(přepracované útržky z deníku Roberta C.)
1.den neděle
Vracíme se z Pardubic do Nového Boru. Jedu společně s Pavlem Š. a Marianou O. vlakem, nejdříve do Kolína (ano, tam se setkali, pane pojďte si hrát) a pak rychlíkem do Nového Boru. Na nádraží v Pardubicích si dávám pivo, Pavel Š. nealko a bavíme se o neuvěřitelné sázce. Mariana O. se vsadila s Viktorem L. , že uplave rychleji 4km… nechci tomu věřit. Navíc když prohraje, musí do hola a když vyhraje tak 7dní po 7hodinách bude Viktor L. trénovat Pavla Š. (chudák Pavel Š.). Moc šancí Marianě O. nedávám, respektive tolik, že pravděpodobnost její výhry je taková, jako že zítra nevyjde slunce.
Během cesty vlakem si vymýšlím různé přezdívky pro ostříhanou Marianu O. . Ale její sebejistota a klid Pavla Š. mě trošku překvapují. Prý plavala kdysi závodně…
Večer se jde na večeři, kde se setkávám s Petrem B. a dvěma hosteskami, Dianou K. (alias Dydy K. , akorát teď nevím jaké y,i, tam patří) a Luciou K.
2.den pondělí
Tak dneska se koná ten „podivný” závod. Pohled z okna, je zamračeno, hm, slunce tedy nevyšlo, že by přece jen? Byl jsem lákán jako rozhodčí počítat bazény, ale jelikož vodu nemusím a plavání mě nebaví, tak jsem svěřil tento důležitý úkol Pavlovi Š. a Markovi V.
Raději si dávám magickou procházku na tajnénejmenovanémísto přes havraní skály a údolí samoty, kde byla nějaká družina dětí, soutěžící ve vrhu kamenem.
Po obědě odcházím do Ajeta, bude tam losování dvou našich jedniček. Z dálky vidím (vysmátou) Marianu O. a přece jen vlasy má, takže… Takže to Viktor L. projel a celkem suverénně. Radost z přezdívek vyšuměla. Ptám se suverénního Viktora L. , co že to? Viktor L. po chvíli uvažuje o závodě na 10km…tam se musí (spíše) projevit jeho vynikající kondička.
Los. David N. si vybral černé figury. Kdo by řekl, že dvě stejně velké a stejně oranžové bubliny se změní po nějaké době na bílou a tmavou, tedy na bílé a tmavé sklo. Poznal by to předem zkušený sklář?
Později následuje simultánka. Oba borci hrají velmi rychle. Možná mají hlad, protože hned po simultánce se pořádá nájezd na stoly s jídlem. Být vegetariánem je těžké (jsem) i proto, že se na vás snáší útoky různého druhu. Např. pro vegetariány tam byl jeden talíř (obrovský) na ostatních snad deseti (taky obrovských) byla různé masa (uzeniny). Samozřejmě, že jsem si nabral dost sýrů a pak ještě haldu kyselých okurek, abych nasytil svoje 92kg tělo (pod čarou: svaly 😀 ). Po chvíli se přibližuje masivnější Marek V. , který mě kritizuje za odsun okurek (ale dost jsem jich tam ještě nechal, holt Marek V. byl (je) pomalý) a posléze Viktor L. ,který mě kritizuje za odsun sýrů (ale taky jich tam ještě dost zbylo). Jojo, mi vegetariáni to máme těžký. Bylo třeba se povzbudit pivním mokem.
Rozproudila se zábava. Je zajímavé, že přestože jsem vypil snad jen 3,5 piva, někteří přihlížející si o mě dělali obavy, zda už těch piv nemám příliš 🙂 Raději nebudu jmenovat 🙂 Zábava byla skvělá. Těžko se šlo domů. Počkat, tím samozřejmě myslím, že těžko ne fyzicky, ale duševně! Hvězdy žádné, furt zamračeno.
3.den úterý
Na 10,00 je naplánován výlet na hrad. U Ajeta se řadíme do formace, aby nás Vladimír J. zvěčnil pro budoucí generace. A jde se. Já moc chození v davu nemusím, takže jsem docela rád, když se naše skupinka trhá. Respektive, vpředu se jde svižně, vzadu nevím. Nakonec se to trhá tak divně, že dorážím na hrad Sloup sám a urychleně hledám pivní stánek (vím, že tam je). Pak s klidem v duši čekám na zbytek. Jej, trvá jim to, zřejmě neměli takovou motivaci jako já. Posléze se dovídám, že skupinku údajně chvíli vedl David N. a poněkud sešli z cesty. OK, přiznávám se, že jsem šel jako průzkumník vpřed (často jsem tam běhával, když jsem bydlel v Boru při turnaji Liberec 2009) a měl jsem se (možná) vrátit zpět, ale když si jeden koupí plechovku kozla a sedne si na lavku a sluní se… a taky, dumaje o ruku opřen, je to furt a pořád po červený, dá se zabloudit??
