Sympatický ztroskotanec nebo zbytečný člověk?

 Nejprve si dovolím upozornit, že jsem docela nedávno publikoval ještě jeden blog. „Psací náladu“ mívám jen někdy, proto se sdělením nahromaděných postřehů nebudu příliš otálet.

Před necelými dvěma roky jsem rozdělil poslední místo na uzavřeném turnaji Grand Prix v Soči, přičemž se mi nepodařilo vyhrát ani jednu partii. Na takové výsledky se dá reagovat různě. U mě převážila touha napsat o soutěži alespoň vtipný a kvalitní článek se sebeironickou nadsázkou. Myslím, že se mi to podařilo a svého rozhodnutí nelituji. Výsledku v turnaji trochu ano, ale myslím, že člověk by se měl raději díval dopředu, než se trápit minulými chybami. Určitě neuškodí se z nich poučit, ale vrátit se nedají.

Jak jste možná zaznamenali, v minulých dnech jsem prohrál na pražské Kampě zápas s Judit Polgár . Celkové skóre 2-6 mě rozhodně nepotěšilo. Před soutěží jsem šachy trochu zanedbával kvůli studiu (což není myšleno jako výmluva, ostatně předchozí dva roky jsem zanedbával studium kvůli šachu a na rozdíl od soupeřky nemusím vychovávat děti). Ani relativně intenzivní příprava před zápasem a v jeho průběhu mi neumožnila skóre zkorigovat.

Zápas sestával z 8 partií hraných tempem rapid šachu. Vlastně si ani nejsem jist, zda jsme na začátku měli 25 minut, jen vím, že desetisekundová bonifikace za provedené tahy mi tentokrát nestačila, dvakrát jsem překročil čas. Scénář zápasů jinak v poslední době bývá až povážlivě uniformní. Tak jednotvárné, že už jsem při psaní o minulých dvou zápasech nějaké dvě věty nechal téměř beze změny. Přijede nějaká hvězda, přesvědčivě mě porazí a prohraje jednu partii. Doufám, že tu prohru nemá zakotvenou ve smlouvě :-). Opakuje se také to, že do Prahy téměř nikdo z hostů nedostane pozvání podruhé. Je zde jedna výjimka, ale zvát dotyčného hráče do Michnova paláce, kde se soutěž hrála, by bylo trochu zvláštní. Jeho syn se totiž jmenuje Michna.

Abychom se vrátili k tématu, zajímalo by mě, kdo mě přijede porazit příště. Mám pocit, že by místo mě raději měl dostat šanci Sergej Movsesjan nebo Viktor Láznička, ale Pavel Matocha má na věc svůj názor.

Nejmenovaný velmistr se už párkrát stal terčem mých přátelsky laděných žertíků kvůli špatným výsledkům proti ženám. Není v tom nic šovinistického (doufám), ani jsem to nemyslel nijak špatně, prostě jako mírný žert v mezích zákona. Teď už mu jeho výsledky asi připomínat nebudu. Výsledek zápasu mi připomínal film „Jáchyme, hoď ho do stroje“, konkrétně hlášky doktora Chocholouška:

„Jedná se o politováníhodné nedopatření, jaké se stane nejvýše jednou (dvakrát, třikrát, čtyřikrát, pětkrát) za 10 let.“ Pokud se dobře pamatuji, na konci filmu se dotyčný doktor zbláznil. Já se do psychiatrické léčebny nechystám, ale Rusové mi (za jiných okolností, ale také po prohrách) říkají, že všechno ještě mám před sebou :-).

Ve skutečnosti soupeřka hrála prostě lépe než já. Hrál jsem nudněji než obvykle, byl jsem slabší v taktice a v časových tísních jsem se orientoval mimořádně špatně.

Celá soutěž ale měla i společenský rozměr. Pavel Matocha díky svým kontaktům přilákal mnoho osobností veřejného života. První tah úvodní partie provedl pan premiér Fischer. Můj návrh zněl 1.c4, ale proti vykonanému tahu 1.e4 jsem neprotestoval. Síla Fischerova (mám rád neškodné dvojsmysly, proto neuvádím křestní jméno ani titul) tahu se projevila. Remízou v první partii jsem získal více bodů, než v dalších čtyřech dohromady!

Program obohatili a přiblížili obecenstvu také velmistři Hort a Kaválek svými přednáškami a komentáři. Když velmistr Hort zmínil, že se sestrami Polgárovými má dobré skóre, navrhl jsem (ne jemu, ale divákům) po neúspěšném prvním dnu, že bych se s ním možná měl prohodit. Na oficiálních místech jsem ale takový návrh neprojednával.

Jak jsem už psal, zápas ale nemá jen šachovou stránku. Pod vedením zkušeného odborníka jsem se učil pít alkohol. Vypil jsem během zápasu asi tolik vína, jako od začátku roku do té doby. Tedy přibližně tři decilitry. Jinak jsem mimo šachovnici potvrzoval svou image sympatického „losera“ (přibliřně ztroskotance) nebo zbytečného člověka z ruských románů. To ale je jen zkreslující charakteristika. Nevím, nakolik jsem sympatický, zbytečný nebo „loser“. Alespoň mám jistotu, že jsem člověk. Nic víc, nic míň.