V roce 1983 jsem nastoupil do práce u firmy Dopravní stavby. V létě následujícího roku mě tedy čekala i první dovolená. Trvala čtrnáct dní a s rodinou jsme ji strávili na pastvinské přehradě. Návrat z dovolené byl pro mě a moji povahu děsivý a nikdy mi nevymizí z paměti. Na mé židli ve společné kanceláři kdosi seděl a tehdejší šéf se sním a s ostatními bavil jako bych tam já, jako chudák v koutě, ani nestál! I teď po třiceti letech cítím pocit marnosti a zbytečnosti, jenž mnou tehdy prostupoval. Trvalo pár dnů, než se situace dostala do jakéhosi normálu. Tenkrát v pětadvaceti jsem se totiž šéfovu chování nedokázal vzepřít. Obdobným způsobem se to opakovalo několikrát, a možná, že tam někde je zakopán původ mé fobie – jakési obavy z návratu z dovolené. Obavy, že po mém návratu z dovolené bude v zaměstnání všechno jinak, a že já tam už budu naprosto zbytečný. Od té doby by mi na spočítání týdenních rekreací stačily prsty na mých rukou a ještě by zbylo. Začal jsem si tehdy vnitřně říkat, že na dovolené budu mít dost času v důchodu. Naučil jsem se je řešit jinak a už mi to tak zůstalo nastálo. Z devadesáti pěti procent jezdíme pouze na prodloužené víkendy. V zimě do Alp lyžovat a v létě k moři do Chorvatska – do Rabacu.
A právě o letních dovolených v Rabacu bych se chtěl dnes zmínit.
Každý rok je v Rabacu něco nového a mohl bych o různých zážitcích, poznatcích i o vybavení městečka psát dlouho, ale tak to většinou je i všude jinde. Na Rabacu je pro mě zdaleka nejkrásnější jeho moře, proto se pokusím psát jen o něm a na závěr ještě o jedné minipříhodě.
Výhled na ničím nerušenou vodní hladinu je v Rabacu opravdu jedinečný, dlouho jsem nikde jinde podobné pocity při pohledu na moře nezažil. Vodní hladina kopírující zemský povrch ve mně neodbytně vyvolává pocit dokonale válcové plochy. Tento dojem je ještě umocněn siluetami ostrovů Velkého a Malého Lošinju zvedajících se z mořské hladiny zleva a přede mnou, desítky kilometrů daleko, kdesi na samotném obzoru. Zprava ubíhá do dáli až někam k Itálii, k Terstu a Benátkám, zalesněné hornaté pobřeží Istrie . Restaurací a stánků s občerstvením, povětšinou skrytých ve vzrostlých borovicových hájích, je zde bohatě. Mně se nejvíce líbí ten zhruba uprostřed pobřeží, doplněný vyvýšeným podiem s výhledem na moře. Při dovolených se zde na kávu a zasnění se zastavím takřka každý den. I první dovolenou s partou jsme téměř celou prožili právě tady. V konstantním lehkém alkoholovém oparu jsme v přilehlém moři polykali vodní kilometry a v pauzách nepřetržitě hráli šachy a mariáš, někteří kamarádi se případně snažili „nenuceným způsobem :)“ navázat známost.
Ale i jen samotné posezení zde u stánku, ať už ve dne nebo v noci, je pro mě kouzelné. Pohled na mořskou hladinu a její vlny, obé měnící podle počasí svou barvu a intenzitu pohybu, je pro mě dokonalým prostředím, nejen pro podvědomé pracovní přemýšlení, ale hlavně pro meditaci, snění a nové vize. Letos byla barva moře v dáli velmi často šedivě černá, věštící déšť, připomínala mi barvu přezrálé pšenice vlnící se na polních lánech Moravského krasu. Ale v tomto roce to byla výjimka, většinou si hladinu moře pamatuji jako světlounce modrou, jiskřící ve své šíři a dáli myriádami perel a lákající mě zcela se odevzdat do jejího sluncem prozářeného náručí. Velmi rád se koupu nahý, moře vnímám jako živý organismus, který, když jsem k němu pokorný, mi dobrotivě předává zlomek své síly a energie. A k tomuto takřka dokonalému splynutí samozřejmě plavek netřeba. Levý konec pobřeží v Rabacu, rozplývající se do členitých skalisek je vyhrazen nudistům. Tam chodím plavat nejraději. Pravidelně několikrát za den si plavu kilometrovou trasu podél skal. Občas tam narazím na skupinku na „soukromé miniplážičce“. To většinou zrychlím, pocit, že jsem narušitel, ve mně vzbuzuje strach, že budu za svoji opovážlivost potrestán. Pocit vnitřní „prosolenosti“, příjemné únavy a rozdýchaných plic (rozuměj širších ramen 🙂 ) je vždy výtečnou odměnou za absolvovanou plavbu.