Všichni vyjma mě jdou se na ten hrad podívat (za 6 pětek). Já nejdu. S kozlíkem na slunci je mi lépe, navíc mi dělají společnost tři vosy, které taky oceňují kvalitu piva. Upřímně vzato mě to vůbec nezajímá, obzvláště když se tam hemží tolik lidí.
Nakonec se celá skupinka (i s vosami) sejde u „sušenek”, které přinesla Lenka B. a čekáme na Pavla Š. s Marianou O. . Jelikož stále nic, tak se nakonec (po rozhodnutí Dydy K.) vydáváme stejnou (kratší) cestou zpět, byť Pavel M. navrhoval zajímavější (delší) trasu.
Takže první partie. Komentuje Marek V. . Hraji s Viktorem N. venku na sluníčku blicky, když tu jsem nemile vyrušen, abych na chvíli vystřídal Marka V. v komentování. Běda, ani nevím, jak pozice stojí. Navíc je tak chaotická, že se nedá co komentovat. Jeden tah, Sf2 co navrhuje počítač, kritizuji jako příliš počítačový, ale Viktor L. tak zahrál. Rád přenechávám místo Markovi V.
4.den středa
Ráno jsme domluveni na exkurzi do sklářské dílny Ajeta kousek od Nového Boru, název té (dlouhé) vesnice jsem žel zapomněl. Nezapomněl jsem však na cestu z města. Nasedám na sedadlo navigace (vpředu) vzadu je Pavel Š. s Marianou O. , řidič je Pavel M. Bohužel nám na semaforu ujeli místní (Petr B. a spol), takže musíme jet „po citu”. I díky mým skvělým navigačním schopnostem jedeme kdesi na Cvikov, odbočku míjíme. Po mém radostném zvolání, „a je to tu!” zastavujeme u podezřelé budovy. Kde ještě podezřeleji na rozestavěném mostu stojí bagr. Scházíme po pochybné lávce, Mariana O. se mě kamarádsky snaží shodit do vody 🙂 nakonec se však ubráním a ty tři a půl metrů zvládám. Tady to evidentně není.
Vzpomínám si na nějakou palmu (ze skla). Po chvíli jsme tam, uff palma je tam taky, ale hodně schovaná pod listím stromu (je to palma!). Ještě že tak, jinak bych nahrál pochybovačům mé paměti na smeč! Pudově mě to táhne do krásné krčmy, kde je velká cedule KOZEL. Je zvláštní, že jenom mě, přitom tam je skutečné místo určení 🙂
Po krátké, ale zajímavé exkurzi sklářskou dílnou, si jdeme fouknout. Z obrázku netřeba říkat, kdo si vyfouknul nejhezčí a nejužitečnější objekt 😀
Odpoledne partie. Chlapci se řežou hlava nehlava. Nádherná podívaná, jedna z nejnapínavějších remíz. Již třetí den si dávám to samé (nejlepší) jídlo na večeři 🙂 hermelín s brusinkami tady mají excelentní. Jdu brzo spát, potřebuji spánek jako sůl.
5.den čtvrtek
Ráno se připravuji na velmistrovský turnaj v Rakovníku, cítím, že to bude těžká zkouška, jelikož v Boru je jednoduše skvěle a všude jinde bude hůře. Jako bych byl beruška, co šplhá na nejvyšší prst a pak, když je na polštářku a chce dále, zjistí, že to už nejde. Jenomže beruška roztáhne křídla a uletí. Bzzzz. Musím dolů.
V 11,00 jsem dohodnutý s Pavlem Š a Marianou O. ,že jdeme na tajnénejmenovanémísto. Jdeme kolem místa, kde jsem kdysi v Boru bydlel. Naštěstí kupujeme pití…po čertech se hodilo. Jdeme nejdříve na havránky, kde zjišťujeme hrozný osud 7mi násilníků 🙂
Pak na údolí samoty (mravenci stejně jako my dostali svůj cukřík) a pak na tajnénejmenovanémísto. Tam si sedáme a vychutnáváme si blaženost. Asi 300metrů se od nás pasou krávy. V tomto blaženém stavu Pavel Š. přijímá telefonní hovor a pak se baví, ale furt a pořád, celou věčnost…ale jediná věc co ho zachraňuje, že je to o šachu 🙂
Cesta zpět. Jdeme jinudy, ale taky OK. Kyselá jablka. Jsme zmoženi (tedy já určitě). Postel!!
