Ano, prosím, dostal jsem Novinářskou cenu Ferdinanda Peroutky za rok 2010. Namouduši. A to v nejpamátnější budově české vzdělanosti – v sále Panteonu Národního muzea. Joj, to bylo slávy! Pan Matocha gratuloval a hučely salvy. Salvy potlesku a blesků přítomných fotografů. Byl tam i jeden známý neznámý, s nímž jsem za války robotil ve fabrice. Hrnul se ke mně bez pugetu, ale zato se zjevnou ironií: „Zač ti, člověče, tu medaili dali?“ Opověděl jsem bez ironie, zato podle pravdy: „Já, člověče, vlastně ani nevím.“
Ano, přátelé, je to tak. Původně jsem se domníval, že Sdružení Ferdinanda Peroutky mi uděluje Novinářskou cenu za široce komponovaný cyklus čtyř knih o myslitelském a státnickém odkazu T. G. Masaryka (vydaných v letech 2005-2009) a zejména za publikace Polemiky Ferdinanda Peroutky (1995) a Novinář Peroutka o TGM (2010). To by mělo určitou logiku, zdá se mi. Jenže redaktor J. P. ve svém laudatiu se zmínil pouze o jedné mé knize z tohoto tematického okruhu (Masaryk! Ne Lenin) a zbytek svého chvalořečení věnovalata dobrá upřímná duše mé šachové zálibě a mým šachovým knihám, které jsem napsal před více než 50 lety a jež nemilosrdný čas zasypal prachem zapomnění. Ba najdou se prý v nich i skryté narážky, které tehdejší cenzura nepochopila.
Mnozí moji venkovští příbuzní, kteří dosud neměli tušení o mé odbojové činnosti vedené prostřednictvím šachových střelců, komoňů a obrněných věží, byli tím novým faktem uvedeni do stavu, jemuž se říká perplex. Rovněž můj dávný přítel Cavaletto poslal mi přes velkou louži malou otázku, jak že to, medle, bylo s tím mým šachovým odbojem. Ale měl se radši zeptat redaktora Karla Tejkala, který bodrému chvalořečníkovi J. P. poradil, aby se tam někde mezi řečí nezapomněl zmínit o mé hříšné šachové minulosti.
Už dosti žertů. Otázka Daj-li medaili je odvrácena čopovaným bekhendem a srdečným přiznáním, že udělení Ceny Ferdinanda Peroutky pokládám za svůj životní triumf, asi jako kdybych ve vážné partii kuchnul Cavaletta. Míval jsem veliká přání a velikánské sny, například jsem hned po válce toužil promluvit s Peroutkou aspoň pár slov. A měl jsem vám nesmírné štěstí. Olga Scheinpflugová mě totiž pozvala na čaj o páté a umožnila mi setkání s velkým šéfredaktorem, který si prý chce s mladými lidmi popovídat o politice. Na ten čaj jsem nepřišel, protože jsem se úžasně styděl položit svou nevzdělanost vedle jeho moudrosti, chytrosti, elegance, vtipu a proslulé ironie. Teprve o šedesát let později mi paní Slávka Peroutková řekla, že kdybych tehdy zaťukal u dveří jeho sekretářky, tedy u ní, že už by zařídila, aby toho dne byl Peroutka Ferdinandem Dobrotivým.
Takže teď o Peroutkovi už jenom píšu, ale jsem rád, že můžu a smím. On je totiž bájeslovný Ferdinand taky náš člověk. Nezapomenutelný muž v ofsajdu Karel Poláček kdysi kdesi propověděl, že byl v licitovaném mariáši o chlup lepší než Peroutka, ale pokud jde o šach, neměl prý Ferdinand v Lidovkách ani v přilehlé Unionce rovnocenného soupeře.
To Vám tu medaili dávat neměli…