Povětšinou každý výlet zanechá v mé duši nějakou dominantní vzpomínku a i ona může mít zásadní vliv na celkové hodnocení akce, výletu. Například v Kanadě – úžasný a nádherný den při výstupu na Planinu šesti ledovců, ostatní kanadské vzpomínky trošku upozadil. Tam ale stejně všechno bylo jen a jen pozitivní. Mimochodem, tento pocit ve mně s odstupem času stále více sílí.
Se Srí – lankou, před měsícem, to je bohužel poněkud jiné. Díky jednomu zážitku, jenž se mi navíc stále vrací, vnímám celý pobyt, nemohu si pomoci, spíše negativně.
Na Cejlonu jsem strávil jen šest dnů a zcela je věnoval odpočinku a moři. Z tohoto důvodu nemohu hodnotit nic jakkoliv odborně či zasvěceně. Popíšu zde jen jeden dominantní zážitek, jenž vše ostatní absolutně přehlušil;
Jen pár desítek minut po příjezdu do hotelu jsem se vrhl do Indického oceánu. Chvíli jsem se zdržel ve stometrovém pásu hřmotících vln. Všechny měly krásné bílé drdoly a pár okamžiků jsem skryt mezi nimi pozoroval surfaře donekonečna pilující své umění. V těch místech byla hloubka okolo metru padesáti. Dál v moři už mě očekávala hlubina a absolutní osamělý klid. Z vrchu milované sluníčko, odspodu výrony horkého moře, připadal jsem si jako v nebeských lázních. V hlavě mi vytanula věta „Nejkrásnější koupání v mém životě!“ Asi po půl hodině jsem přeplaval zpátky k vlnám, minul neúnavné surfaře a den následně zakončil skvělou večeří, lépe řečeno kulinářským zážitkem stvořeným z plodů moře. Úžasné první hodiny pobytu…
Druhý den jsem samozřejmě vyrazil znovu, extrémně jsem se těšil na jen svoji hodinku v moři. Asi po půl hodině jsem zaregistroval , že jsem o něco dál od břehu než včera. Jen tak pro sebe jsem si řekl „dám si třicet ostrých temp a vynořím se někde v polovině, však přítomnost vln mě případně upozorní na blízkost břehu.“ Jak jsem řekl, tak jsem udělal; po třiceti poctivých tempech jsem se ve vodě nadzvedl, zaostřil oči, a v tu setinu vteřiny mi ta hrůza došla. Břeh se vůbec nepřiblížil, spíše naopak. Zcela jsem se probral z šalebného opojení a téměř okamžitě také ucítil dosud 
nevnímanou sílu moře. Na rozdíl od včerejšího přílivu, dnes odliv mě nezadržitelně a nepřekonatelně po decimetrech táhl dál a dál do volného moře. Znovu jsem začal intenzivně plavat, ale už to byla křeč. Srdce mi začalo bušit, tempa byla nepřirozená, začala mnou prostupovat panika.
Kdysi jsem viděl film, kde amatérské potápěče, muže a ženu, odnesl podmořský proud daleko od jejich výletní, výcvikové lodi. Ta následně odjela a oni zůstali sami v liduprázdném moři. Ve chvíli kdy se o muže začal otírat útočící žralok on zakřičel: „Kurva, já neznám nikoho, koho by kousl žralok, co se to kurva děje!!!“ Přesně na tenhle okamžik jsem si v těch vteřinách vzpomněl. „Jak se mi to proboha mohlo stát, jak to, že jsem teď a tady v tak strašný situaci!!“ Dál to nebudu dopodrobna popisovat, znovu se mi ty okamžiky vrací a nedělá mi to dobře. Snad se těch zlých okamžiků, tímto vyznáním se, definitivně zbavím.
Po pár minutách beznaděje se naštěstí pár desítek metrů ode mě objevil osamělý surfař. Zprvu vůbec nepochopil o co jde a zase zmizel z mého zorného pole. Možná ani nezaregistroval mé volání a zoufalé posunky. Po chvíli připlul znovu a teď to už mu bylo vše jasmé. Pomohl mi až tam, kde jsem už vystačil. Na můj zdvižený palec na znamení díků, zareagoval sympatickým úsměvem a zase zmizel ve vlnách. Ani jsem ten strašný zážitek tam u moře nikomu nevykládal, připadalo mi to s odstupem minut a hodin stále naprosto absurdní. Celý následný večer mi bylo nevolno a další dny jsem se cachtal už jen ve stometrovém pásu vln – tam, kde jsem vystačil. I při přílivu ve mně pocit prázdnoty pod nohama vyvolával stres a tak jsem to už ani nijak významně nezkoušel.
Takže všechno marno. Při vzpomínce na Srí – lanku se mi nevybaví krajina, sluníčko, úžasná vnoučata, skvělá kuchyně atd., nic a nic. Vždy jen ten pekelný zážitek.
Nebyl jsem k mořskému živlu pokorný, podcenil jsem ho. Sám k sobě a k svým schopnostem jsem byl nekritický.
Případně si na sílu Oceánu dejte pozor. Já už určitě!!!
Vlastík