6.den pátek
Dneska je dohodnutý výlet na kopec Klíč. Proč se jmenuje Klíč? Že by klíč k fyzické kondici?
Někdy kolem desáté nám jede vlak. Jsme v obvyklé sestavě, ale bez Zuzany Č. a Tomáše F. (proč nešli s námi?). Za to k nám přibyla odvážná Lenka B., Pavel M. již před nějakým dnem musel odjet.
Jedeme tedy tím vlakem blíže Klíči, abychom pak cestou zpět sešli přímo do Boru. Když zastavujeme, nevím kde, napadne mě typická „hra”, že první odchází (z vlaku) srabák a poslední borec. Bohužel to slyšela Mariana O.. Takže sedíme jako poslední, kdy už všichni „dávno” vystoupili. Mariana O. se pohne, já se zvedám (dobrý trik), takže nakonec poslední neodcházím, ale…remíza?! 🙂 Nuže borec venku s plácačkou nad hlavou ji rychle dává dolů, když vidí, že ještě někdo vystupuje…pak se vlak rozjíždí.
Vede nás Pavel Š. Jenom pár z nás teď zná jeho „hmatovou podivnost”. Jenomže to je právě problém. Zrakem vidíte daleko, slyšíte rovněž do dálky, ale hmátnout si můžete jen na délku paže 🙂
Opět se sympaticky tříštíme na skupinky, abych nakonec dorazil sám na Klíč, byť vím, že pivo mě tam nečeká 🙁 . Tam si sednu na šutr a valchuji si triko. Kupodivu je tam nějaký natáčecí štáb, který mě „nutí” si sednout tam, kde nechci. Cítím se jako dítě, co mu vezmou hračku.
Za chvíli přichází zbytek. Mimochodem je obecné klišé, že David N. nemá kondičku. Má ji velmi dobrou, na Klíč vyšel jako nic, ani se nezapotil…
Odměnou zdolání klíče je přímo brutální pobodání agresivním hmyzem. Takže cesta zpět.
Volíme si drsnou cestu, plnou kamenů. A teď to začíná…Přichází černý humor. Pravím, že určitě někdo spadne a vyvrkne si kotník, sotva to dořeknu, šup, jedna nejmenovaná osoba sebou plácla, ale celkem v pohodě. Za chvíli začínám znovu, někdo další by měl spadnout. A ejhle! Ta samá osoba padá, ale nyní je to už velmi drsný pád. Dokonce ji jistá osoba požádala, aby vyplivla hlínu. Chvíli trvá, než se zvedá na nohy. Pád to byl velmi dramatický. Pokračujeme tedy dále. Už chci do třetice prorokovat, kdopak teď spadne, ale pak mě napadá, že vzrůstající intenzitou pádu, by ona nejmenovaná osoba asi třetí pád nepřežila, a to bych věru nechtěl. Držím hubu.
A tak se dostáváme do Boru. A tam někde v dáli se k nám někdo blíží. Již poznáváme krok vítěze, zdravíme se s Viktorem L.
Večer slavnostní večeře 🙂 jej už nemám sil psát dále…
7.den sobota
Zeptejte se lidí na nějaký jejich oblíbený citát, či tak něco, jestli se podle něčeho řídí. Jo, někdo vám řekne, že s úsměvem jde všechno lépe. OK, hlavně soupeři, který vás v prohrané pozici ošidí a vyhraje. Anebo žij každý den jako by byl poslední. Jojo, Houmer se sesypal na chodník a začal usilovně brečet. Anebo buď pozitivní. Jasně, s cedulkou na zádech Tonda je vůl, jde všechno skvěle a pozitivně.
Ale přece je něco co platí. Všechno má svůj začátek i konec. A nekonečno? Pst. Huš. Za blbé otázky se smaží v pekle. OK. Všechno na této modré planetě.
Snídaně. Balení a cesta na vlakáč. Loučím se s touto jedinečnou akcí, byla fantastická!
Na nádraží se setkávám s Marianou O. taky musí opustit NB, jelikož vítr osudu vlaje porůznu. Sedáme si v Lípě do přecpaného vlaku a bavíme se. Oceňujeme jedinečnost celé akce. A… zde náš příběh končí.
Závěrem: O šachových věcech se v podstatě nezmiňuji, jelikož o tom už bylo mnohé napsáno a ještě bude. Stejně jako když se vám rozbije zrcadlo na tisíce kousků a vy je pak skládáte zpět, nemůžu ani já poskládat to co bylo. Těch střípků, které jsem našel a namaloval je tak (zoufale) málo, jediný skutečný malíř je sám život. To musíte prostě zažít. Být tady a teď. Za rok přijďte.
.
