MINUTA
Občas se ke mně nahlásí na „nutnou“ návštěvu některý z našich dělníků. Mám pro ně slabost a tak je většinou přijmu. Pamatuji si dobře na roky, kdy jsem byl s nimi součástí jednoho kolektivu a společně jsme prováděli krkolomné výluky na tramvajových tratích českých měst.
Z nutné návštěvy se většinou samozřejmě vyklube žádost o životně důležitou finanční půjčku. Ale nedávno jsem si řekl DOST, už to stačilo. A tak jednoho dne po oznámení asistentky Moniky, že o návštěvu žádá náš zaměstnanec – dělník, jsem jen zamnul rukama a nechal ho vejít. Byl jsem přesvědčivě nachystaný, že do minuty mu naprosto jasně, a i pro všechny další, vysvětlím proč ne a navěky to budu mít vyřešené.
Vešel docela sympatický mladý muž, a z jeho strany velmi kultivovaný hovor probíhal asi takto; „Tak se posaď, co tě přivádí?“ „Chtěl bych požádat o finanční půjčku.“ Jen pro formu jsem se zeptal „ A kolik by to asi mělo být? „Kdyby to šlo tak okolo dvaceti tisíc..“ Až později jsem pochopil na jak tenký led jsem se v dalším rozhovoru neobratně pustil. „A na co to potřebuješ?“ „Mám kamaráda a on hodně jezdí na kole, chtěl bych jezdit s ním, a než bych to ušetřil, tak bude podzim. Tak jestli by ta půjčka šla, tak bych si koupil horské kolo.“
Bezelstně se mi díval do očí a čekal co bude. Slovo, které jsem si dal jsem splnil. Skutečně do minuty odcházel.
Vešel docela sympatický mladý muž, a z jeho strany velmi kultivovaný hovor probíhal asi takto; „Tak se posaď, co tě přivádí?“ „Chtěl bych požádat o finanční půjčku.“ Jen pro formu jsem se zeptal „ A kolik by to asi mělo být? „Kdyby to šlo tak okolo dvaceti tisíc..“ Až později jsem pochopil na jak tenký led jsem se v dalším rozhovoru neobratně pustil. „A na co to potřebuješ?“ „Mám kamaráda a on hodně jezdí na kole, chtěl bych jezdit s ním, a než bych to ušetřil, tak bude podzim. Tak jestli by ta půjčka šla, tak bych si koupil horské kolo.“
Bezelstně se mi díval do očí a čekal co bude. Slovo, které jsem si dal jsem splnil. Skutečně do minuty odcházel.
VTEŘINY
Nedávno jsem byl na autocvičišti v Mostě. Potřeboval jsem zpátky body, kterých se mi již poněkud nedostávalo.
Za zmínku snad jen to, že pro ty, kteří tam byli opakovaně (a čeká to jistě i mě), nebylo asi moc smysluplné poslouchat podruhé naprosto stejnou nudnou přednášku. Když jsem se v praktické části školení řítil šedesátkou po zvodnělé zrcadlové ploše a náprava mi řízeně cukla do smyku, měl jsem docela strach. Sedmdesátipětiletý účastník školení se bránil, že ve svém věku už se měnit nebude a jet tam nechce.
„Jestli chcete body zpět, tak nezdržujte a jeďte“ bylo mu odpovědí. Ten starý pán s francouzským baretem z padesátých let do toho teda šel. Zvládnul to!!!
O dva dny později jsem „pln ideálu“ jel po šílené silnici smrti R 43 Svitavy Brno. Během několika málo vteřin se odehrálo zhruba toto;
Za Svitávkou jsem ucítil ve vzduchu silné napětí. Zbystřil jsem a na horizontu jsem spatřil černou siluetu stojícího motorkáře. O sto metrů blíž ke mně pod kopcem stáli příslušníci. Bokem již měli odstaveno asi dvacet motorek. Nekonečně dlouhou chvíli se sebevědomý muž v černém a ti uniformovaní měřili pohledy. Situace mi připomínala Divoký západ. V odlescích slunce nehybně stojící, jen válečnými barvami vyzdobený bojovník, a kdesi pod ním armádní oddíl, nachystaný k dalšímu rutinnímu zásahu. Všechno jakoby ztichlo, jen v rádiu někdo z politiků nezúčastněným hlasem mluvil o budoucnosti Evropy, já jsem ho ale vnímal jen jako podivnou kulisu, podtrhující absurdnost situace. Mně neodbytně v uších zněla táhlá melodie harmoniky z filmu „Tenkrát na západě.“ Film se bleskově zrychlil a pak přišlo to, co všichni zúčastnění tušili, že musí přijít.
Indián vyrazil, kopyta jeho černého stroje vyzpívala do asfaltu omamnou arii o spálených mostech a vzápětí minul mávající příslušníky. Takřka v témže okamžiku vyrazilo z odpočívky policejní auto s houkačkami a sirénami. A najednou v plném provozu, plná čára – neplná čára se proti mně v nemilosrdném souboji na život a na smrt řítili motorkář a policisté. Někdy si na těch pár neuvěřitelných vteřin vzpomenu. Mimojiné přemýšlím proč v té chvíli, ač to nemá vůbec žádnou logiku, jsem fandil tomu černému divochovi.
VTEŘINA
Někdy v šesté třídě se nás soudružka učitelka ptala, jak bychom popsali vteřinu, nebo případně ještě kratší časový úsek. Teď po čtyřiceti letech jsem konečně našel správnou odpověď.
Předminulý čtvrtek jsem hrál bowlingový turnaj (respektive kvalifikaci) v Bratislavě. Docela to šlo, ale v průběhu hry mě nepříjemně cuklo v zádech. Kupodivu jsem nakonec postoupil do nedělního finále amatérů. Bolesti zad ale ani náhodou neustupovaly, spíše naopak. V neděli ráno jsem ze zoufalství sedl na patnáct minut na rotoped . Buď anebo.
Nakonec jsem vyrazil a ve dvě odpoledne začaly tři finálové hry. Bolest jakoby mávnutím kouzelného proutku zmizela a před posledním závěrečným hodem se stalo nečekané. Jestliže jakkoliv zvládnu úspěšně zakončit závěrečný frame (například prvým hodem devítku a pak dohodit), tak jsem vítězem celého turnaje. Vcelku triviální úkol. V tu chvíli mi bylo skvěle, připadal jsem si lehounký jako skřivánek na nebi. A teď k té otázce ze šesté třídy, Soudružce učitelce bych dnes nejkratší možný časový úsek charakterizoval jako okamžik mezi tím co mi po posledním, na první pohled skvělém hodu padly velké nedohoditelné parohy a tím kdy jsem si uvědomil, jak nesnesitelně mě bolí záda.
(včera, tedy po 14 dnech jsem si prověřil, jestli si ten komplic z prvního úryvku to horské kolo koupil. Zatím ne……ach ach… Příště to už dokážu.)
