Někdy mám pocit, že naše společnost se stále více polarizuje. Zdá se mi, že existuje velmi mnoho slušných lidí, ale že existuje i velmi mnoho extrémě zlých lidí. Člověk se potom v obavách vyhýbá takřka všem. Nemůžeme se však až tak moc divit. Vždyť premiér mluví ve sněmovně jak kanál, prezident například zase veřejně lže o své opilosti. To jsou samozřejmě ty extrémní případy nevhodného mediálního chování, špatné příklady dospívajícím dětem. Existují ale i věci na hraně, o kterých potom v hloubi duše dlouho přemýšlím, jestli jsou skutečně tolerovatelné, tedy na té správné straně hrany, nebo už nenápadně za ní. (Přemýšlím samozřejmě ale i o tom jestli v mém hodnocení nehraje až příliš velkou roli moje zaujatost a možná až přehnaná vyhraněnost)
Uvedu dva příklady;
Nelíbilo se mi, že v době kdy veřejně probíhá reklama na knihu pana Bernarda, si ho do svého pořadu „Uvolněte se, prosím“ pozve jeho zjevný kamarád a nahrávač pan Kraus.
Jedná se zcela jistě o velmi velkou podporu knize prostřednictvím veřejnoprávní české televize. Toto se mi nezdá od pana Krause etické. Pokud káže v naší společnosti zásady morálky, měl by být na podobné situace velmi citlivý.
Druhý případ je z našeho šachového prostředí. V na první pohled nevinném článku Iljumžinov, nebo Kasparov? (Šachový týdeník č. 26-2014) se v jednom odstavci říká o volbě prezidenta FIDE asi toto: „Zdalipak při volbě prezidenta FIDE český delegát hlasoval, tak jak říká a jak deklaroval? Toto veřejné osočení a zřejmý podtext se mi zdá též velmi neetické. Z podobných situací ve svém životě jsem se poučil, že pokud nevím že vyhraji, tak většinou skutečně nevyhraji. Potom mi nezbývá nic jiného než zpytovat své svědomí a hledat chybu jen a jen v sobě. Rozebírat věci veřejně, hledat chyby všude možně jen ne u sebe je zbytečné až trapné, navíc takovéto nedokazatelné veřejné nařčení může citlivému člověku velmi ublížit. Hodně jsem o tomto případu přemýšlel, čtrnáct dní mi to vrtá v hlavě. Nemůžu si pomoct, nevím jak Vy, ale já to považuji spíš za neetické.
Původně jsem však chtěl psát o něčem jiném. Teď už to tedy vezmu spíš hopem.
Začaly prázdniny a já si Vás dovolím vybídnout, zda byste se na těchto řádcích nerozdělili s dalšími účastníky a to Kde jste byli; co Vás případně zaujalo; co naštvalo; co byste doporučili; co Vám zůstalo v duši; a tak dále, a tak podobně. Čechy, zahraničí, dva řádky nebo deset; vše možno; vše povoleno.
Hezké prázdniny, ostrý zrak a případně lehkou ruku Vlastík
PS:
My jsme byli s partou na kolech v Beskydech. Mohl bych psát o našem výletu poměrně dlouho (minimálně stejně dlouho jako pan Špaček na svém blogu o Zkoušce, o kousek dál, ale nechci Vás nudit.) O jeden postřeh se ale podělím. Po celou dobu putování mě při pohledu na zalesněné, neobydlené a tajemné stráně Beskyd provázel zdánlivě dávno zapomenutý verš „Sto roků v šachtě žil“. Stále se mi vybavoval, nedokážu to racionálně vysvětlit, ale bylo to tak a tak to ve mně minimálně do další návštěvy Beskyd zůstane.
(Hotel Petr Bezruč k ubytování nedoporučuji. V komunismu to musel být nadprůměrný monumentální hotel, ale za ty další roky se nikam neposunul. Je vhodný spíše pro školní výlety! Personál nás zřejmě i za jeden takový považoval.)
