…je město jménem Liberec, kam se budou mé kroky ubírat.
To jsem si uvědomil, když mě ve čtyři ráno vzbudil budík. Tak divně rachotil, skoro jako by se mi vysmíval, vstávej, vstávej lenochu, nebo ti ujede vlak.
Vlak…české dráhy…realita nejhoršího druhu. Ještě z Krnova měl vlak zpoždění pouhých pět minut, ale v Olomouci jsem už musel – jak jinak – utíkat na perón. Všichni utíkali, tahali batohy, nadávali, čekáme. 10 minut zpoždění, ovšem – doba zpoždění se může změnit, jak to hlásí ten bezduchý, mě už strašně protivný hlas. Nemohu si koupit pití. Slunce ještě nepálí, ale bude, má být tropické horko.
Po 15ti minutách čekání se za strašného skřípení zastavuje špinavý vlak. Kousek ode mne mladá matka tiskne dvou malým dětem uši a odklopuje jim tváře od blížící ho se vlaku. Je v tom jakoby nějaké znamení, blíží se netvor.
Netvor neměl klimatizaci, okna malinká, někde nefunkční. Opět zpoždění. Plánovaných 20minut v Pardubicích (na nákup vody, lépe piva) se smrsklo na mínus dvě minuty. Opět úprk smečky lidí. Ti co mají velké batohy a hromadu roků to mají těžké. Utěšuje je vlezlý hlas, že vlak do Liberce je připraven k odjezdu.
Slunce mi svítí do obličeje, mám vyprahlé hrdlo. Samá stížnost, samá nespokojenost. To je lidské, vždyť sotva se člověk poprvé vynoří na tento širý svět, začne křičet svoji nespokojenost, svou existenci.
Ve vlaku se dají zažít i příjemné chvilky. Třeba vydržet nejít na záchod, pozorovat zajímavé spolucestující a číst a přemýšlet. Přemýšlím rád, po dojmem knih Vítězný oblouk od Remarqua a Fiesta od Hemingwaye zjišťuji, že musím více pít, samozřejmě alkohol.
V Liberci jsem byl naposledy někdy před deseti lety. Na vojenském přijímači. Tam jsem poznal, že jednou z nejdůležitějších věcí je nedělat vůbec nic. Zkrátka se někde zašít, hlavně neškrábat pytel brambor na pátou ranní. A být na vojně blbem, čím menší projev myšlení, tím lépe. Hašek věděl o čem psal.
Ovšem přišla změna. Přijel jsem do Liberce a úplně na vlas se setkal s přijíždějícím Bolkem u východu z haly ČD. Hned jsem měl lepší náladu – jeli jsme na oběd.
Liberec je zajímavé město, trochu nahuštěné, ale jinak velmi sympatické a dynamické. Také jsem zjistil při rozjímání ve vlaku, že musím více jíst. Takže na oběd jsem to strašně přehnal, ale vyhrál jsem. Na talíři zbyl jen ubrousek a vedle prázdná sklenka od piva.
Pak jsme jeli do hrací místnosti. Hned se mi zalíbila. Byla krásně prostorná a vedle bufet s širokým výběrem všeho a v lednici…pivo! Oslavil jsem to plzní dvanáctkou. Velmi příjemná obsluha mi řekla, že je i gambrinus desítka, ráj.
Hned na mě dýchla velmi příjemná až kamarádská atmosféra. To nebývá u šachových turnajů běžné. Bylo mi prostě dobře, skvěle.
První partie byla pod kontrolou. Výhra. Pak jedeme s Bolkem do Nového Boru, kde budu bydlet . Mám být ubytovaný u dvou starších manželů, kteří odjíždějí někam do ciziny. Starostlivá paní mi předává svazek klíčů a zjišťuji, že se budu vždycky muset probojovat před čtyři zámky (branka, vstupní dveře, pokojové dveře, druhé pokojové dveře). Jinak to nejde, co kdyby…navíc abych nezapomněl vypnout plyn. Dále přicházejí klasické poznámky co nesmím (neměl bych) a pronikavý pohled do mých očí, spěchám (na pivo). Slibuji, že budu jako andílek.
