Ve vlaku popáté IV

Pondělí 16. 10. 2017

Z Bratislavy do Lednice

Ráno se s Vojtou sejdeme na snídani a vyrážíme nakešky. Procházíme středomořskouobytnou čtvrtí s příměsí východoevropských hal a skladišť. Vojta má tolikenergie, že chce vylézt i na třicet metrů vysoký komín, tam si sednout navrchol a v „klidu se zapsat do logbooku“, ale nakonec tuto představunerealizujeme. Motivujeme se, že dnes musíme vývoj turnaje zlomit a dostat sedopředu.

Pak se vrátíme na hotel, kde strávíme přebytečné minuty, pakpěšky na vlak. Dnes se fotí před lokomotivou, do čehož se mi moc nechce, alenakonec se nechámpřemluvit. Pak ke stolům – propadl jsem se do třetího vagónu a hrajis AnemouWalterem, drobným Holanďanem přímo z Eindhovenu (zatímco všichni jehokolegové na turnaji jsou z okolí tohoto města, on jediný je rovnou z něj).

Chci konečně bílými vyhrát, ale v sedmnáctém tahu měodvaha opustí a nabídnu remízu, která je přijata. Zatímco vlak manévrujeBratislavou, dávám si kávu a dozvím se, že vlak stíhá Švéd, který (jak je tov Bratislavě obvyklé) doběhl na poslední chvíli na Hlavnu stanicu, zatímcovlak odjížděl z Nového Mesta. Rovněž se dozvím, že se ve vagónu mezi prvnítřídou a jídelním vozem udělala díra a shromáždění pracovníci Českých drah přemýšlí,co s tím.

Dospějeme na Hlavnú stanicu, kde nastoupí opozdilý Švéd as časovým deficitem zkusí dohnat ostatní. Kvůli díře železničáři stáleještě přehazují vagóny, když začne další kolo. Hraji černými proti JonoviLomanovi ze švédského Lundu. Hraje se Morra Gambit, kde poměrně rychle zjistím,že jsem zapomněl teorii, zatímco bílý tahá tak nějak automaticky přirozenétahy, já musím pracně nacházet tahy, které na místě neprohrávají.V devatenáctém tahu ztrácím figuru, vzdávám se a hned, jak přeházený vlakvyjede z Bratislavy, jdu naštvaný na pivo.

Při popíjení sedím naštvaný sám a přitom poslouchám youtubera ustolu odnaproti, který snímá vlakna video („ale je to tak pomalé, že to musím desetkrát zrychlit, aby se něcodělo“), jak mluví o své práci.  Připadá mi, jako bych slyšel sales manageraz korporátního podnikového oddělení.

Vojta dopadne ještě hůř a prohraje obě partie – s panemPopelkou na čas, s GünteremHälsigem na vidličky. Tak nám to předsevzetí zlomit vývoj turnaje mocnevyšlo – respektive vyšlo, ale ne správným směrem.

Po delším vlakovém manévrování přistaneme v Břeclavi,nastoupíme do pronajatých regionálních autobusů (dopravní společnost do nichevidentně investovala) a přesouváme se busem do Lednice. Kdykoliv autobuszabrzdí, projede uličkou kufr na kolečkách.

Vystoupíme v lázních, zajdeme dopenzionu U Bohuša, ubytujeme se (výběr se opět povedl), zaplatímev hotovosti a přes poněkud předražený oběd jdeme na prohlídku zámku.Vojtovi v průběhu oběda volá šéf Vinnýchsklepů Valtice, jestli se k nim nechce podívat na vinné sklepy a takverbujeme česky mluvící osoby typu Svena Römlinga a spol. Průběh komentovanéprohlídky zámku mě utvrdí v názoru, že koupit ji byla asi chyba.

Jsem však poučen, že Lichtenštejnové po konci války dokázalipřed vystěhováním evakuovat z rodinné galerie všechny rodinné portréty až na tři(které by se museli zničit) a jedna paní v 19. století měla 24 dětí, z kterýchse dospělosti dožilo jen devět (důkaz toho, jak rizikové bylo dětství i prorodiny, které si mohli dovolit nejlepší lékařskou péči dané doby).

Kvůli pokročilému času záměr dojít pěšky do Valtic padne apojedeme jako skupina linkovým autobusem. Zatímco Vojta pokračujev dohadování detailů návštěvy a nahánění dalších účastníků, procházím meziskupinami šachistů lednickýmparkem a za mírného zájmu paní Popelkové sbírám kešky.

Před půl sedmou, už za počínající tmy, se sejdeme naautobusové zastávce, kde o nás anglický šachista prohlásí, že vypadáme, jako bynás maloměsto omrzelo, a tak vyrážíme za zábavou – načež přiznám, že je tov podstatě pravda.

Ve Valticích vystoupíme za tmy a Vojta nás temnými ulicemivede ke sklepům, kde na nás skutečně čeká průvodce. Následuje prohlídka sklepů,ochutnávka deseti vín(nakonec sedmi bílých a tří červených). Průvodce hovoří dobře a vesele (SvenRömling nechytá technické termíny), Vojta přidává své vinařské znalosti (takžese občas strhne vinařská diskuse), já popíjím a pojídám. Dozvím se tak, že lidémají většinou zájem o vína sladká, z Makedonie je možné dovézt víno zasedm korun za litr a znalci preferují česká červená vína (zrají v sudu)před bílými (zrajícími v nádržích).

Před desátou vyvoláme s Pepou Bárou časovou tíseň, jakože musíme na autobus, proběhne spěšný nákup vín a zrychlený pochod na autobus.Ten na nás čeká, jen se panu řidičovi nelíbí Vojtova otevřená láhev. Kupodivubez problémů přijíždíme do Lednice, a zatímco Vojta s dalšími dvěmašachovými kolegy popíjí na zápraží stále ještě otevřené víno, já jdu spát.