Sobota 23. 9. 2017
Na parkoviště v Plavech přijíždíme krátce před desátou, poté co jsme v proslulém pekařství v nedalekém Držkově koupili svačinu. Na místě už postává několik rozhlížejících se osob, nepochybně šachisté. Vylezeme z auta – já, manželka, prostřední syn Hynek a nejmladší Vašík. Zdravíme ostatní a já začnu nenápadně hledat kešku na nedaleké ceduli. Ze svého jihokorejského SUV vyleze Pavel Matocha, odněkud se vynoří David Navara a část jeho příbuzenstva, z vlaku přicházejí šachoví příznivci – děda s vnukem. Manželka jde koupit do nedaleké prodejny máslo. Snažím se s kluky hledat kešku, ale moc to nejde – k prodejně jezdí v sobotu dopoledne poměrně dost lidí, které nyní posílili šachisté, a já mám vlčí mlhu.
Tak to vzdáváme, Anežka pořídí pár fotografií a vyrážíme na pěší túru k hradu. Velmistr mi sděluje, že můj blog čte, sám by ten svůj psal, ale vadí mu některé jízlivé komentáře, s kterými nesouhlasí a nedá se s nimi soudně diskutovat. Ptám se ho, jestli četl Cryptonomicon od Neala Stephensona, konkrétně tento (volně přeložený) citát: “Diskutování s anonymními cizinci na internetu je předem ztracená hra, protože se diskutující téměř vždy ukáže být sebejistý teenager, který má nekonečně mnoho volného času – anebo je od něj k nerozeznání“. David Navara kultovní román podnikatelů v moderních technologiích nečetl, místo toho mi prozradí pár obratů, které měl připravené do blogů, které asi nevydá. Tahám z něj, co se dělá na šachovém soustředění české reprezentace, kdy se sportuje a kdy se trénuje. Jestli se přednášející velmistr neobává, že mu ostatní jeho analýzu shodí (neshodí, pokud ji má dobře připravenou a ověřenou počítačem).
Jdeme svižným tempem a rodina začíná zaostávat, tudíž se k ní připojuji. V čele letí velmistr, Pavel Matocha a Anežka, co dělá fotky, pak se táhne dav různě rychlých chodců a šachistů, na chvostu jsme my. Jdeme kolem hostince, který je zavřený, protože majitel nechtěl evidovat elektronicky tržby. Vcházíme do lesa, kde se objeví první mochomůrky. Manželka hraje s kluky hru, kdo jich uvidí nejvíc, ale když jich každý napočítá dvacet, tak je to přestane bavit.
Pavel Matocha zpomalí a začne do mě hučet, že mám udělat šachovou keš, aby se projekt sloučení šachu a geocachingu konečně rozběhl. Namítám, že za šest let sbírání kešek jsme zatím žádnou neudělali a že jsou lidé, kteří ji určitě udělají lépe. Procházíme okolo zavřeného stánku u studánky, který vycházel z podnikatelského nápadu, že majitel nechá zboží, které si procházející vezmou a ještě za něj zaplatí. Podle P. Matochy tam stánek nebyl dlouho, protože při prvním křtu (v roce 2015) tam ještě nebyl a v roce 2017 už také ne. Kdosi pronese, že spoléhání na poctivost lidí se nevyplácí. Argumentuji, že lidé ve skutečnosti poctiví jsou a uvádím příklad z knihy Freakonomics, který skutečně fungoval.
A protože hodláme sbírat kešky, čas od času nenápadně mrknu za lavičku, kde hledám čísla na výpočet finálních souřadnic. Při jednom z mrkání mě zachytí Anežka, takže vypadám trochu divně (ale číslo zjistím). Souřadnice se mi podaří dát dohromady a tak mizím s Hynkem v lese, zatímco kolona jde dál. Najdeme poklad, zapíšeme se, a protože je nedaleko druhá, začneme k ní stoupat. Chybí nám nějakých čtyřicet metrů, když zavolá Pavel, kde jsme, že oni jsou na mostě a chtějí se fotografovat. Zakleji mimo služební telefon a jdeme se fotografovat na mostě. Z mostu se vyráží na hrad, s Hynkem a Vašíkem odbočíme a odlovíme kešku v pařezu, když mi znovu volá Pavel, kde jsme, že se budeme fotografovat v hradu. Jdeme se tedy fotografovat k hradu. Počasí se zhoršuje, asi bude pršet.
