Po příchodu k soudní místnosti jsem si nemohl nevšimnout půvabné ženy (spíš dívky) jež tam postávala u zatím zavřených dveří se spisy v ruce.
Představa České televize zastoupené takovouto advokátkou mě překvapila. Mrkl jsem na svého skoro osmdesátiletého kamaráda právníka a i v jeho očích jsem zahlédl jiskřičky těšení se na věci příští. Co nás asi čeká v mém prvním soudním sporu? Myšlenky se mi vrátily do mého čtenářského mládí a vybavily se vzpomínky na Perry Masona a další literární matadory soudních síní.
Ach ach, jak jsem se mýlil.
Minutu před zahájením přišla ta pravá advokátka, dveře se otevřely a začali jsme. Po hodině projednávání mě do uší nesnesitelně křičela jediná myšlenka – absurdita situace – opravdu nešlo; jak mě dopředu varovali ti zkušení a znalí; o spravedlnost a pravdu, ale jen a jen o paragrafy a jejich kličky. Po druhé hodině už jsem pocitem absurdity netrpěl, šlo opravdu jen o ty kličky a paragrafy a mě už to ani nijak divné nepřišlo. Stokrát nesmyslně dokola opakovaná argumentace se nakonec stane normou a chybí síla vzdorovat. Snad jen krásná neznámá, sedící jako jediná v auditoriu, vytvářela pojítko s okolním světem a připomínala, že kdesi venku existuje reálný krásný svět, kde snad zaplať pán Bůh platí jiná pravidla a jiné hodnoty.
Po desetiminutové přestávce přišel ortel, ale už před jeho vyřčením jsem věděl, že tuhle partii jsem nevyhrál. Soudkyně nenašla a snad ani nehledala píli na domácí přípravu a než by šla do boje, tak mě raději nemilosrdně plánovaně zkontumovala. (S Juditou Polgárovou to včera bylo jiný kafe).
Těšil jsem se ven, na vzduch, do práce, kamkoliv. Ale ještě než jsem soudní budovu opustil, zahlédl jsem ji. Nedalo mi to a u vchodových dveří jsem ji oslovil; „Proč tam byla, co ji zaujalo na tak nezajímavém případu?“ odpověděla, že je v Brně na stáži, případ ji zaujal, a kdyby jej soudila ona, tak bych vyhrál já! (Byla fakt moc pěkná) Už jsem se jenom zeptal, zda by mi doporučila odvolání. Samozřejmě, usmála se a odešla.
Chvíli jsem přemýšlel a pak vyběhl za ní, poradit se. Ale byla pryč, jen rozesmáté jarní sluníčko mě hladilo do tváří.
TAK JO, JEDEME DÁL!!!
