Ve vlaku – den první

Vstávám a jedu vlakem jako obyčejně, jenom místo aktovky s sebou tahám obrovskou tašku s nápisem ČSOB (turnaj sponzoruje Poštovní spořitelna, tak to budu mít stylové). Z metra vystupuji na Můstku a jdu pěšky na Hlavní nádraží. Je čtvrt na devět a mám dost času. Sedím na lavičce před nádražím, čtu Sorosovu Alchemy of Finance a pozoruji lidi, co pádí do práce.

Trochu jim závidím. Odpoledne se seberou a pojedou domů s vidinou víkendu před sebou.

Já mám dovolenou a jsem nervózní, jelikož budu pět dní jezdit vlakem, hrát šachy a spát v různých hotelích na pokoji s Francouzem.

Pět minut před půl devátou jdu na první perón hledat vládní salónek. Ten je pěkně zašitý, jak se dá od vládního úřadu očekávat. V patách skupinky šachistů jdu nejprve na sever až na stanoviště taxíků, pak se vracíme okolo Fantovy kavárny, ČD lounge až k nenápadným dveřím se záclonkami (do vládního salónku není vidět), označenými jako šachový vlak.

Vystojím frontu na registraci (zdravím P. Matochu, ale má mnoho práce), obdržím vouchery a propagační materiál, sundám si kabát a čepici a připravuji k odevzdání svoji tašku. Všímám si elegantní průvodčí (P. Matochou později označena jako „vlakuška Eliška“), reklamní tváře Českých drah, jejímž úkolem je na všechny se usmívat a pózovat fotografům (pokud možno s lokomotivou anebo aspoň s logem ČD). Rovněž je vidět rozdíl mezi šachovými profesionály (vláčí s sebou počítač s šachovými programy) a amatéry (pouze zavazadlo). Nad taškami dominují kufry na kolečkách. Přemožitel Ananda, mistr Boleslav (P. Matochou přezdíván „Bolek“), ředitelem turnaje odvelen od počítačů ke kufrům, dotazem zkoumá, zda se může ujmout mých zavazadel. Přebaluji však, a tak tašku donesu na shromaždiště zavazadel sám. Vyfasuji potvrzení s nápisem šachový vlak.

Přicházím do salónku, kde čeká snídaně. Jsem stále nervózní, jelikož bych se měl socializovat, což mi však hrubě nejde (nejsem sám, v knize Money Mavericks od Larse Kroijera je nádherně popsáno, jak traumatická pro všechny zúčastněné taková formálně „neformální“ setkání jsou). Poznávám známé tváře (pana Modra s paní Modrovou, pana Chládka, velmistra Cveka, mistra Piska a další), kteří však pochopitelně neznají mě. P. Matocha je mimo dosah, neb jsou všude spousty velkých bossů a novinářů, kterým se musí věnovat. Poznávám i jeho stabilní personál šachových akcí (Kristýnu Němcovou a hostesky), které mají plno práce a navíc mě neznají.

Naštěstí při čepování džusu polapím pana Báru, jediného dalšího přítomného člena ŠK PORG. Pan Bára není nervózní, neb je v zaměstnání a kromě socializace dohlíží na své lidi z EuroAgentur Hotels & Travel, kteří na akci dodávají catering. Při konverzaci se mnou nenápadně kontroluje podřízené. Pak mi prozradí, že vedle vládního salónku je ještě prezidentský salónek (salónek salónku). A tak, když pan Bára zmizí v kuchyni, jdu o místnost dál.

Hledám velmistra Horta, ale místo něj polapím Jana Lamsera (prezidenta Šachového svazu, člena představenstva ČSOB, ředitele Poštovní spořitelny, jehož znám přes Pavla Housera). Táži se ho na nejnovější drb dluhopisového trhu, tedy otázku výběru hudby pro garáže radlické centrály ČSOB. Padla při jednání managementu skutečně otázka, zda nahradit Antonína Dvořáka a Bedřicha Smetanu skupinou Orlík? Dozvídám se, že návrh byl skutečně vznesen, konzervativní většina ho však zamítla.

