Když skončila první světová válka, svět všechen ve zlém ležel. Panoval chaos, španělská chřipka a zmatené iluze. Po vítězné bitvě u Zborova a únavném hájení sibiřské magistrály se chtěli naši legionáři vrátit co nejrychleji domů. Ale blouznivci z čeledi kibiců (například žurnalista Lev Borský) doporučovali prokřehlým legionářům, aby Sibiř zatím neopouštěli, nýbrž se tam snažili pro čerstvě zrozenou republiku urvat „nějaké ty kolonie“.
Také Emanuel Chalupný, právník a sociolog, opustil na chvilku metodu vědeckého uvažování a navrhl představitelům revolučního Národního výboru, aby vznesli na mírovém jednání ve Versailles důraznou žádost o připojení Vídně k Československu. Naše delegace ovšem nic tak dětinského nevznesla, nýbrž ráčila zachovati rozum.
Sledujeme kroky doktora Chalupného, o němž víme, že je autorem rozsáhlé vědecké práce o sociologii, že měl rád turistiku, poezii, jakož i šach, v jehož bíločerném bitevním poli si především zamiloval severní gambit. Kromě toho uctíval prvního prezidenta první republiky, jehož přednášky o sociologii (když TGM byl ještě c. k. univerzitním profesorem) navštěvoval a obdivoval. V roce 1925 založil Masarykovu sociologickou společnost. A když vydal historik Josef Pekař vynikající práci o Žižkovi a jeho epoše, promluvil sociolog Chalupný o této knize hlasem ostře kritickým. A po něm i další nadšení sociologové (leč diletanti v historii) vytýkali profesoru historie diletantismus v historii. Zejména vycinkali Pekařovi za to, že si dovolil bortit oblíbenou národní představu o hrdinném vojevůdci Janu z Trocnova.
Posléze si sociolog Chalupný znelíbil i sociologa Masaryka a občas vytasil kritické pero i proti jeho vědecké autoritě. Byli, bylo. Těžké téma pro jeden nepatrný blog. Takže si radši postavme na prkno figurky a pusťme se do severního gambitu.
Ale než to nářadí jaksepatří rozestavíme, ještě si v rychlosti povězme, že Emanuel Chalupný, když pátral po charakteru a základní filozofii českého národa, osvojil si názor, že našinec umí sice zprvu fortelně zabrat, ale že v závěru bůhvíproč ochabuje, vadne, ztrácí glanc a všechno. Neumíme prý vydržet až do finiše. Řečený sociolog uvádí četné příklady, též ze sportu. Jedinou výjimkou je prý šachista Oldřich Duras, který po slabším začátku umí udatně finišovat, v partiích i v turnajích. Nějakou tu sociologickou (i jinou „těžkou“) literaturu jsem už v životě přeslabikoval, ale pokud vím, jen jednou se vešel do vědeckých foliantů šachový mistr jako v tomto případě praotec naší hry velmistr Duras. Ale ten jistě jen proto, že sociolog Chalupný miloval šach a zejména, jak už bylo řečeno, severní gambit. A s mistrem Durasem prý opravdu hrával různé gambity, nejspíše asi ten jeho oblíbený 1.e4 f5.
Emanuel Chalupný (nar. 1879) se těšil šachem zejména za války. V září 1942 napsal redaktoru K. Zmatlíkovi dopis, ze kterého citujeme jen několik vět: Se značným zájmem jsem četl v 8. čísle Šachu o severním gambitu. Poznámka o hat-tricku Miesesově, kterou jste před 34 lety učinil ve své klasické učebnici, podnítila mě k častým pokusům – hlavně proto, že jsem při nich seznal krásu a variantové bohatství tohoto gambitu. Odmítat tento gambit – přes Vaši správnou analýzu – amatérům naprosto neschvaluji, protože odmítnutý sev. g. vede ke hře právě tak fádní jako přijatý sev. g. vede ke hře zajímavé. Kolik romantiky tají se v sev. g., doloží miniaturka, kterou jsem hrál před dávnými lety:
E. Chalupný – N. N. (asi v roce 1924)
1.e4 e5 2.d4 exd4 3.c3 dxc3 4.Sc4 cxb2 5. Sxb2 d6 6.e5 Jc6 7.f4 De7 8.Jf3 dxe5 9.fxe5 Jxe5 10.0-0 Jxf3+ 11.Dxf3 Dc5+ (Nyní kibicové propukli v haló! nad domnělou zkázou bílého, ale hned ztichli, když po) 12.Kh1 Dxc4 13.Jd2 černý se vzdal. Nenápadný tah Jd2 náhle zvrátil poměr sil v úplný opak. A Chalupný pokračuje: „Ale tím ještě není její cena vyčerpána. Sledoval jsem analýzou další možný průběh a seznal jsem, že černý ovšem nyní přijde o dámu 13… De6 14.Vae1 Je7 15.Vxe6 Sxe6 i o dámské křídlo 16.Dxb7 atd. – a kromě toho hrozí útoky všech bílých figur, takže jen výměnou 16…Vd8 17.Je4 Sd5 18.Db5+ c6 19.De2 Sxe4 20.Dxe4 černý nebezpečí poněkud oddálí. Ale přes svou nevyvinutou pozici se může černý ještě dost dlouho bránit, a zde vznikají pro obě strany další zajímavé oříšky, protože situace je stále na ostří nože.“
Snad se sluší dodat, že závěrečným slovem uzavřel redaktor Zmatlík diskusi o propagaci amatérského šachu (Šach 1942, str. 17-19), kde většinu horlivých a horkokrevných argumentů dr. Chalupného ve prospěch severního gambitu klidně a taktně vyvrátil. Chalupného sociologické učebnice mají svou hodnotu i v čase přítomném, ale přece jen a bohužel – Vídeň se nestala českou metropolí a severní gambit se nestal miláčkem šachové veřejnosti. Za zmínku a pozornost ovšem stojí.
Čtyři světové strany. Ex oriente lux – z východu přichází světlo, ruská hra i šachové ideje Aljechina, Botvinnika, Tala a Spasského; ze západu k nám dorazily myšlenky demokracie, Bobbyho Fischera a francouzské a holandské obrany; z jihu pak proslulé španělské, sicilské a italské sloky šachové poezie. A tam shora, kde od pólu fičí severní vítr, skandinávská hra a severní gambit, tam popřejme spočinutí Emanuelovi Chalupnému, jehož nejlepším přítelem byl šach a básník Otokar Březina, autor proslulé knihy veršů Větry od pólů.
Až mě zas bude na šachovnici masírovat můj vnuk Karel, vím, co udělám: střihnu si severní gambit na počest Emanuela Chalupného, který nás na Svobodné škole sociálních nauk seznamoval se sociologií, ale který bohužel o severním gambitu neutrousil tehdy ani slůvko.
