Ve vlaku popáté V

Úterý, 17.10. 2017

Z Lednice do Prahy

Spím se střídavým probouzením jako každou noc. Definitivněvstanu v šest, píši do počítače deník, pak vyrážím lovit kešky na cyklostezku do Valtic.Je sychravo a mlha, a když jdu po rušné silnici, tak mám strach, že mě něconepřejede. Když se blížím k první skrýši, která se dle mapy v mém GPSpřijímači (rok výroby 2015) má ukrývat uprostřed pole, spatřím, že k nívede čerstvě otevřená luxusní cyklostezka a několik metrů od kešky stojí rozhledna.

Pak v aleji starobylých stromů směrem na Valtice lovímjednu kešku za druhou, z vypuštěného rybníkase mi směje vodní ptactvo natolik hlasitě, že si v jeden okamžik myslím,že se blížím k mateřské školce.

Vracím se akorát včas na snídani. Stihnu ještě zabalit a pakse s kufrem přemísťujeme k lázním. Autobus má kapánek zpoždění kvůli„zmatení s řidiči (confusion with drivers)“ – ale ti zkušenější z náss tím už počítali, a tak přijdou na sraz, až když se autobus chystá odjet.

Přemísťujeme se do Břeclavi, kde zasedám proti Johnu Woodoviz Norwiche, který na práci dojížděl vlakem do Londýna (teď jev důchodu a nedojíždí). Vypráví, že souprava Šachového vlaku je mnohemlepší než běžný anglický vlak. A že roční jízdné do Londýna stojí čtvrt milionukorun.

Mám bílé, hraji na výhru – ale někde to přepísknu a nakonecjsem vděčný za remízu. Ale aspoň se hrálo dlouho.

Poslední partii hraji proti Adrianu Unterlaggauerovi vzadu vkupé. Černými stojím hůř, pak vyrovnám, pak stojím na výhru, pak se to zvrtne anakonec mi uprostřed dumání spadne praporek. Naštvaný na nejhorší výkon vevlaku vůbec (mám tři a půl bodu a končím třiašedesátý) se přemísťuji dojídelního vagónu, kde u piva přemýšlím, že toho bylo dost a končím se šachy.

V ten okamžik si GünterHälsig vzpomene, že mám narozeniny a zakřičí nahlas „Happy Birthday!“.Snažím se naznačit, že nic slavitnechci, protože jsem na sebe naštvaný, ale to už ostatní zpívají „HappyBirthday“. Objednáváme tedy víno a víceméně rudý vzteky (na sebe, ne naostatní), mumlám, že jsem dojat, protože toto je nejšťastnější den mého života.Moc mi to nepomůže, stejně všichni chtějíslavit.

Naštěstí přijde Kolín, kde chci sám vyrazit na kešky auklidnit se. Vojta však říká, že mě v tom samotného nenechá a že místo,aby odjel s Pepou Bárou do Prahy, půjde se mnou do města. Naznačuji, že sechystám odlovit těžceindustriální keš, díky které z Kolína moc neuvidí, ale nedá se.

Jsme trochu opilí a výpočty finálních souřadnic nám fatálněnejdou. Když se vydáváme na souřadnice, které vypadají trochu uvěřitelně atrochu pochybně, volá Anička, že má pro mě a také pro Vojtu fantastický dárekk narozeninám.

Že by se mnou udělala rozhovor Česká televize. Ptám se, pročneodchytí někoho jiného, dozvím se, že nikdo jiný není. Tak souhlasím, že hnedjak odlovíme keš, tak poskytneme rozhovor. Prolézáme po kolejích a přes ostnatýdrát, když volá Česká televize, že jsou na kolínském náměstí a kde jsme my, žeby začali ten rozhovor. Říkám, že za dvacet minut budeme na náměstí, když těsněokolo nás projedou dva vlaky najednou a oba začnou najednou výstražně houkat.Paní redaktorka křičí, že nás neslyší. Navrhuji televizi, aby si našla někohojiného, ale oni nikoho jiného nemají.

Keš nenajdeme, což mě vysoce naprdne. Vojta chce hledat namostě, ale já pravím, že jsme slíbili tu televizi. Přeskočíme zeď s drátema míříme nanáměstí. Najdeme se s paní redaktorkou po telefonu, já zahlédnumanžele Popelkovi a ptám se, jestli by nechtěli hrát v televizi. Jendořeknu, manželé se vypaří.

Paní redaktorka s námi dělá rozhovor, jak se asinešachistka může bavit s šachistou o šachu. Snažím se být pouze skrytěsarkastický a tvářit se přiměřeně vážně. Vojta je mnohem profesionálnější, jevidět, že má v rozhovorech mnohem větší praxi než já.

Když pak skončíme a vytváříme písmeno H pro webkameruv Kolíně, ptám se, jestli se do sestřihu naše rozhovory dostanou. Vojta otom upřímně pochybuje.

Jdeme do pizzerie Vespa,kde se mi vedle růžového mopedu s výhledem na Labe, jen pár metrů od rekonstrukciprovádějících dělníků, konečně podaří spočítat správné souřadnice. Nasoukám dosebe velmi horké boloňské špagety a vyrážíme. Tentokrát bez problémů najdeme,zaloguji, Vojta fotí řeku. Přidáváme se k davu ostatních mířících nanádraží a mudrujeme, na koho se bude tentokrát čekat. Kupodivu na nikoho, vlakodjede přesně ve čtvrt na dvě.

Do Kolína jedeme v prázdném restauračním voze, kde panNavrátil (který sehrál stejně špatný turnaj jako já) vypráví různé moravskéšachové historky, které končí většinou tím, že se šachisté poperou anebo jedendruhého obere o peníze, popřípadě ho rovnou zabije. Sven přikyvuje, ale nevím,jestli rozumí.

V Praze vystoupíme, jdeme na vyhlášení a vytvořímevítěznou ozvěnu Svenovačtvrtého místa (uhrál jen o něco méně bodů, než všichni zbývající členovéjeho družstva dohromady). Belgický tým se poučí a začnoupovzbuzovat své hráče (je jich vyhlášeno mnohem více než našich – přecejenom hráli trochu lépe), což vyhlašování oživí.

Už chci jít domů, když se začnou udělovat i mimořádné ceny –a já vyhraji parkovací předplatné za narozeniny. Jásavě si zařvu nadšením,zatímco mi plná hala zpívá Happy Birthday. Vojta dostane alkohol tester zaNejvětšího pařiče. Pepa Bára, Günther Hälsig a pan Popelka jsou vyhlášeni už zasedmý ročník účasti. Pan Hälsig děkuje za hráče a spolu s ostatními hráčimě přijímá do rodiny.

Počkám, dokud vyhlašování neskončí, a jdu domů. Loučím ses Vojtou a jedu s kufrem na Můstek. Zklamání z výsledku kapánekustupuje – možná se šachy ještě nekončím.

Když sedím v autobuse, posílá Pepa Bára upozornění nasvůj blog se zážitkyz vlaku. Pročítám je, prožívám cestu ještě jednou a usmívám se. Jevidět, že generální ředitel EuroAgentur Hotels & Travel má literárnítalent.