Druhý den přichází dvojkolo. Dvě výhry, uprostřed to opět děsivě přeháním s obědem. Bolek si pochutnává na výpečkách, já se láduji nějakou směskou všeho. Problémem bylo, že jsem si mohl vzít kolik jsem chtěl a co jsem chtěl. 4 vajíčka, zelenina a sejra…pak sem uviděl vajíčkový salát, musím ho ochutnat, pak zase tamto, támhleto…. Talíř se plní, končím s nákladem, není už kam, talíř je podezřelý těžký. Až u stolu zjišťuji, že je toho nějak hodně, navíc jím rychle, jako pes. Po jídle se cítím být bublinou co za chvíli praskne.
Měním životosprávu – před partií nealko pivo, po partii vítězný gambrinus. V Pardubicích jsem byl unavený. Lékem má být sladká šťáva a čokoláda během partie = více energie. Žaludek nadává, zatím ho slyším pouze já, ale bude hůře.
Čtvrtá partie byla velká bitva. S plným břichem nezvládám začátek a stojím bílými o něco hůře. Napadá mě bizardní 14.Jb1?! Překvapil jsem pouze sebe, ostatní si asi mysleli, že velmistr něco vymyslel. Vymyslel – kravinu. Mám málo času, jsem nervózní. Naštěstí se mi podařilo všechno strávit. Otupělost ustoupila. Napadá mě zajímavý tah 24.f4!?. Věžovka, technika, výhra, uff. Gambrinus desítka a krátká analýza, partie byla dlouhá.
Je večer v Novém Boru. Sedíme s Bolkem a jeho přítelkyní v restauraci. Klábosíme. Je krásně. Krátká analýza partií, usrkávání piva, bílého vína, dýchání svěžího vzduchu, sedíme venku, je nám fajn.
Ráno si jdu zaběhat. Funím. Kondice v háji. Lidi co mají puštěné psi miluji. Jeden (pes) skoro větší než já si mě jde očuchat. Trnu, je to hodný pes přesvědčuje mě majitel. Doufám. Uběhnu chabých 6km, zachránit mě může jenom sprcha.
Pátá partie je ještě těžší než předchozí. Soupeř mě vůbec k ničemu nepouští. Ze zoufalosti jdu do rovné koncovky nestejnobarevných střelců. Konečně soupeř chybuje, vyhrávám. To byla neskutečně vydřená výhra, ale splňuje se mi můj cíl – musím se naučit bojovat.
Opět příjemný večer, opět nepříjemný ranní běh. Začíná klasický koloběh turnajového života.Výhra, další výhra a pak jenom remíza. Byla to jediná partie, kde jsem vůbec neuhádl soupeřovi tahy (a byly nepříjemně silné). V horší pozici nabízím remízu.
Mám čas na analýzy. Překvapuje mě obecně velká úroveň hráčů s nízkým elem. Někteří hráči mají i o stovky podhodnocené elo(!).
Procházím se mezi stolíky a sleduji hru. Sleduji aktéry bojů. Kolik různých pozicí, kolik různých lidí, kolik různých myšlenek….tady pulzuje šachový život.
Vládne hřejivá atmosféra.
Podařilo se mi vyhrát poslední, devátou partii. Jsem šťasten, boj na šachovnici i sám se sebou dopadl (překvapivě) dobře.
Turnaj končí.
Sedím ve vlaku, jedu domů. Ještě si promítám v mysli momenty z vyhlášení vítězů. Sedím za šachovnici a přede mnou, uprostřed šachovnice je krásný pohár. Uchopím dva jezdce a skáči s nimi na a3 a h3. V tom vidím třetího jezdce na špici poháru….
Čas pokročil. Sedíme s Bolkem v nádražním café baru a povídáme si. Turnaj se nám velmi líbil. Já zapíjím rozlučku s Libercem gambrinusem, Bolek kávou, vyfukuje oblak oblíbeného doutníku.
Sedím ve vlaku a cítím se jako by mi odešli všichni přátelé. Turnaj je pryč, skvělý turnaj je pryč.
Cesta ubíhá jako ve snu. Už mi nevadí plný vlak, nesnesitelné horko, nevadí mi nic. Jsem zašitý ve vlaku, sedím, sám, ztracen v moři myšlenek.