Dále zkoumám, proč Jan Lamser (jehož šachové kvality uznává i ing. Krátký, vrchní šachový teoretik ŠK PORG) s námi nejede – nemá šanci se na tři pracovní dny uvolnit. Probíráme otázku parkování u hrací místnosti ŠK FIMA ČSOB, kde hráčům soupeře při utkání odtahují automobily. Vyprávím o velké zášti, kterou ŠK PORG k ŠK FIMA ČSOB cítí, což prezidenta šachového svazu překvapuje, neb jejich hrací místnost je poměrně příjemná, stejně jako jejich klub, který „většinu zápasů prohrává“. Pak se k debatě připojí i pan Jan Hruška (hráč ŠK FIMA ČSOB), který vlakem jede a v pražském přeboru mi dal pěknou nakládačku. Když už nevíme, o čem se socializovat, přijde P. Matocha a představí Lamserovi náměstka Českých drah, pana Blažka.

Čepuji další džus a další kávu, když konečně do sálu vběhne velmistr Hort s panem Svobodou v zádech a začne oficiální zahájení.

Úvod P. Matochy a projev pana Blažka jsou vcelku standardní. P. Matocha překládá po odstavcích do angličtiny. J. Lamser, absolvent zhruba čtyř vysokých škol (jednou z nich je pařížská Sorbonna), vymyslí svůj projev na místě. Tváří se velmi seriózně, mluví vážně, ale přesto si nejste jisti, jestli si z vás nedělá legraci (můj typ je, že ano). Základem projevu je tvrzení, že dnešní doba je dynamická, a proto spojení „banka, vlaky, šachy“ má očividně budoucnost. Řediteli Poštovní spořitelny se toto heslo tak zalíbí, že si ho sám přeloží i do angličtiny. Velmistr Hort potom uvede německou slovní hříčku Zug – Zug (vlak – tah), která v jiných jazycích nefunguje. Pan Svoboda mi šeptá, jak se ráno v hotelu s velmistrem zakecali, cestou proráželi dopravní zácpu a přitom jim neustále volal Pavel Matocha s mistrem Boleslavem a Kristýnou Němcovou, kde sakra jsou.

Úvod uzavírá P. Matocha technickými pokyny v češtině, zatímco Kristýna Němcová v sousední místnosti provádí totéž v angličtině. Ředitel turnaje si dává záležet (pokyny prý psal do dvou do rána), neb (dle jeho slov) „je to poslední okamžik, kdy má všechny účastníky pohromadě“. Pak se mu rozprchnou, ve vlaku rozhlas nefunguje a až do Prahy je všechny pohromadě neuvidí.

Poté se rozloučím s panem Svobodou a proderu se k rozlosování prvního kola. Hraju na šachovnici číslo třicet, ve vagónu Euwe (šachově předposlední). Beru si kabát, čepici i batoh. Dotazem zjišťuji u P. Matochy, zda bude moje taška skutečně naložena anebo si ji mám donést do zavazadlového vozu (Petrosjan) sám. Téměř uklidněn, vlezu do Euweho.

Venku na peróně se zatím fotí celebrity (pan Blažek, pan Lamser, velmistr Hort a P. Matocha).

Najdu stůl číslo třicet, prohodím si s panem Onderkou místo, zasednu do polstrovaného křesla a čekám, až se rozjede vlak, aby se mohlo začít hrát.

 

Pan Onderka je člen výpravy Poštovní spořitelny, jejíž cestu sponzoruje banka. Někteří z výpravy hrají celkem dobře (pan Winkelhofer, pan Hruška), někteří hůře a jiní se jedou jen projet po střední Evropě. Pan Onderka je začátečník, který si k šachu sedl po dvaceti letech, a tak je partie u konce ještě, než vlak opustí Prahu.

Než dohrají ostatní, tak debatujeme. Ptám se, jestli v Poštovní spořitelně nějak pocítili letošní druhou vlnu krize, ale pan Onderka je zastánce pozitivního přístupu k životu (krize je příležitost) a „když se někdo na krizi odvolává, tak ho vyhodím.“ Ti, co měli problémy už dřív, mají problémy větší (někteří už zkrachovali), s pozitivním přístupem si však určitě s krizí poradíte.

 

Výhra v prvním kole mě posunula do prvního vagónu (Steinitz) na stůl číslo jedenáct. Mám bílé a hraji s Markem Gluchovským, šéfredaktorem ruského šachového časopisu 64. Pan Gluchovský jede vlakem jako novinář na náklady P. Matochy (potažmo sponzorů). Nicméně, jak se později dozvím, má s P. Matochou mnoho společného, protože největším sponzorem jeho časopisu jsou ruské státní železnice.

