Prý se Davidovi do téhle partie moc nechtělo. A prý se pak – na doporučení Pavla Matochy – nechal přemluvit. A taktéž několik mých slov prý zviklalo jeho původní nechuť producírovat se v prime time čase na obrazovce. Má stručná promluva měla, jak si vzpomínám, tento slovosled: „Proč by se měl David bát střihnout si jednu všechnopártičku v televizi? Karel Šíp nehostí své návštěvníky ironickou nadřazeností, nýbrž veselou přívětivostí.“
Promiňte mi krok stranou. Ale když slyším slovo Šíp s velkým Š na začátku, hned si vzpomenu na svoji slavnou literární premiéru. Pomohla k tomu pohnutá událost, kterou až po naše časy vyjadřujeme jedním slovem a jedním letopočtem: Mnichov 1938. Poslal jsem tehdy do oficiálního školního časopisu Šíp takovou jakousi aktuální vlasteneckou báseň. A bylo shromáždění všeho žactva v tělocvičně, řečnil profesor Štěpán Jež, známý literární kritik, a zakončil slovy, že naši současnou tragickou dobu nejlépe postihl třináctiletý kvartán Vítězslav H., který končí svou báseň závazným slibem, že „povinnost otců mají děti a že přijde čas, věříme v budoucnost“ a tak podobně. Byly to samozřejmě verše škobrtavé, kulhavé a dychtivé, ale považte – tady stojím já, malý z nejmenších, ve cvičkách a celá škola poslouchá mé tvůrčí dílo. Byl jsem štěstím bez sebe. A kdo tomu nevěří, nic neví, jak je literátovi, když se poprvé dotýká okraje hvězdné slávy. Dnes trpím jiným podivínstvím. Občas nejsem schopen se přidržovat daného tématu a odbíhávám od věci jako štěně od nekalého činu. Stařecká marota – všechno mi pořád připomíná něco jiného. Když například slyším slovo šíp s malým š na začátku, hned si vzpomenu na šlágr našeho mládí, kde se tklivě zpívalo, že letí šíp savanou a s ním letí srdce mé, kam ten šíp dopadne, tam se sejdeme. Už tehdy jsem míval ve zvyku zlehčovat věci závažné, pročež jsem dával do oběhu verzi, že letí šíp za vanou. Sami to vidíte: jsem člověk nemladý, vetchý a při veselé náladě breptavý; ale co se zdravíčka týče, nemohu si chválabohu stěžovat; srdce mám tklivé, statné, široké, ba širší, než je zapotřebí; vstavím-li soupeři mat, vždy se jako zamlada zmítám nezkrotnou radostí. Ale už zase propadám sklonu vést řeči popletené, a kdo mě má poslouchat? Vpředvečer večera, kdy se měl náš David objevit v Šípově Všechnopárty, posílám mail svému příteli Pavlu Kovářovi (redaktoru Reflexu) s prosbou, aby se nezapomněl podívat na televizi. A sám pak zpívám na melodii šípu, jenž letí savanou, variantu svou, v níž sděluju své tolerantní ženě, že mluví Šíp s Navarou a s ním letí srdce mé. Má důvěra v našeho GM je neochvějná, takže vím, že Davidův šíp v aréně televizního Šípa dopadne na správné místo.
Nazítří mi kámoš Pavel z Reflexu poslal svůj reflex na Všechnopárty. Opisuju doslova: „Poslechl jsem Tě a díval se na Šípovu talk-show. Ten chlapec Navarů je úplná roztomilka. Ano, chlapec a ne nějaký pětadvacetiletý dospělák, jak ho tam představovali. Zpočátku byl mírně nervózní, ale jen chviličku, než získal po první příznivé reakci publika půdu pod nohama. Samozřejmě, že je inteligentní, pohotový, vtipný, zkrátka prima kluk. Taky je skromný, zdá se mi, že až příliš. Může udělat nějakou díru do šachovýho světa? Jako třeba Hortové či Kaválkové? Řekl bych, že asi ne a že ani takové ambice možná ani nemá. Co myslíš, experte z nejpovolanějších?“
Tak tuhle otázku zase přeposílám Vám, vážení čtenáři a experti z nejpovolanějších. Račte se vyjádřit. Přiložte polínko do všeobecné rozpravy. Táboráku plápolej. Demokracie je diskuse. Závěrečnou větičku adresuju pouze multimediálnímu Davidovi: V té šípovské Šípově Všechnopárty jste se nám všem velice líbil. Fakt.
