Když jsem v pondělí ráno kvapně dopsal svůj blog, měl jsem v úmyslu zanedlouho psát další, v němž bych vylíčil své zážitky z uplynulých dvou týdnů. Dopoledne jsem se ale dozvěděl velmi smutnou zprávu o předčasném úmrtí Soni Pertlové, české reprezentantky a velmi sympatické dívky. Domnívám se, že si Soňa zaslouží naši vzpomínku, a proto jsem se rozhodl napsat tyto řádky. Její nejbližší již napsali dojemný dopis několika desítkám Soniných známých a určitě mají mnoho dalších starostí, proto teď píši pro širší šachové publikum.
Nejsem si tím jistý, ale mám pocit, že jsem se se Soňou poprvé setkal v roce 2000 na mistrovství světa mládeže, ve španělské vesnici Oropesa del Mar. Vzpomínám si, že se mnou tehdy Soňa závodila v běhu. Těsně jsem vyhrál, ale asi jen proto, že jsem byl o tři roky starší. Soňa se odmala věnovala sportu. Snad právě odtamtud si odnesla vytrvalost, kterou později prokazovala v šachu i v životě.
V roce 2000 jsem ještě netušil, jak často se o pár let později budeme setkávat na reprezentačních akcích. Soňa se šachům usilovně věnovala a díky tomu se jí podařilo se dostat mezi českou ženskou elitu. Pár let po začátku nového tisíciletí navázala vztah s Jiřím Jirkou, mým kamarádem ještě z Bohemky. Začala studovat Vysokou školu ekonomickou v Praze a někdy v roce 2008 mě pozvala na návštěvu. Příjemně jsme si popovídali u dobrého jídla. Soňa se v létě zúčastnila mistrovství světa juniorek a porazila tam několik silných soupeřek.
Blížila se šachová olympiáda v Drážďanech. Jenže právě v té době došlo k neštěstí. Na jednom z turnajů Soňa trpěla velmi silnými bolestmi, takže musela ze soutěže odstoupit. Lékaři jí potom v nemocnici nečekaně diagnostikovali vzácnou, ale nebezpečnou formu rakoviny. Za této situace by leckdo upadl do depresí, ale Soňa se nevzdala. Navzdory svým potížím se rozhodla zúčastnit se šachové olympiády, přestože už v té době musela užívat léky, které snižovaly její výkon. Po turnaji nastoupila na chemoterapii. I za této situace si ale zachovala optimismus. Nadále hrála v ligových soutěžích a v pauze mezi dvěma etapami léčby se jela podívat na turnaj ve Wijk aan Zee, o kterém napsala několik zpráv pro Novoborský šachový server. Nadále hrála za Třinec v extralize. Nestěžovala si a nechtěla mluvit o své nemoci. Nevymlouvala se, ačkoliv by na to měla mnohem větší nárok než jiní. Místo toho bojovala s nemocí. Rodina a přátelé jí pomáhali, měla štěstí i na lékaře. Ti vyoperovali nádor, nedošlo k recidivě a Soňa se po nelehkém roce léčby mohla pomalu vracet do běžného života. Pomalu? Vracet? Vždyť žila i předtím, udržovala s lidmi kontakty. Když měl její trenér vážnou autonehodu, navštívila ho v nemocnici, přestože sama nebyla zdravá. A kromě toho její návrat nebyl ani pomalý. Na podzim roku 2009 se Soňa zúčastnila mistrovství Evropy žen, dosáhla z Češek nejlepšího procentuálního výsledku, splnila normu velmistryně a výrazně se podílela na vynikajícím úspěchu české ženské reprezentace, která obsadila šesté místo. Soňa mimo jiné vyhrála nad Ruskou Marinou Romaňko a v posledním kole zremizovala s Ukrajinkou Natalií Zděbskou. Obě tyto hráčky měly rating okolo 2400. Pokračovala ve studiu, které předtím musela kvůli nemoci přerušit. Zúčastnila se mistrovství republiky v Ostravě. Byla přátelská, společenská a myslela na druhé. Přestože se internetových diskusí obvykle neúčastnila, zastala se Martina Petra, když se stal terčem nepříliš zasloužené kritiky. Vzpomínám si, jak mi v létě roku 2010 radila, že si mám koupit nějaké pěkné oblečení. Navrhla mi svou pomoc při výběru oděvu. Nabídku jsem odmítl, ale uznávám, že Soňa měla svým způsobem pravdu. V září roku 2010 Soňa vyjela s Jiřím Jirkou, Martinem Petrem a ještě s někým na turnaj do Chorvatska. Nejprve hrála dobře, ale potom přišly zdravotní problémy. Soňa najednou měla potíže s pohybem a nečekaně ochrnula. Turnaj se schyloval ke konci a Jiří Jirka měl vynikající šance na velmistrovskou normu. Za dané situace ale šachy nebyly tím nejdůležitějším a velmi si vážím toho, že to mí přátelé pochopili. Nezúčastnili se posledního kola, protože Soňa potřebovala pomoc. Tu nakonec zajistili, přestože to bylo dost obtížné. Nakonec se ale podařilo Soňu dopravit do Prahy. Musela se vrátit do nemocnice a navíc zůstala upoutána na vozík, ale přesto si zachovala svou vlídnost a optimismus. Mohla se také opřít o podporu své rodiny i přátel. Někdy jsem za ní přišel i já, ale většina z jejích blízkých měla mnohem „lepší docházku“. Personál nemocnice ji měl velmi rád díky její statečnosti, vlídné povaze a smyslu pro humor. Soňa znala prognózu své nemoci, ale přesto se nevzdávala a nadále se zajímala o dění okolo sebe i o zvláštní svět šedesáti čtyř políček. Na sklonku roku 2010 napsala krásné přání na svůj blog.
Tentokrát ale nebylo možné nádor operovat. V lednu roku 2011 Soňa byla převezena domů, do Třince. Také odtamtud sledovala alespoň na dálku dění. Ještě na konci března mi přála všechno nejlepší k narozeninám, přestože její stav byl velmi vážný. Své nemoci podlehla 8. května 2011. Její pobyt mezi námi byl krátký, ale stihla během něj mnohé. Měla skutečnou chut do života a je smutné, že nás opustila tak brzy. Věřím, že se teď na nás odněkud shora dívá z jiného světa, v němž není bolest ani smutek.
Vzpomínám si, jak Soňa psala v roce 2009 z Wijk aan Zee reportáž pro Novoborský šachový server. Někdo ze čtenářů se nad fotografiemi podivil: „Soňo, vážně jsi teď brunetka?“ Soňa odpověděla s dost drsným smyslem pro humor: „Jsem a doufám, že i zůstanu.“ Soňa Pertlová zůstane v našich vzpomínkách taková, jaká byla vždy. Milá, přátelská, statečná, optimistická. V tom se od ní můžeme učit. Čest její památce!
