V Dětské knize jsem sice nepracoval, ale byl jsem tu bezmála častějším hostem než ve své vlastní zemědělské redakci. Náhodně jsem se s Mahlerem setkával v redakční ermitáži Milana Korejse. Asi tak před 50 lety. Kdykoli přišel, vtlačilo se do Korejsovy poustevny několik sbubnovaných redaktorek a viselo mu na rtech. Ať byla řeč o čemkoli, Mahler se chopil slova. A bylo to slovo excelentního rétora. Mohls pak jedině uvažovat, převažuje-li v něm moudrost nebo vtip. Jeho jazyk byl (a setsakra ještě je) jazykem Zdeňka Zlatoústého.
Přejdou léta a Mahler bude oslňovat televizní diváky vším tím, čím tehdy nás: hereckým přednesem, gestikulací a mimikou, dikcí, originalitou. Ať už bude národ poučovat o Svatovítské katedrále, o Antonínu Dvořákovi, o Slovanské epopeji Alfonse Muchy nebo o T. G. Masarykovi, vždycky Mahler dokáže posluchače zaujmout, a víc – strhnout, uchvátit. Vzácný to dar sudiček.
V roce 1961 vyšla v Dětském nakladatelství Mahlerova cestopisná reportáž o jeho senzačním pobytu v Indii. Název nemožný a matoucí: Bůh a lokomotiva. Ale troufám si tvrdit, že kromě klasických cestopisů Karla Čapka nikdy nikdo nic lepšího v jazyce českém nevytvořil. Pánové Hanzelka a Zikmund nechť prominou; mistře Mahlere, bravo! Kdyby nebylo Mahlera, museli bychom si ho vymyslet, a kdyby nebylo mne, nebyl by jeho výtečný cestopis tak výtečný.
Přišel za mnou do redakce, pronesl pozdrav a přešel k věci. Prý ho náš společný přítel redaktor Korejs informoval o mých neběžných šachových vědomostech, takže mě přišel požádat o nepatrnou službičku. A už předkládá kopii svého rukopisu o Indii a přeje si, abych do kapitoly o králi Akbarovi vymyslel šachovou úlohu, v níž bílý střelec dá černému králi v šestém tahu mat.
„To bohužel vymyslet neumím. To by v naší republice dokázali sotva tři lidé, kteří ovládají tuhle šachovou disciplínu.“ – „Nebojte se,“ Mahler na to, „já už vlastně všechny tahy vymyslel. Podívejte se.“
Dívám se a vidím, že autor indických listů nemá tušení o tom, co spáchal. Přítel Korejs by řekl s lítostí v hlase, že „nebohý hoch náhle zešílel“. Toreador smělý a optimistů král Zdeněk Mahler, který se dosud nenaučil potahovat šachovými figurkami, si neumí představit, jak obtížné je sestavit dvojtažku, jak mnohem obtížnější je vykoumat trojtažku, o dalších vícetažkách ani nemluvě, nejenže v rámci nepatrné službičky požaduje zkonstruovat šestitažku, ale – šílené šílenství – sám předem napsal scénář k této úloze. Ačkoli například neví, že v problémovém, úlohovém, skladebném šachu zásadně začíná bílý. Mahlerův text například poroučí, že „černý střelec vyřadí bílého vezíra“. A tak hloupě a dětinsky to jde dál a dál.
Řekl bych, že světoznámý scenárista Amadea a Svatby jako řemen cosi sepisuje pro divadlo Dada nebo Laternu magiku, ale ne pro luštitele šachových etud. Pokouším se blouznivci vysvětlit, že na tak neuvěřitelně složitou úlohu nestačím, ale že se s tím přes neděli možná nějak servu. „To bohužel nejde,“ ozařuje mě spisovatel bělostným chrupem a zřetelně vyslovuje, „slíbil jsem, že tu šachovou vsuvku přinesu dneska do půl páté, a já jsem zvyklý sliby plnit.“
To je totéž, jako kdybych hudebního začátečníka vyzval, aby složil během polední přestávky nějaký další Slovanský tanec ve stylu Antonína Dvořáka. Na ciferníku je třináct třicet. „Tak si sedněte. Já se pokusím,“ povídám a sám se úžasně podivuju tomu, co povídám. Asi jsem taky poněkud zešílel. Vylovím kapesní šachy a snažím se realizovat debilní zadání šachového negramoty Zdeňka Mahlera.
