STK vydala konečný verdikt

 

„Šachovou veřejností s napětím sledovaná a rozporuplné emoce vyvolávající kauza sporného vyvrcholení partie Priehoda Vítězslav – Sodoma Jan nebyla pro nás, kteří jsme měli povinnost vynést konečný verdikt, žádným lehce rozlousknutelným oříškem. Nebezpečí, že si na něm vylámeme zuby, bylo zcela reálné, neboť situace, která ve zmíněné partii vznikla, je sice na jednu stranu jednoznačná, ovšem při bližším zkoumání jsme byli konfrontováni i s řadou jistých disproporcí ve výkladu pravidel, což nás nutně vedlo k hlubšímu a troufáme si říci globálnějšímu náhledu na tento bezprecedentní případ. Byli jsme de facto konfrontováni se skutečností, že striktní výklad pravidel může být v určitých mezních situacích poněkud zavádějící a v rozporu s tím, čemu se obvykle říká „duch zákonů“. Řečno konkrétně: když hráč překročí čas, prohrál. Toto je jedno z pravidel, které nikdo z nás nezpochybňuje a ani zpochybňovat nechce – nicméně právě takovéto konzervativní, přísně rigorózní a troufáme si říci přímo fundamentalistické lpění na doslovném znění bezduché litery podle hesla „co je psáno, to je dáno“ může naší krásné a starobylé hře jen uškodit. Je nutno se nespokojit pouze suchým konstatováním empiricky doložitelného faktu (v tomto případě překročení času), ale jít dál, pokusit se proniknout do samého epicentra problému a ptát se: Proč byl čas překročen, kdo ho překročil, jaká konkrétní konstelace figur se v okamžiku překročení času na šachovnici nacházela atd. Jak je vidět, problém je mnohem složitější, než by se na první pohled mohlo zdát a vyvozování předčasných závěrů lidmi, kteří nebyli bezprostředními účastníky konfliktu a nemohou tudíž fundovaně rozhodnout, je nutně zavádějící, jednostranné a často spíše emociální než racionální.

Jako STK jsme si samozřejmě nemohli dovolit luxus iracionálního, od skutečnosti odtrženého a voluntaristického rozhodnutí – vědomí, že široká šachová veřejnost na nás hledí s nadějí, že rozhodneme vskutku nestranně, bylo pro nás nejen navýsost motivující, ali i morálně zavazující. Byli jsme si velice dobře vědomi toho, že náš verdikt vyšle do obrovské rodiny milovníků královské hry jasný a nezpochybnitelný signál o tom, jak je to vlastně ve skutečnosti s naším tolikrát deklarovaným konstatováním o nadřazenosti zásad fair-play nad úzce stranické, klubové či regionální zájmy. A právě těmto zásadám, resp. jejich „duchu“, jsme při našem rozhodování dávali absolutní prioritu.

Věříme, že příznivci šachu ocení naši snahu o maximální objektivitu, o spravedlivé vyřešení tohoto nešťastného sporu, který přišel tak nečekaně právě o Vánocích. Tedy o svátcích, které jsou od nepaměti spojovány s takovými pojmy jako vzájemné porozumění, tolerance, rodinná pohoda a rozdávání dárků. A rozzářené oči dětí, které pod ozdobeným stromečkem našly právě tu svoji vytouženou hračku, jsou asi tím vůbec nejkrásnějším. I to jsme pochopitelně museli brát v úvahu, naším cílem v tomto nejkrásnějším svátku v roce nebylo a ani nemohlo být přinést zármutek a pocit ukřivděnosti, pokud bychom rozhodli jednostranně, ale naopak – takříkajíc nadělit oběma stranám sporu ten pomyslný vánoční dárek v podobě férového verdiktu. Zkrátka – nedívat se nalevo ani napravo, nenechat se ovlivnit tím, co říká Petr nebo Pavel, major nebo plukovník…

Jak jsme se již zmínili, konečné řešení se nerodilo lehce, ale bylo doprovázeno porodními bolestmi v podobě úmorných diskusí, vzájemného vyjasňování si stanovisek, na lékárenských vahách odpovědnosti odměřovaných všech (a že jich bylo!) pro a proti. Museli jsme brát v potaz celou škálu nejrůznějších náhledů na výklad pravidel o překročení času, i když nám bylo jasné, že se shody jen stěží dobereme právě proto, jak jednoznačně a kategoricky zde pravidla hovoří. Byli jsme nuceni tak říkajíc za pochodu pronikat do již zmíněného „ducha pravidel“, zkoumat, co měli ti, kdo je vytvořili, vlastně na mysli. Vždyť co je to například samotný pojem „čas“? Jak říká Martin Heidegger ve svém stěžejním díle Sein und Zeit (Bytí a čas) – je to průsečík mezi minulostí a budoucností. Čas tedy vlasně – filosoficky řečeno – ani neexistuje, protože minulost je nenávratně pryč a budoucnost teprve přijde. A jak k tomu přijde Priehoda, když by měl prohrát jen proto, že překročil něco, co ani neexistuje?! A co pan Jansa – hodinu se hádat s rozhodčím s nulovým výsledkem?! To si přece člověk, který toho pro náš šach tolik udělal, opravdu nezaslouží! Takže 1 : 0 pro Vítězslava… a vítězům sláva! A Turnov ať je rád, že vyvázl bez citelného finančního postihu!

A různí pisálci typu Matochy či Hofírka si na svých blozích mohou dál plivat své nenávistné sliny – my si Svaz rozvracet nedáme! V pevné jednotě ŠSČR a šachových klubů za další rozvoj naší krásné kapitalistické společnosti! Jansa na Hrad!“