Začne se před Pardubicemi. Držím se celkem dobře, ale pak mě černý (ELO 2148) začne přehrávat a já začnu ztrácet čas. Navíc sedím na konci dlouhého stolu a skrz mě přechází vítězní a remízoví hráči bílých nahlásit výsledky – nevýhoda bílých figur ve vlaku je, že pokud sedíte uprostřed a dohrajete předčasně, je vám to k ničemu, protože stejně musíte počkat, až dohrají ostatní, abyste se mohli dostat pryč. Nakonec si mně černý vychutná, když v časové tísni stále zesiluje pozici a shodí mě před Českou Třebovou v okamžiku, kdy stojím na prohru. Šachově velmi profesionální a velmi zkušené.

 

Propadl jsem na sedmnáctý stůl (vůz Aljechin). Hraju černými s šedovlasým vysokým panem Hälsigem z Německa, který na dotaz o šachovém ratingu tvrdí, že „I don´t have any ELO. I am an Amateur.“

Myslím si, že to bude poměrně lehká práce, ale není. Pan Hälsig hraje bílými svoji vlastní výstavbu, kterou má dost obehranou (a bude s ní během turnaje dělat ostatním hráčům problémy). Zkouším vyrobit nějaké komplikace, ale když mi v třiadvacátém tahu pan Hälsig nabídne remízu, zkontroluji to („Did you offered me a draw?“), zamyslím se, mrknu na hodiny a pak ji příjmu.

„Příliš komplikované na tak krátký čas,“ řekne pan Hälsig a předvede mi varianty, které jsem viděl jen zčásti anebo vůbec ne. Podezřívavě se na proklamovaného amatéra podívám a jdu nahlásit výsledky do sousedního vagónu rozhodčích (Capablanka).

Nahlásím výsledek slečně Olšarové (M.) a panu Biolkovi (R. jr.) a kouknu se z okna. Projíždíme Blanskem, mám pro dnešek odehráno a je tedy čas navštívit jídelní vůz.

 

V jídelním voze se schyluje k pohromě. Vůz je standardní velikosti jídelního vozu ČD, tedy zařízení, kam lidé normálně na jídlo nechodí. Zde se chystá vůz v několika minutách zavalit více než stovka lidí (zhruba třiceti platí jídlo P. Matocha sám), kterou dva číšníci a jeden kuchař nebudou schopni zvládnout.

Usedám k slovenskému panu Durkovi chvíli před tím, než Smyslova zaplaví hráči z předních vagónů. Podaří se mi objednat a nakonec i vybojovat guláš, pivo a příbory. Pan Hruška je méně agresivní a skončí s gulášem, pivem, ale bez příborů. Nabídnu mu svůj (právě jsem dojedl), pan Hruška však odmítá, čeká a jídlo mu stydne. Pan Hälsig si zdravě objedná salát, ale v pořadí ho předběhnou guláše a palačinky. Hladový mistr Pisk křičí v Brně na perón: „Schnitzel, bitte! Schnitzel!“ Pan Chládek (platící výlet celému svému šachovému oddílu) se směje, ale současně zkoumá, co je s jeho jídlem.

Nakonec se dostaví posmutnělý pan Bára a začne od hostů vybírat prázdné lahve (příští den pak do Vídně přivolá posily). Odneseme s panem Durkem talíře i piva, pak si koupíme další pivo do ruky a do zásoby a vydáváme se vlakem hledat volné kupé k diskusi.

Pan Durko je majitel firmy na pokládku průmyslových podlah. Ptám se, jak cítí druhou vlnu krize. Pan Durko má však stejně pozitivní přístup k životu jako pan Onderka. Vypráví, jak se na zákazníkovi musí dělat, zvát ho na různé akce, denně ho obvolávat a tak. Když na něm děláte, pak děláte. Když neděláte, tak neděláte.

