůře stromu o několik centimetrů výše než budoucí hladina. Sice třeba neznají pythagorovu větu, ale o to víc neztratila svoje pradávné pudy a tak ucítila „vůni“ neživého (??) tsunami, přirozeně zareagovala a odešla.
Když se někdy mé pokožky dotýkají masérčiny prsty pouze prostřednictvím lávového kamene, tak v polospánku přemýšlím co mi lávový kámen chce říci, co asi je v něm za myriády let ukryto, co prožil, co viděl. A když nakonec i vlivem tepla v něm za staletí nashromážděného, definitivně usnu, zdají se mi dávné sny o Vesuvu, o jeho stráních a lidech na nich žijících. Možná i ony, lávové kameny, mají svoji duši, svoje siločáry a i ony možná mluví s naším, tím pravým, námi nevnímaným, podvědomím.
(Samozřejmě to musí být skutečné lávové kameny, se zájmem nasbírané, na sopečných stráních, ne ty ubohé z rozdrceného kamene slepené a slisované bezduché kotouče)
A můžeme jít ještě dále.
Možná ten, který někdy někomu ublížil, a teď se trápí kdesi v očistci, si někdy na svoji dávnou vinu a na toho komu ublížil vzpomene. Onen ublížený vůni duše či řeč myšlenek z jiného světa ucítí. Vzpomene si, a třeba mávne rukou, usměje se a tomu zlému odpustí. A možná právě v tu chvíli skončí jemu muka očistná.
Možná i proto je dobré odpouštět,
možná i nám jednou někdo odpustí……
Paní inženýrka přišla přesně. Ale dohodli jsme se z mého pohledu naprosto skvěle. Nakonec mi to nedalo a zeptal jsem se „Byla jste na mě velmi velkorysá, děkuji Vám“. S velkým otazníkem na konci. Zlehka se usmála a odpověděla; “Víte, od okamžiku, kdy jsem vešla do vaší kanceláře, vnímám vaše tričko.“ Nechápal jsem o co jde a zmohl jsem se jen na jakési ; „Omlouvám se, ale ani nevím proč jsem pro něho dnes sáhl, sice ho rád nosím, ale v práci jsem ho, pravda, neměl nikdy. Tak se prosím nezlobte. Neberte to osobně, a je pátek“ mumlal jsem.
„Ne, ne to nevadí. Na tom vašem tričku je veliké číslo, letopočet. Ten letopočet je ale rok mého narození. Tak já jsem dnes ani nemohla jinak. Nashledanou.
Náhoda?.jpg)
Možná ano?!
Možná ne!?
Možná vůně!
Duše?
Úspěchu?
Myšlenek?
Kolikpak jich asi je?
Hezky večer a hezké Velikonoce přeje Vlastík
! Hezký den Vlastík.