„Mami, já už opravdu nemůžu dál“, vzlyká asi osmiletá holčička. „Jen pojď, už je to jen kousek“, opáčí do elegantní soupravy oděná sportovně vyhlížející matka. „Fakt už nemůžu“. „Tak tě tady mám nechat?“ „Nééé“. Holčička udělá dva krůčky. S podsmekávajícími se lyžemi se pokouší překonat terénní nerovnost. „Tak vidíš, jak ti to jde“, povzbudí ji matka. Za neustávajícího pláče se obě zvolna vzdalují.
Mám za sebou krátký okruh na běžkách na planině na Polevském vrchu. Obandážované koleno nesmím zatěžovat a proto odpočívám, bavím se fotografováním krajiny a užívám si slunné nedělní dopoledne.
Po široké cestě stoupá pěší pár. Zavalitý hromotluk táhne sáňky s malým kloučkem. „Tak neumím běžkovat. No a co“, ječí hystericky podsaditá tmavovláska. Replika jejího druha, kterou nezachytím, ji rozpálí do běla. „Hele, vo co ti de? Vo co ti de?“ Jedině klučina si všimne dědy s foťákem.
O Vánocích jsem se na sjezdovce v Rohrmoosu srazil se stokilovým Němcem. V tomto nerovném duelu neměla Česká republika šanci. Z bojiště jsem odbelhal s poraněným kolenem.
„Šestnáct minut. To je hrůza,“ lamentuje šlachovitý sportovec na zánovních běžkách při krátké zastávce před mým stanovištěm. Jeho parťák je celý zadýchaný. Něco nezřetelně zamručí a oba se kvapem vydají dál po stopě.
Všechny dialogy jsou mi nějak povědomé. I já jsem nutil děti lyžovat, nevyhnul se zbytečným manželským hádkám a vztekal se, když jsem nedosáhl dobrý čas. Uvědomuji si, jak je všechno relativní. Na mysli mi vytane nesmrtelný rozhovor lékaře R. Hrušínského a hostinského J. Líra ve filmu Vesničko má, středisková:
„Co tam máš dál?“ – „Nesu pivo, někdo zavolá: Platím! Já otočím hlavu a už ji nedám nazpátek.“ – „A celý se můžeš otočit?“ – „To ano, ale……….“ – „Tak neotáčej hlavu a otáčej se celej. Co dál Františku?“ – „Klouby. Kolikrát nemůžu ani vstát.“ – „Ale nakonec vstaneš.“ -„Nakonec ano, páč musím.“ – „Tak si nestěžuj, jsou lidi co nevstanou.“
Z lesa se vynoří manželka s kamarádkou. Po vzorně upravené trati společně sjíždíme mírným klesáním k obnovené kapličce, kde parkuje naše auto. Nikdo ho nevykradl. Bylo to šťastné dopoledne.