Zkoumáme lůžkové kupé vládního vlaku. Objevujeme skryté šatny, umývadla, zrcadla i tekoucí vodu. Diskutujeme, zda se jedná o stejný vlak, ve kterém se v Čierné nad Tisou sešel Dubček s Brežněvem. Diskutujeme o pádu slovenské vlády. Střídáme se s chozením pro pivo. Když jde pan Durko, dočítám Sorosovu Alchymii peněz. Volám manželce a hlásím, že mám půlku bodů („Výborný výkon!“ chválí mě manželka). Při vlastní cestě pro pivo potkávám P. Matochu dávajícího četné rozhovory novinám (při první partii pro Radiožurnál naslepo komentoval partii Cvek-Jerguš). Rovněž velmistr Hort jest vyslýchán sportovním novinářem MFDnes a to při pivu a při guláši. Navíc je zklamaný, protože poslední partii (s Gluchovským) prohrál na čas ve vítězné pozici („Taková tragédie, pane Špaček, taková tragédie!“). Prý natáčela i televize – nemám však s sebou ani manželku, ani děti a tak pochopitelně v záběru nejsem.

Po sedmi hodinách jízdy (nejméně hodinu vlak manévroval skrz Vídeň) přijíždíme do Vídně na nádraží Meidling.

 

Celý vlak spěchá k zavazadlovému vagónu Petrosjan. K svému překvapení zjišťuji, že má taška skutečně cestovala se mnou, popadám ji, a s panem Bárou jdeme na taxíky. Přemlouvám šéfa EuroAgentur Hotels & Travel k použití MHD, ale pan Bára nechce riskovat žádné dobrodružství. Rozloučí se s personálem, který odjíždí vlakem na odstavné nádraží.

Půlka cestujících volí MHD, půlka se staví do fronty na taxíky. Taxikáři jsou zavaleni objednávkami a začnou se na Meidling sjíždět ze všech stran. Nebohý ukrajinský mistr Reprintsev cestuje s celou rodinou (manželkou a dvěma dětmi), což je pro vídeňské taxíky příliš velký náklad. A tak zatímco čeká na hodně velký vůz, ostatní ho přeskakují. Velmistr Hort poučuje ostatní, jak se má s taxikáři jednat. Málem se mi podaří pana Báru přemluvit na MHD, když přijede další vlna taxiků a ve třech se dostáváme dovnitř.

„Hintschgasse Eins bitte,“ pravím německy. Taxikář se ptá na okrsek, kouknu do mapy a řeknu „Zehn Bezirk. Near Wienerberger,“ přeskakuji mezi angličtinou a němčinou. Pan Bára se v plynné ruštině zkouší přemluvit mistra Reprintseva, zda bychom nemohli vzít některé z jeho dítek, ale mistr se toho neodváží.

Tak odjíždíme a k Hintschiggasse Eins přijíždíme v taxíkové koloně.

„Zkoušel jsem Pavla přemluvit, abychom do hotelu objednali hromadný svoz autobusem, ale nedal se,“ říká pan Bára.

 

Fronta od taxíků se přemístí k hotelu Austria Trend. Recepční je zavalena vouchery a propadá zoufalství. Lidé se hledají na jejím seznamu, ona je odškrtává a vydává klíče. Kristýna Němcová zaujme strategické místo nedaleko řady a sleduje, zda předávání klíčů probíhá v pořádku. Později se jí dostane výčitek od recepční, že vydávání klíčů standardně probíhá tak, že se dají klíče delegátce (tj. slečně Němcové) a ona je rozdává ostatním. „It´s never like that!“ říká paní recepční, „never!“

Dostanu se na řadu, najdu se na seznamu a dostávám klíč. Francouz, s kterým spím, zde očividně ještě není. Dohodnu se s panem Bárou, že si jen dáme věci nahoru a pak se dole sejdeme a půjdeme na schnitzel k Figlmüllerovi.

Dostanu se na pokoj, zaberu si lůžko, vyndám taštičku s kartáčkem a pastou, zavzdychám, co z toho mi po setkání s Francouzem zbude, a sjedu dolů a vrátím klíč. Pan Bára ještě není přítomen, a tak v recepci naslouchám cvrkotu. Kupodivu nikdo nejde do Vídeňské opery na Mozartovu Kouzelnou flétnu anebo na Hello Dolly do VolksOper, jak oficiální propozice doporučovala. Poštovní spořitelna vyráží skupinou taxíků na Stephansplatz. Velmistr Cvek se jde projít. Recepční probírá se slečnou Němcovou, jak to normálně chodí v hotelích. Je přítomen P. Matocha a tak mu vyprávím o řízkovém plánu. P. Matochovi se nápad zalíbí a začne svolávat personál.

„Dobrý den, vy jste pan Špaček,“ osloví mne pan Hrouda, „spím s vámi na pokoji.“

„Já spím s nějakým Francouzem,“ namítnu.

