Viking z Tromsö

Letošní šachová olympiáda v norském Tromsö na mě velmi zapůsobila. Prožíval jsem ji mnohem víc než kdykoliv předtím.

Myslím, že jsem nebyl sám, překvapilo mě kolik mých kamarádů a známých se o olympiádu zajímalo. Nejen tak povšechně z novin a zpráv, ale takřka jako přímí účastníci. Sledovali jsme průběh partií, samozřejmě nejvíce českých hráčů. Volali si, jak to na jednotlivých šachovnicích vypadá, i se pokoušeli odhadnout, jak to na nich asi nakonec dopadne. Závěry našich zápasů jsem si takřka nikdy nenechal ujít. Jakmile ale vyvrcholily a byl stanoven konečný výsledek, můj zájem rychle ochabl. Rozbory partií už mě moc nezajímaly. Živý přenos; nejistota výsledku, nečekané záblesky kreativity ale i zvraty a omyly; možnost být opravdu při tom, to mě vzrušovalo a lákalo. Informační sítě pro mě udělaly z šachové olympiády atraktivní podívanou a zážitek.

Svým vystoupením na Šachové olympiádě mě velmi pozitivně zaujal David Navara. Mě vždycky zajímali lidé, kteří jsou v čele, na jejichž bedrech leží ten nejtěžší díl odpovědnosti. Jak se s tím vyrovnají? Zda s elegancí a úsměvem, či lopotně a s nesympatickým zdůrazňováním sama sebe. David Navara tuto úlohu zvládl až neuvěřitelně skvěle. V dřívějších letech jsem v televizi rád sledoval zajímavé zápasy v boxu či K1. Někdy jsem nedokázal odhadnout, který zápasník má převahu. V ten okamžik jsem přimhouřil oči a ten lepší borec v nich naráz vyrostl o desítku centimetrů a zmohutněl.  Já už naprosto jasně věděl, který z nich by v ten okamžik u rozhodčích vyhrál. David Navara měl na olympiádě v Norsku v mých přimhouřených očích stále výšku okolo dvou metrů. Teď to ale nebylo o tom jestli stojí lépe nebo hůře. Viděl jsem v něm neohroženého Vikinga z Tromsö jdoucího i proti převaze stále kupředu. Bez projevené myšlenky na porážku, nebo na jednoduchý nic neřešící smír.  Jediné slovo „Bravo Davide!!“.

Hlavou mi taky stále vrtá remíza Vlastimila Babuly v předposledním zápase s Běloruskem. Je to jistě velmi choulostivé téma, ale proč ho třeba i z důvodů poučení se neotevřít. Mám pocit, že tady možná nastala chyba a to v absenci „odborné psychologické přípravy“. Z mých životních zkušeností mám přesvědčení, že k opravdu mimořádnému úspěchu, zvláště v turnajích kde nejsem favoritem, je potřeba podávat skvělé výkony a nebát se jít při jejich realizaci až na hranici rizika. Pokud toto splním tak je velká šance, že přijde i tolik potřebná dávka štěstí. (Jenom pro pořádek, nemám na mysli jen šachový úspěch, ale úspěch v jakékoli činnosti). Možná, že v inkriminované situaci se v hlavě Vlastíka Babuly začaly honit zbytečné myšlenky o remíze, o tom že David stojí na výhru, i o tom, že to hlavně nesmí mužstvu pokazit. Možná, že těmito myšlenkami došlo ke ztrátě stoprocentní koncentrace, že i vteřiny začaly ubíhat tak nějak rychleji a nakonec se tedy stalo, co se stalo. A právě proto vidím u vrcholných šachových soutěží reprezentačních týmů nezbytnost odborné psychologické přípravy. V současném vyrovnaném světě rozhodují o úspěchu možná jen maličkosti. Možná i jen rozhovor, ale v pravý čas a se správným obsahem. Toto cítím velmi intenzivně. Dál bych to rozepsal, ale mám strach, abych výsledek nerozmělnil.

Nakonec bylo i zajímavé a poučné sledovat co se dělo dále. Jak nevyzpytatelné a nepolapitelné štěstí zamávalo křídly a odletělo někam jinam; David remizoval a přišli Arméni.

Tak třeba příště                              

                                                                               hezký zbytek prázdnin                                                         Vlastík

 

PS: Když už jsem se takhle rozepsal tak musím s velikou úctou vyjádřit absolutorium i Viktorovi Lázničkovi!!