Lidé mi často říkávají (spíše –li), že vypadám jako Sinéad O´Connor, po čase jsem si na to zvykla. Asi měsíc a půl tomu, co jsem šla po Kateřinské na metro na Pavlák, myšlenkami nepřítomná. Najednou slyším mladého klučinu s pivem v ruce křičícího přes ulici na mě: „Hej, Sinéad! Sinéad O´Connor, znáš ji?“ A zahvízdal 🙂 Ač zvyklá na to přirovnání, vyvedlo mě to z míry a dokázala jsem se jen smát. Měla jsem mu odvětit: „That´s me!“, „Would you like an autograph?“ nebo něco podobného, ale i přesto docela úsměvná historka.
V Tatrách se mi přihodila další perlička. Po kole jsme tak seděli se slovenskými kamarády na chodbě a kamarád Vaska Hlinky, Oto Pejko z Košíc, nám vyprávěl různé historky. Když však došlo na seznamování, Oto řekl, že nás všechny přece zná. Někoho znal, někoho ne. Pak se však Vasko zeptal, jestli pozná i mě a Oto na to impulzivně dodal: „Veď človek by byl chorý, keby nepoznal Zuzku Borošovú.“ A všichni vypukli v smích 🙂
Následující den za mnou přišla Zuzka a povídá: „Dneska bol za mnou akési ujo a pýtal sa, prečo som včera s Petráňom neišla Jc7.“ Zuzka celá zmatená, protože to byla moje partie, tak jsem ji pověděla příhodu s Otem…
Dneska jsem si po dlouhé době šla zahrát do školy volejbal a jeden míč se mi podařilo vtipně odpálit hlavou. Učitel hned vyskočil a z hlediště na mě zakřičel: „Jak jste to zahrála?!“ Polohlasem jsem dodala: „Hlavou, šachisté přece hrají hlavou.“
Jak jsem již zmínila v minulém blogu, přes prázdniny jsem měla prozatímní azyl u kamaráda na Kavčích horách. Pobývala jsem v pokoji pro hosty, který nesl název „U kraba“ – v pokoji byl v láhvi naložený krab, kterého dříve chytil můj tehdejší spolubydlící. Choval taktéž štíra (chovatelského), kterého tam i jednou přinesl. Byla jsem docela nadšená, protože jsem štíra v životě neviděla. Zpočátku jsem měla špetku strachu, ale po chvilce už mi brouzdal po celém těle. Člověk by se divil, jak je to milé a hravé zvířátko 🙂