„My jsme si to prohodili,“ řekne pan Hrouda, „on se vás Alain trochu bál, a tak s vámi spím já.“

Vzápětí mi představí své známé z šachového klubu v Lyonu, Gregoryho Luxe a Alaina Larrauffieho (oba budou mít velkou fotku v MFDnes, jak před Hlavním nádražím hrají šachy). Snažím se s nimi konverzovat anglicky, když mně pan Hrouda upozorní, že Francouzi moc anglicky nemluví. I oni se přidají k cestě k Figlmüllerovi. Přidává se i vlakuška a portýr ze zavazadlového vozu (studuje architekturu a v Petrosjanovi si jen přivydělává), hostesky Diana (předzdívaná Didi) s Natálií a Kristýna Němcová s Karin. Z malé akce se začne klubat velká.

Pavel Matocha se ptá, jak se tam dostaneme. Navrhnu MHD a dostávám na starost vedení celé akce a právo používat čestný titul „pan vedoucí.“ Společenský večer začíná.

 

Upřímně řečeno, zabloudím hned, jak vyjdeme z hotelu. Nabereme však instinktivně správný směr, mžourám do mapy (ve tmě na předměstí není moc vidět), P. Matocha vtipkuje, že jdeme na večeři, ne na snídani, ale nakonec nás zachrání Karin s Kristýnou, když zahlédnou přijíždějící autobus. Celá výprava s výjimkou pana Hroudy a Francouzů jede načerno. Autobusu nefunguje mapa a všechny zastávky ve tmě vypadají stejně, ale Francouzi s panem Hroudou jím již jeli, a tak vědí, jak vypadá stanice metra. Ta je navíc konečná, což se pozná i v rakouských autobusech. Kupujeme si lístek na metro a s přestupem se dostáváme na Stephansplatz. Zkouším ostatní, zda si všimnou, že věže Stephansdom vypadají odlišně (uprostřed výstavby došly peníze). Student architektury nadšeně fotí.

Nalézáme Figlmüllera a v originální restauraci, kde je vždycky plno, je volný velký stůl. P. Matocha s číšníkem domluví vniknutí. Téměř všichni si objednáváme řízky s bramborovým salátem, Didi gordon bleu a Karin opečené brambory s kečupem. Vrchní s námi žertuje česky, s Francouzi francouzsky. K pití si Francouzi chtějí dát pivo, mají však pouze víno a tak se objednávají rovnou celé láhve.

„Rakouské víno je lepší než francouzské pivo!“ tvrdí P. Matocha a pan Hrouda mu to potvrdí.

Nejprve přijde na stůl víno, sodovka a voda. Pak polévky a Karininy brambory („für kleine Prinzessin“), které vypadají dost odlišně od hranolků a kečup se k nim tak nehodí. Pak obří řízky, Gordon Bleu a přílohy. Pak je stůl úplně plný a při krájení řízků se s panem Bárou bodyčekujeme. Pro dívky jsou porce dost velké, síly však dojdou i P. Matochovi.

Před devátou se vyvalíme z restaurace a jdeme na prohlídku Vídně. Francouzi s panem Hroudou se odpojí, že jdou na MHD. My to bereme přes Příkopy a morový sloup k Hofburgu (upozorňuji na kostel Minoritů, který dal postavit Přemysl Otakar II. v rámci svých imperiálních ambicí, které skončily v bitvě u Suchých Krůt) a pak k radnici, kterou prý postavil stejný architekt jako radnici v Liberci (jo, v Liberci, tam se Němci měli!) a před kterou nyní stojí velkolepě osvětlený italský cirkus.

Noc vypadá nadlouho, když se naštěstí Karin unaví a chce domů. Pan Bára s P. Matochou lapají taxíky na Ringstrasse, každý na jedné straně. Podaří se, nejprve jedou dámy s P. Matochou, později pan Bára, já a student architektury.

Taxikář je z Hintschgasse trochu zmaten, ale pak mu do GPS naťukám Hintschiggasse a tak nás domů dopraví. Do cíle dorazíme ještě před panem Hroudou, který na recepci klíč od našeho pokoje nedostane, ale nechávám mu otevřeno.

Zatímco si čtu biografii francouzského ministra Talleyranda, pan Hrouda se po francouzském způsobu sprchuje, zabalí se do mokrého ručníku a v ručníku vleze do postele.

Jdeme spát.