Trosky nebo Kratochvíle?

 Jako kluci jsme si rádi hráli na státy. Jedna ze soutěží, jež mi utkvěla v paměti, spočívala v odvaze přiblížit se co nejvíce k obávanému sousedovic ratlíkovi Puňťovi. Zbabělý Horáček byl s téměř sto metry Maďarsko. Já jsem se též příliš nezaskvěl. Uctivá šedesátimetrová vzdálenost stačila jen na NDR. Chrabrý Urban, jenž se přiblížil až na těžko uvěřitelných třicet metrů, urval ČSR. V tom okamžiku se na rohu ulice objevila paní Horáková, která se právě vracela z práce z naší, v té době již několik let znárodněné továrny na hračky, v níž ručně malovala obličeje dřevěným postavičkám. Stařičká dáma, netušíc jaké podstupuje nebezpečí, prošla nevšímavě v Punťově bezprostřední blízkosti. „Ta paní je Sovětský svaz“, vyhrkl obdivně Skořepa.

 

V roce 1978 uspořádal komunistický režim megalomanskou kampaň k 30. výročí Vítězného února, jejíž součástí byla i série nálepek na zápalkách s vyobrazením českých hradů a zámků. Hrad Trosky s hrdým nápisem „30 let budování socialismu“ se stal okamžitě ceněnou sběratelskou kuriozitou. Jak se dalo čekat, byly zápalky s tímto geniálním jinotajem za pár dnů staženy z oběhu.

 

Potměšilý autor zápalkové nálepky měl pravdu a proto mohl prezident Havel dvanáct let poté ve svém prvním novoročním prezidentském projevu pronést legendární větu: „Naše země nevzkvétá“. Od té doby uplynulo v českých, moravských a slezských tocích mnoho vody, a to nejen při povodních. Naše města a obce zkrásněla, zvýšila se životní úroveň a prodloužil věk dožití. Zatímco za socialismu jsme byli neustále krmeni zprávami o rekordním plnění plánu výroby oceli a úspěšném průběhu žní, nyní nás média informují převážně jen o sladkém životě hvězd showbyznysu, zábavních akcích, katastrofách, neštěstích a zločinech. Mediální sféru  vyplňuje jedna velká show střižená černou kronikou. O tom, že se někde něco podařilo, se většinou nedozvíme. Když jsem regionálním novinám nabízel k zveřejnění zprávu o exportním úspěchu firmy, v níž působím, doporučili mi, ať si zaplatím inzerci, neboť takové zprávy prý čtenáře nezajímají. Kdybych dostal za úkol vybrat k výročí sametové revoluce vhodný motiv na zápalkovou nálepku, jistě by to nebyly Trosky. Mám za to, že nejvýstižnější by byla Kratochvíle.

 

Jakmile jsme povyrostli, vystřídala hru na státy touha připodobnit se slavným cyklistům. Každý z nás chtěl být aspoň na chvíli vítězem Závodu míru Smolíkem. Po bezmála padesáti letech jsem se rozhodl navázat na tuto tradici. Když jsem se chystal v neděli s manželkou na výlet na kole, sdělil jsem jí: “Já budu Kreuziger a ty Štybar“. Dana pohlédla pobaveně na má zabandážovaná kolena a sarkasticky utrousila: „Ty můžeš být tak leda Kulhavý“.