Při jedné z letošních návštěv nudapláže jsem zažil úsměvnou situaci; při mém příchodu se tam na mě tak nějak divně okázale stále díval statný čtyřicátník-padesátník. Měl tam partnerku, tak mi to připadalo divné, nechápal jsem o co mu jde. Raději jsem se na něho preventivně pozamračil, aby mi dal pokoj. Od té chvíle jsem vnímal, že mě nevraživě registruje, že mu tam nejsem vhod. Až po hodině jsem pochopil o co jde; že on je „Šéf pláže“. Naprostá většina přítomných ho při příchodu či odchodu podbízivě zdravila, se všemi se snažil prohodit pár vět, svoji nepsanou funkci si evidentně užíval. Trochu mi taky svým chováním připomínal výše zmíněného šéfa, z doby před třiceti lety.
Zhruba zároveň se mnou dorazil na pláž starý muž. Lehl si stranou ostatních, trochu nepohodlně, na skalisko vybíhající asi dvacet metrů z pláže do moře. Přišel sám, nikoho si nevšímal, nikomu nepřekážel, tipoval jsem ho na místního
Chorvata. Asi po dvou hodinách chtěl odejít, ale zřejmě se přeležel, nemohl se ani zvednout, ani si obléci trenky. Připomínal mi chrobáka ležícího na zádech na krovkách, bezmocně pohybujícího jen nožičkama a ručičkama. Všichni jsme to podvědomě registrovali, ale nikdo nic nedělal. Po chvíli jsem to už nemohl vydržet, oblekl jsem si šortky (připadalo mi hloupé se s ním casnovat nahý – měl určitě přes sto kilo) a vyrazil mu po kamenech na pomoc. On mě zezadu neviděl, ale k ostatním už v ty chvíle vysílal velmi zoufalé pohledy. Docela jsem se sním nadřel, jednu chvíli mě nechtíc skoro shodil na skaliska do moře, ale nakonec se mi ho podařilo postavit a postupně i rozhýbat. Následně jsem se vrátil mezi ostatní. Pohledná Němka pronesla něco jako sehr gut a danke a i ostatní se na mě usmívali. Jen z očí „šéfa pláže“ sršely blesky. Tomu jsem rozuměl. On věděl, že udělal chybu; to přeci On měl starého muže „zachránit“. Podvědomě jsem se napřímil v ramenou a jiskrným pohledem přejel okolním naháčům po tváři. Kratičká myšlenka, že teď bych mohl „Šéfa pláže“ svrhnout a sám zaujmout jeho místo, byla příjemně mazlivá. Ale byla to jen vteřinka, pravěké geny mě rychle opustily a já se vrátil zpět do reality. Až při následném polospánku na prohřátých oblázcích jsem si pomyslel, že porážky šéfa bych měl spíše využít k definitivnímu zahození své dávné a už dlouho tak zbytečné fóbie o návratech z dovolené.
Už jsem toho ale o 
moři v Rabacu a o šéfech napsal dost. Možná až budete příští rok přemýšlet kam na dovolenou do Chorvatska, tak vemte tyto věty o mém vnímání moře v Rabacu v potaz. Třeba se tam někdy potkáme.
Hezký zbytek léta
Vlastík
P.S. Přeci jen několik technických podrobností.
1) Doprava – doporučuji trasa např.: Brno – Vídeň (2 hod.) – Graz (1,5 hod) – Maribor (0,5 hod) – Lublaň (1,0 hod) – Postojná (0,5 hod.) – Opatie, tunel Učka, Rabac (2 hod) Celkem tedy sedm a půl hodiny. Pokud zvolíte na přejezd rozumný čas, tak je v délce jízdy i rezerva na víc jak půlhodinovou zastávku.
Délka trasy 140+180+60+120+50+120 celkem tedy 670 km, z toho cca 550 km po kvalitních dálnicích.
2) ubytování možné jakéhokoli typu; apartmán, ubytovna, hotel dvě až čtyři hvězdičky (osvědčil se nám kompromis dvouhvězdičkový hotel Marina; 50 m od moře, vydatné snídaně a večeře v ceně, cena za noc cca 50 EURO. Intenzívní třídenní pobyt nás přišel se vším všudy na šest tisíc korun.
3) poměrně rozlehlá zátoka (u hotelu Marina) zajišťuje klidné moře i v období větších vln na otevřeném moři.
4) výborná restaurace na mořské ryby – restaurace El Kapitan (500 m od Mariny podél moře)
5) odkaz o historii apod. Rabac – Chorvatsko http://www.chorvatsko.cz/kvarner/rabac.html
