Neboli v roce 1960. Karel Opočenský, tehdy zrovna 68letý, se ještě (a nikoli naposledy) probojoval do finále přeboru ČSR v Ostravě. A právě tehdy vyšla kniha Alexandra Kotova Z šachistova deníku, kterou jsem přeložil a ilustroval a k níž napsal doslov můj přítel a spolupracovník, jemuž bohyně Caissa udělila přízvisko Opo. Nakladatelství mi poslalo první, tzv. signální, výtisk, jemuž se říká signál. Tyto drobné reálie, včetně gratulační spoluúčasti mé sekretářky paní Fenclové (jíž Kaválek, řečený Cavaletto, říkával Pí Fencl), se kmitnou v povzbuzujícím textu, jejž jsem – pro větší efekt – zrýmoval. Takto jsem tehdy tepal verše:
Celé to půlstoletí uprchlo – jako co? Nu, tak třeba: jako voda v Berounce, jako Bolt svým soupeřům, jako prázdniny mému vnukovi nebo jako slova z Vackovy písničky, sdělující nám i budoucím, že nikdy se nevrátí pohádka mládí. Co se mé osoby týče, není to sice lepší než tenkrát, kdy mi bylo nadějných 35 (jako těm Hašlerovým pětatřicátníkům), ale pořád to ještě jde. Takže šachu a vlasti zdar!
