„Mámo, pojedeme do Národního“, volal jsem při návratu domů už ode dveří, mávaje nad hlavou vstupenkami na premiéru kratších oper Slavík a Jolanta v Národním divadle. Protože miluji krásnou hudbu autora slavného Svěcení jara Igora Stravinského i libozvučná díla Labutí jezero a Evžen Oněgin od geniálního Petra Iljiče Čajkovského, nemohl jsem od této chvíle dospat, jak moc jsem se těšil.
Není divu, že se mi poslední noc před představením o nadcházejícím zážitku dokonce zdálo. O přestávce s manželkou korzuji ve foyer a najednou, koho to nevidím. Proti mně kráčí urostlá postava Miroslava Kalouska. Není to nic překvapivého, neboť emeritní ministr financí je známým příznivcem klasické hudby. Oslovit známého politika je ve snu snazší než ve skutečnosti: „Dobrý večer, pane Kalousku. Dovolte, abych vám poděkoval za to, že jste nepodpořil populistický návrh na zařazení Velkého pátku mezi státní svátky. Tím jste prokázal, že jste jedním z mála, ne-li jediným poslancem, který bere v úvahu negativní dopad tohoto opatření na ekonomiku státu a konkurenceschopnost zaměstnavatelů, kteří budou muset platit mzdy za další den navíc, v němž se nebude pracovat“. „Starost mi dělá dvojhvězda VFTS 352, která spěje k neodvratnému zániku“, děl na to pan Kalousek poněkud nelogicky. Nečekal jsem, že se politik s pověstí pragmatika bude zajímat o událost ve 160 tisíc světelných let vzdálené mlhovině Tarantula. Poté jsem se probudil.
Konečně nastal den D, čtvrtek 22. října. Z Nového Boru jsme vyjeli s hodinovou rezervou, což se ukázalo být prozíravé, neboť na Rohanském nábřeží jsme na dlouhé desítky minut uvázli v dopravní zácpě způsobené částečnou uzavírkou Těšnovského tunelu, zvaného Husákovo ticho. Při pomalém popojíždění jsem si na mobilu krátil chvíli sledováním on-line přenosu zápasu novoborských šachistů proti norskému týmu Oslo Schakselskap na Evropském poháru ve Skopji. Pomsta za Michalákovy děti se vydařila náramně. Norům jsme nadělili kanára. Tým AVE Nový Bor, v jehož základní sestavě jsou vedle nejlepších českých šachistů Davida Navary a Viktora Lázničky dva Poláci a dva Indové, prošel turnajem úspěšně; v závěrečném účtování obsadil pěkné páté místo. Do divadla jsme přišli včas, museli jsme však oželet návštěvu pražské kavárny, jíž dělá neúnavně reklamu prezident Zeman.
Představení bylo úchvatné. V roli slavíka zazářila novoborská rodačka Olga Jelínková, jejíž otec ortoped mi před časem vyšetřoval poraněné koleno. Zpívala tak krásně, že ji pochválila dokonce i obávaná kritička Věra Drápelová. Velké ovace sklidila i představitelka Jolanty Veronika Dzhioeva, pocházející z Jižní Osetie.
Při chůzi na parkoviště u Rudolfina jsme míjeli opilce močícího u stromu. „Co dělá paní Krnáčová?“ položila manželka řečnickou otázku. Primátorka měla věru jiné starosti než dohlížet na dodržování pořádku. Nedaleko odtud se jí po odvolání čtyřech radních pražským zastupitelstvem právě rozpadla koalice. „Takové sebezničující války v Novoborském zastupitelstvu, bohudík, nevedeme,“ pomyslel jsem si s úlevou. „Všude dobře, doma nejlíp.“