Nějak to dopadlo. Nějak jsem to sesmolil. Snad mi to šachová bohyně Caissa a čtenáři tohoto blogu prominou. Post festum jsem si dokonce troufnul své dílo předložit mistru Opočenskému. Nepochválil, nepohaněl, jen zachmuřeně ucedil, že to docela ujde. A to bylo, poslyšte, víc než udělení Řádu velké rošády.
Mou šachovou symfonickou báseň najdete v Mahlerově beletristickém cestopisu mezi stránkami 218 až 225. Koho zajímá, jak se za sto dvacet minut vyrábí šestitažka na předem určených a komentovaných dvanáct taktů, ať si knihu Bůh a lokomotiva opatří. Stojí to za to, garantuju svou ješitností.
Asi tak po dvaceti letech jsem se potkal s Mahlerem v kině Svornost. Na bradě se mu ježil tři dny neholený šedivý porost. Představoval mě své ženě. Moje jméno jí toho moc neříkalo, a tak scenárista Formanova Amadea vyzdvihl můj hlavní vklad do dějin české literatury: „Ale to je přece ten hodný pán, který mi tenkrát tak ochotně zkomponoval šachovou úlohu na mé libreto.“
Zde jsem včera večer blog ukončil, ale dneska si povídám, že by asi nebylo slušné smlčet všechna fakta týkající se mé šílené šachové opovážlivosti, a tak vám svou nesmrtelnou šachovou sonátu přehrávám v notách šachové notace.
Základní postavení. Bílý: Kh2, Dd5, Va7 Vh3, Sb4 Sf1, Jg1, pa3, c2, c6, f2, f4, g3, g5. – Černý: Ke8, Dg7, Vb6, Se6, Jb2, pb7, c7, d6, e7, g6.
Už jsem to řekl, ale opakuju: šachová hra o králi Akbarovi začíná tahem, o němž Mahler říká, že černý je na řadě a bílý mu dává ve 12. tahu mat. Načež každý další tah je doprovázen slovy orientálního příběhu. Scenárista přikazuje černému: 1. … Se6 x Dd5 (černý střelec vyřadí bílého vezíra). A tak to jde dál… Politujte mě i po půl století, neboť co jsem mohl dělat, když jsem dostával nemožné povely, jako třeba že bílý pěšák se postaví do cesty černému střelci?
Spějme dál lesem temným a pohádkou z Tisíce a jedné noci: 2. c2 – c4 Jb2 x c4 (černý kůň odstaví bílého pěšce) 3. Va7 – a8+ (bílá věž dá černému králi šach) Ke8 – f7 (černý král se posune na jiné políčko) 4. Jg1 – e2 (bílý kůň se představí) Dg7 – a1 (černý vezír musí kvůli němu projít celým dvorem) 5. Vh3 – h7+ (druhá bílá věž naléhá na černého krále) Kf7 – e6 (černému králi nezbývá než úskok) 6. Sf1 – h3 (bílý střelec se vrhne na černého krále, který nemá kam ustoupit: z jedné strany ho tarasí kněží, z druhé vyslanec; zadívá se na útočníka a náhle mu vyhrknou slzy: „Ty, můj synu?!“ Mat.)
Spisovatel Mahler ví, že šachový příběh končívá slovem mat, a já zas vím, že konec utrpení má skončit pokorným slůvkem amen.
