Před sto lety bývaly simultánky nejen společenskou, ale i sportovní událostí. Šachový mistr v nich vždy čelil nejlepším místním borcům, a tak i šachově šlo o zajímavou podívanou. Dnes už má většina simultánek spíše propagační či motivační smysl – ukáže šachy širší veřejnosti a vybraným šachistům umožní utkat se s někým z hrdinů 64 polí. Přesto ale ve většině simultánek hraje vždy několik slušných šachistů a některé partie pak lze i publikovat.
V simultánkách, které pořádám při festivalech ČEZ CHESS TROPHY se hlavní hvězda musí vždy mezi zhruba 25 soupeři popasovat i s minimálně půltuctem šachistů s ratingem mezi 2000 a 2300 ELO. Například loni v červnu hrála proti Wesleyemu Soovi i naděje českého šachu Thai Dai Van Nguyen, který letos v extralize kosí jednoho velmistra za druhým.
Simultánky s Garrim Kasparovem jsou však jiná disciplína. Třináctý mistr světa stále působí jako magnet a o akce s ním je obrovský zájem. Když hrál simultánku v roce 2008 na zámku v Hluboké nad Vltavou, platilo se za jedno místo 80 tisíc korun. A už tehdy měl Kasparov jasně dané podmínky – maximálně 20 soupeřů a všichni s elem pod 2000. Přesto ta simultánka trvala mnoho hodin a Kasparov v jejím průběhu trapně křičel na malé dítě, proč se nevzdá, když má o figuru méně.
Kasparov nepřišel ostatní pobavit, přišel si dokázat, že porazí všechny soupeře. Těžko se chápe, že bývalý mistr světa nemá v sobě žádnou velkorysost a minimum sociální inteligence.
Tento týden odehrál po letech v České republice další simultánku. Tentokrát při otevírání nové pražské centrály antivirové společnosti Avast. Soupeřů měl ve čtvrtek 21. ledna jen jedenáct a mnozí z nich byli úplní začátečníci, někteří ani neznali třeba pravidla rošády. „Nechci prohrát ve dvou tazích, tři nebo čtyři bude úspěch,“ říkali někteří, když čekali na příchod bývalé absolutní světové jedničky.
Můj soused hrál dále, i když měl o čtyři figury méně a holého krále uprostřed. Nebylo proto divu, že u většiny šachovnic se Kasparov nemusel ani zastavit a u těch pár zbývajících byl vždycky strašně rychle. „Mohl by mi projevit aspoň trochu respektu, zdržet se déle u mé šachovnice a předstírat, že přemýšlí,“ komentoval situaci můj soused.
Co jsme hráli před osmi lety jsem si již nepamatoval. Letos jsem na Garriho 1.e4 reagoval sicilskou obranou. On volil variantu se Sb5+, brzy jsem musel začít vymýšlet. Když přišla první kritická situace, Kasparov zrychlil krok a byl zpátky cobydup. Blicka se proti němu hraje blbě, jak se ostatně loni přesvědčil i velmistr Nigel Short (Garri ho rozstřílel 8,5 : 1,5).
V patnáctém tahu jsem příliš optimisticky obětoval figuru za dva pěšce a otevření háčka proti malé rošádě. Kasparov ale snadno vyměnil dámy a když jsem ani dále neprokračoval nejlépe, půl minuty za rozmyšlení bylo krutě málo, vzdal jsem se v 25. tahu v beznadějné pozici, kterou však někteří z přihlížejících považovali za pro mě vyhranou a jiní za jasnou remízu 🙂
Tentokrát Kasparov nepotřeboval pět hodin jako na Hluboké, stačilo mu padesát minut, aby vyhrál s nulou.
Možná i díky té enormní vůli vyhrát za každou cenu každou partii a vybírání si soupeřů tak, aby to bylo možné, se stal mistrem světa.
