Pár slov o soutěži
Jak mnozí z vás vědí, nedávno jsem se zúčastnil šachové části takzvaných World Mind Games, jakési olympiády duševních sportů. Akce se konala jako obvykle v Číně. Pokud vím, poprvé se hrála v prosinci roku 2011. Souběžně se šachovou částí probíhaly soutěže v bridži, go, dámě a čínských šachách.
Naše část programu sestávala ze tří disciplín „lehčího žánru“: šachu aktivního (rapidu), bleskového a baskického. V oddělených turnajích startovalo šestnáct mužů a šestnáct žen, přičemž kvalifikačním kritériem byl průměr ratingů v klasickém, aktivním a bleskovém šachu. Účast byla poznamenána kolizí s mistrovstvím světa žen a zejména blížícím se turnajem kandidátů, kvůli němuž chyběla absolutní světová špička. Startovní pole bylo proto v mužské části velmi vyrovnané.
Z České republiky jsem na celé akci byl jediným zástupcem, ani žádného Slováka jsem v seznamu soutěžících nenašel. Sergej Movsesjan vlastně spadá do obou výše zmíněných kategorií, ale již několik let reprezentuje Arménii. Naopak Polsko bylo zastoupeno nejen v šachu (Radek Wojtaszek a Monika Soćko), ale i v jiných duševních sportech. Novoborský trojlístek doplnil Pentala Harikrišna.
Lehko na cvičišti, těžko na bojišti
Na turnaj jsem se po šachové stránce prakticky nepřipravoval. Až na místě, den před zahájením turnaje, jsem si uvědomil, že jsem po lednové prohře s Hou Yifan zapomněl zalátat díry ve svém repertoáru. V Číně jsem provedl rychlou opravu, jejíž kvalitu prověří budoucnost.
Nešachovou přípravu jsem pojal odpovědněji. Nezapomněl jsem ani na doping! V dětství jsem totiž měl určité problémy s astmatem a v poslední době se mi vrátily. Po deseti letech jsem si nechal předepsat inhalační kortikoidy a udělit výjimku z dopingových pravidel. Přitom jsem zjistil, že inhalace kortikoidů není zakázaná, takže jsem si mohl za uplynulých deset let ušetřit několik případů, kdy jsem u partie i jinde stěží mohl dýchat. (Nebylo jich mnoho, ale párkrát se to stalo. Posledně mne to nejspíše stálo půl bodu.)
Před rokem a půl jsem dostal pozvánku na čínskou ligu a kvůli ní se přihlásil na kurz čínštiny. Vydržel jsem jen nedlouho přes půl roku, protože učit se úplně odlišný jazyk ve třiceti letech je skutečně těžké. Nová slova jsem si zapamatovával pomalu a zapomínal je rychle. S vietnamštinou jsem z podobného důvodu skončil ještě dříve. Nedávno jsem s nelibostí zpozoroval, že na obálce mé knihy je psáno, že se učím tyto jazyky. Obálka se ke mně ale při korekturách nedostala.
Teď jsem se k čínštině částečně vrátil. Před cestou jsem si zaplatil pár hodin čínštiny, abych se naučil alespoň nejdůležitější fráze a dostal se z jednoho šanghajského letiště na druhé. Částečně se mi vyplatila špatná organizace práce. Učivo jsem si zapisoval do slovníčku i do dalšího sešitu, ten jsem ovšem zapomněl doma. Nic naplat, nejlepší je nosit vědomosti v hlavě!
Studium mi přineslo jen částečný výsledek, ale i tak jsem byl rád. Nechovám ale naděje, že bych v čínštině překročil úroveň začátečníka. Stálo by mne to příliš mnoho úsilí, které by chybělo jinde. Někdy má smysl uvědomit si vlastní limity a přizpůsobit jim své konání.
Doprava
V minulých letech se soutěž konala v Pekingu, tentokrát se přesunula do několikamilionového města Huai'an, jež se nachází poblíž Šanghaje. Hrál jsem poprvé a letošní organizaci s dřívějšími ročníky nemohu srovnávat, ale doprava tentokrát byla nesnadná. Letěl jsem se dvěma přestupy – v Amsterdamu a v Šanghaji, přičemž v čínském velkoměstě mne čekal téměř šedesátikilometrový přejezd mezi dvěma letišti. Pokud máte pocit, že do Šanghaje existuje i snazší cesta než přes Nizozemsko, ze zeměpisného hlediska máte pravdu, nicméně letové řády podléhají v prvé řadě ekonomickým zákonům. Občas se jim musíme podrobit všichni.
Z Prahy jsem odlétal až večer. V den cesty jsem byl velmi roztržitý. Ve spěchu jsem si navlékl dvě různé rukavice, přestože jsem doma měl tři nebo čtyři stejné! V Číně jsem si potom připadal trapně, ale alespoň snad bylo vidět, že jsem šachista.
Cesta do Číny proběhla bez potíží. Rychlý přestup v Amsterdamu jsem stihl nejen já, ale i mé zavazadlo. Tam jsem se setkal s GM Monikou Soćko, s níž jsem měl společnou většinu cesty tam i zpět. Je příjemné neputovat sám. Let z Amsterdamu do Šanghaje proběhl téměř bez problémů. Mám matný pocit, že jsem jednou místo toalety omylem zkusil otevřít nouzový východ, ale svou chybu jsem si uvědomil dříve, než mne pozorní cestující stihli zpacifikovat.
