Ve druhé polovině ledna jsme s partou strávili tři dny na každoročním lyžařském pobytu v rakouských Alpách. Tentokrát nás jelo jen sedm – tvrdé jádro – a za cílovou destinaci jsme zvolili horské středisko Turracher Höhe. Já jsem ve všem co dělám až nezdravě konzervativní. Změnit tedy oblíbené desetiletími prověřené Zauchensee, a vyhovět tím „jemnému přání“ kamarádů, pro mě nebylo vůbec jednoduché.
Nakonec jsem ale ani v nejmenším nelitoval, Turracher byl skvělý tip. Jen něco málo přes čtyři hodiny jízdy autem z Brna, a přitom o dva řády méně lyžařů než ve známém, výše zmíněném Zauchensee. Členité sjezdovky, včetně kreativních crossů, a v neposlední řadě cenově velmi zajímavé ubytování v nových moderních „šaletech“. Skvělá varianta pro party kamarádů, kamarádek, samozřejmě pro mixy a úplně senza pro rodiny s dětmi. Velmi „Turrach“ doporučuji. Zkuste to! Případně jestli máte zkušenosti, rozdělte se o ně s námi. (Nebo klidně doporučte jinou, Vámi oblíbenou, zimní destinaci).
Sjezdovky v „Turrachu“ jsou od sebe oddělené jezerem. Mezi oběma břehy jezdí pásový traktor a na k němu připevněné hrazdě se může najednou přepravit až deset lyžařů. Hned první den někdy po poledni jsme se rozhodli, že přejedeme na druhou stranu. Sjeli jsme z vrcholů k jezeru a jednotlivě zastavili na přilehlém svahu. Jenže před námi už stál dostatečný počet lyžařů. Přesně v tu chvíli jsem velmi intenzivně začal vnímat chování vlčí smečky. Stáli jsme; náhle každý jen sám se sebou; rozestavení po svahu, přestali jakkoliv komunikovat a jen upřeným pohledem pozorovali blížící se pásák a skupinku před námi. Každý z nás intenzivně hledal řešení nastalé situace. Představa, že zrovna mně by ostatní ujeli a já zůstal osamocen na břehu, byla pro kohokoliv z nás potupně nepřijatelná.
Jeden z mladších vlků tíhu situace nevydržel, s předstihem opustil smečku a na sjezdových lyžích začal bruslit přes 400 m dlouhou ledovou plochu. Ostatní toto zavrhli a dál zůstávali v nehybném postoji. Mezitím pásák zastavil, vypustil skupinku a za něho se zařadilo těch cca dvanáct avizovaných čekajících. Bylo plno, do odjezdu zbývaly vteřiny. V tu chvíli vlci vyrazili, několik se jich zaháklo do mezírek na hrazdě, ti nejodvážnější přímo za pásák. Až ve chvíli, kdy se postarali sami o sebe se porozhlédli po ostatních, méně úspěšných a těm nabídli svoje hůlky k zaháknutí. Smečka byla zase pospolu . V té samé chvíli se pásák pokusil rozjet, jenže ouha, byli jsme příliš těžcí. Řidič se otočil a přes rameno nás chvíli pozoroval. Celý náš příběh mu byl ve vteřině jasný. Po chvíli se neznatelně pousmál, přidal plyn a vyrazil kupředu. Největší pošťuchovač mezi námi se mu pokusil naznačit, ať dojede vlče před námi, ale to uhánělo jako o život. Dobře vědělo, že tu potupu bychom mu jen tak neodpustili. Na konci jezera se smečka sjela dohromady, všichni zaujali patřičná místa a někdy méně, někdy více se kočkujíc, jsme dál a dál a s větrem o závod uháněli slunečným horským dnem.
Mějte se hezky, Vlastík
P.S. Možná Vás zaujme článek z časopisu My Face na šachové téma.
P.S. Rotoped.