Tady je už Anička Pošvicová, co přijela autem s miminkem, knihami, sektem, kelímky a tričky. Křtí se Můj světový šach, jejíž název vznikl prohozením slov první knihy Můj šachový svět a Pavel Matocha je zvědavý, jak se tato kombinace změní u názvu třetí knihy. Při křtu odletí korek vysoko na hradby, kluci se vydají ho hledat, matky a dědové na ně volají, že je to nebezpečné a že by tam neměli chodit, ale kluci tam stejně vylezou a špunt najdou. To už začne krápat. Anička rychle balí, vydává se do auta, kam s ní směřuje i Anežka a několik dalších lidí, velmistr, Pavel a zbytek výpravy se zrychleně vydává k soutoku do Spálova, zatímco naše rodina zůstává a půjde vlastním tempem.
Cestou ze zříceniny poučujeme kluky o hlavních dobyvatelích českých hradů – husitech (na dobývání měli dost času) a Švédech (měli palebnou sílu a šli po penězích), přičemž některé hrady byly dobyty oběma skupinami, čímž jejich historie často končí. Navarov patří k nim, jen ho místo husitů poprvé dobyla vojska (husitského krále) Jiřího z Poděbrad.
Pak však sestoupám pro keš k řece, tu dvacet minut marně hledám a pak několik kilometrů okolo mostu Járy Cimrmana stíhám rodinu. Když ji dostihnu, jsou ostatní šachisté daleko vpředu a tak se vlečeme za nimi, občas sebereme keš a jdeme dál. Poprchávání se mění v déšť. U Spálova seberu keš věnovanou železničnímu neštěstí u Spálova a pak už přicházíme s hodinovým zpožděním do restaurace. Ostatní jsou již po jídle a chystají stoly k simultánce. Objednáváme si jídlo a zasedáme k hraní – z šesti šachovnic tvoří Špačkovi (já, Hynek, Vašík) polovinu hráčů. Účastníci si mohou vybrat barvu figur – Pavel Matocha si bere bílé a začíná 1. g4, všichni Špačkovi si vezmou černé.
V zahájení mi velmistr odbočí, v pozici se nezorientuji správně a pak se má pozice jen zhoršuje. Zjišťuji, že hra Davida Navary je v úplném rozporu s jeho povahou. Zatímco povahově je příjemný a přátelský, šachově jsou jeho tahy nepříjemné a agresivní. Dostávám se do špatné pozice, když přinesou jídlo. Kluci mají o několik figur méně, energicky však hrají dále. Já se trápím, mám hlad a dva metry ode mě mi chladne jídlo a pivu padá pěna. Vydržím trpět jen pár tahů, pak se jako první vzdávám a jdu obědvat. Kluci vydrží dlouho a hrají až do matu. Poslední zbude Pavel Matocha, který remízuje ve věžové koncovce.
Pak se vše začne rychle balit a mnoho lidí se souká do Aniččina auta, aby popojeli do Plav a rozjeli se k domovu. Magda se zkouší někam vnutit, ale místo v kufru zabere kočárek. Zůstáváme tak s dědou a vnukem a čekáme na vlak o páté. Přesedneme ke krbu, kde je větší teplo, popíjíme, diskutujeme a já zapisuji nalezené kešky. Venku prší.
V pět vyběhneme na velmi naplněný vlak o páté a přemístíme se do Plav. Když přejíždíme místo železničního neštěstí, souprava Regionovy začne divně rachotit. Dopadne to však dobře, dojedeme do Plav bez havárie a zadarmo, jelikož nám nikdo neprodá lístky.
Zatímco děda s vnukem pokračuje na nádraží, odkud pojedou vlakem do Prahy, my jdeme na parkoviště, kde jsme začínali. Parkovací plocha je úplně opuštěná, tak juknu za ceduli – a hele, keš je tam, kam jsem se nedíval. Zapíši se, moje nálada stoupne, tak sedneme do auta a vydáme se domů.