Přejezd přes čínské velkoměsto jsme zvládli s dostatečnou časovou rezervou a na dalším letišti jsme se setkali s dalšími soutěžícími. Společně jsme dorazili na místo určení.
Ubytování
Bydleli jsme v luxusním hotelu na okraji města Huai'an. Strava byla vynikající, vedle čínské kuchyně byla u švédských stolů k dispozici i evropská strava. Dával jsem přednost místním jídlům. Poprvé jsem se setkal s exotickými druhy ovoce jako jsou pitahaya (což je vlastně plod kaktusu) nebo longan. U některých jídel ovšem byly dost záhadné popisky, které pravděpodobně vznikly automatickým překladem. Zaujal mne například název „cold skin head“, který nejspíše nesouvisí s holohlavými spoluobčany. Dále mne udivil ochucený přírodní jogurt nebo „vegetarian chicken“. To mi připomnělo příhodu z jednoho extraligového výjezdu na Moravu. Pan Hausner tehdy u snídaně přesvědčoval vegetariána Standu Cífku, že si klidně může vzít párky, protože v nich beztak žádné maso není.
Bydlel jsem v nejvyšším, devátém patře. Žertoval jsem, že jsem dostal protekci díky tomu, že jsem ve Wijk aan Zee jako jediný prohrál s Wei Yi a s Hou Yifan. Ve skutečnosti můj pokoj měl jeden vážný nedostatek. Nacházel se na konci chodby, takže internetový signál byl dost slabý a nejednou jsem kvůli připojení musel vyjít na chodbu.
Pokoj
Můj pokoj byl velmi luxusní, někdy snad až nemravně. A to doslova – na vaně byly na prodej erotické pomůcky. Nepochopil jsem, proč je koupelna od zbytku místnosti oddělena průhledným sklem, ale když mi místní uklízečka ukázala, jak stáhnout roletu, více jsem se danou záležitostí nezabýval. Člověk nemůže všemu rozumět. A někdy ani nechce.
Na pokoji také bily do očí kýčovité nástěnné obrázky animovaných postaviček z dílny Walta Disneyho (malé mořské víly, Sněhurky a sedmi trpaslíků). V kultuře se nevyznám, ale toto bylo příliš i na mne. Naštěstí jsem díky svému přirozenému a dlouhodobě rozvíjenému pozorovacímu antitalentu dokázal zmíněné obrázky ignorovat. Třicet let tréninku ignorance zvítězilo nad sedmi trpaslíky!
Myslím, že se při výzdobě pokoje projevila velká vzdálenost, orientovat se v odlišném kulturním rámci je složité. Zajímalo by mě, co si Číňané nebo třeba Indové musejí myslet o našem pohledu na jejich kulturu. Jsou naše výpůjčky z čínské a indické kultury podobně kýčovité, jako tomu bylo v Číně? A existuje vlastně nějaký obecně sdílený pojem (ne)vkusu? Lituji, ale na tyto otázky nedovedu odpovědět. Na první z nich se zeptám Harikrišny Pentaly, žijícího v Srbsku. Ten v dané záležitost bude mít mnohem jasněji.
V pokoji byl zdarma k dispozici čaj, pitná voda v množství větším než velkém a šest mentolových bonbónů, které byly rozmístěny na talířku ve tvaru hvězdy. Jednou jsem dva snědl a ze zbylých čtyř ve spojení s talířkem bezděčně vytvořil jihokorejskou vlajku. Raději jsem je zase rozmístil jinak, v asijské politice se nevyznám a nerad bych provokoval.
Klid
V neveřejném prostoru za hotelem se nacházelo jezero s okružní vycházkovou trasou. Podél ní byla rádia ve tvaru kamenů, která od rána do večera hrála dvě nebo tři čínské písně. Ty působily uklidňujícím dojmem. Jedna zněla optimisticky, jiná ve mně vyvolávala spíše melancholii a jakousi odevzdanost až rezignaci, zejména pak během neúspěšné první poloviny soutěže. Zajímalo by mne, jak bych vnímal svět, kdybych podobnou hudbu vstřebával od dětství. Například oproti písním Michaela Jacksona to je opravdu velký rozdíl. Mám pocit, že rozdíly mezi různými zeměmi v hudbě (a v kultuře obecně) souvisejí s odlišnosti v místním životním stylu. Hudba ovlivňuje mentalitu a naopak.
Hlavním nedostatkem hotelu byla jeho odlehlost od infrastruktury, nejbližší obchody i banky byly vzdáleny několik kilometrů. Dojít tam pěšky bylo obtížné, objednávat taxi se mi nechtělo. Na nákup jsem se tedy vydal až v den odletu.
Spánek
Během příletu a bezprostředně po něm jsem spal celkem dobře. Pomohlo, že jsem do Číny odlétal večer. Ráno jsem nadšeně oznámil vítězství nad jet lagem, ale asi jsem slavil příliš brzy. V průběhu akce jsem někdy měl se spánkem potíže, v tom jsem se ale nelišil od dalších soutěžících. Ti, s nimiž jsem se potkával na snídani nebo na brzkém obědě, na tom byli podstatně hůře.
