V sobotu jsem se byl podívat v Mariánských Lázních na zápas mužských šachových legend a dívčího šachového mládí. Vizuální kontrast byl opravdu velmi výrazný, ale na šachovnicích byly vidět nádherné rytířské zápasy. V sobotu se mi nejvíc líbil boj mezi Korčným a Jackovou.
Samozřejmě jsem se zúčastnil doprovodné simultánky s velmistrem Olafssonem a musím uznat, že Pavel Matocha má pro výběr protagonistů svých produkcí opravdu šťastnou ruku.
Z tváře Fridrika Olafssona na mě dýchla historie, romantika, mé mládí, ale hlavně nezměřitelná lidskost. Ano, byl to on, jenž, v době kdy Fischerovi hrozilo vězení v USA, stál u rozhodnutí islandského parlamentu udělit mu občanství a zajistit na Islandu kvalitní život.
Bobby Fischer v sedmdesátých letech sám samojediný porazil skvělou plejádu sovětských velmistrů. Nápor na jeho mozek, na jeho myšlení musel být strašlivý, ne-li zničující.Bobby Fischer asi měl být spíše tolerován a respektován, neboť byl první, kdo nám všem ukázal, „že když to dokázal on, tak to dokážeme taky“ (poznáváte film? Ta věta se mi moc líbí a velmi se ji snažím aplikovat do svého života) tohle všechno mi samozřejmě docházelo mnohem později, ale pak už Bobby Fischer byl, alespoň pro mě, tím prvním kdo narušil hegemon Sovětského svazu.
Na tohle všechno jsem myslel když sedmdesáti čtyřletý velmistr chodil mezi námi a s úsměvem ve tváři nám ukazoval jak a kam se mají stavět šachové figurky. Uhrál jsem s ním remízu a pak si už jen vychutnával mistrovo představení. V jedné partii hrál s malým šachistou, klučina hrál bez dámy, bez věže, až do matu. Měl jsem strach, neboť v podobné situaci na Hluboké se Kasparov rozčílil, neudržel nervy a ztropil scénu. Olafsson dal posléze chlapci mat, usmál se na něho, podepsal partiář a pohladil po rozčepýřených vlasech, bylo to dojemné a jistě nejen pro jeho krásnou maminku stojící opodál.
Šel jsem pak poplakávajícími Mariánskými Lázněmi a přemýšlel o Islandu, o Fischerovi, o velkých lidech; o panu Fridriku Olafssonovi.
