Jsem vlastníkem jednoho jediného vnuka. Jmenuje se Karel a je mu jedenáct let. Má mnoho talentů a zálib. Například se sám od sebe vzdělal v dějepisných znalostech, že to až vzbuzuje všeobecný úžas. Onehda se mě zeptal, jestli něco vím o vylodění spojeneckých vojsk v Normandii. „To se ví, že vím,“ vypnu hruď, „já totiž, chlapče, tu dobu zažil. Když k tomu došlo, celá Praha tonula v nadšení. Vidím to jako dnes. Byl květen roku 1943…“
„Vidíš to špatně,“ přeruší vnuk dědovo rozjímání. „Zaprvé to bylo až v čtyřiačtyřicátém roce a zadruhé to nebylo v květnu, ale v úterý šestého června.“
Tak ho vidíte, rozumbradu a kluka prostořekého, který si snad myslí, že velkou lžící snědl všechnu moudrost světa. „A co takhle šachy,“ povídám mstivě, „nechceš si střihnout jednu partičku?“ – Chce, a to hned, a může jich být prý i vícero. Je těch partiček tedy vícero, ale starší maestro je nucen stále hrát bílými, neboť nejmladší šachista Houškova rodu si oblíbil černé kameny. Jděte ho, prosím, přesvědčit o nesmyslnosti tohoto stanoviska, mně se to dosud nepodařilo. Jinak všechna čest: hraje s vervou; ví, jak se s čím tahá; ví, co je mat, pat, jen to nechce vědět, že se nepovedené tahy – na Tahiti i u nás – zásadně nevracejí.
Jednou jsem mu četl nějakou Nerudovu baladu a v té souvislosti povídám: „Všimni se, Karle, toho krásného slova balada. Tři slabiky spojené třemi nádhernými áčky, to je paráda, co říkáš?“
Malý Karel říká, že takových parádních slov je určitě dost a dost. „Povídáš, že dost. Tak víš co? Najdi mi aspoň dva podobné zázraky, a pak uvidíme, jestli jsi taky nějaký takový zázrak.“
Moje žena se mi za mladších let vysmívala, že se až tuze upínám ke třem písmenům abecedy, a sice F – F – Š, což bylo dlužno číst jako fotbal – filatelie – šachy. Mé přemoudřelé vnouče se zase až přespříliš upíná k divnopisu zemděj, což je třeba dešifrovat jako zeměpis – dějepis. Na mou výzvu si vám kliďánko otevřel rejstřík Atlasu a už za chvilku utrušoval požadovaná zázračná slova prošpikovaná znivými samohláskovými áčky: Alabama, Kanada, Madagaskar. A potom jen tak z pilnosti přidal áčkové nálezy z oblasti písmene K jako Karel, například katafalk, kaskáda, kasárna. katarakt, Kazachstán, kaplan, karafa. Načež vyslovil ještě dva objevy, o nichž řekl, že jsou obzvláště cenné, neboť sestávají dokonce ze čtyř slabik – karavana, katamaran. Dejte tomu dítěti do ruky pravidla českého pravopisu a on si hned poradí. Ale to prosím, jak račte uznat, není regulérní hra.
„A co ty, šachový dědečku,“ dělá si ze mne, po Hurvínkově způsobu, šprťouchlata, „věděl bys taky o nějakých parádních áčkových slovech?“
Toho bohdá nebude, aby blogujícího seniora potřelo dítě školou povinné; pročež se zadumám – a už to mám: „Tak dávej pozor, juniore, a ochutnej na půnebí, jak tajemná slova znějí: Na-va-ra, to zaprvé. A zadruhé obzvláště cenný, protože čtyřslabičný, Ca-pa-blan-ca. Víš, co ta jména znamenají?“
Neví. Vždyť jsem vám přece říkal, že mládež je trošku netento, nevzdělaná. Takže vzdělané stáří placíruje své rozumy a poučuje:
„Tříslabičný Na-va-ra je David čili číman, bystrá hlava, toho času i náš nejúspěšnější ELO-man. A co se tkne čtyřslabičného Ca-pa-blan-ky, pak věz, že to byl mistr světa nad jiné proslulý, sebevědomý, šachový kumštýř, jakých je méně než nejmíň. Byl nejen hluboce přesvědčen o své nepřemožitelnosti, ale soudil, že on, první a jediný, odhalil veškeré možnosti a všechna tajemství šachové hry. Předpovídal, že až bude na zeměkouli víc takových neporazitelných Capablanků, že nikdo pak už nevyhraje a nikdo neprohraje, že šach zahyne remízovou smrtí.“
Malý Karel H. se táže nejstaršího H., jestli se někdy s těmito áčkovými velmistry setkal. Pyšním se: „S Navarou ano, podal mi ruku a popřál mi mnoho zdaru ve vánočním rapid-turnaji; o Capablankovi mi jen vyprávěl mistr Zíta, který někdy v polovině třicátých let minulého století zatoužil si zahrát s bývalým světovým šampiónem, když přijel do Prahy, aspoň v simultánce. Hrál, bojoval, bránil se, partii dotahal až do koncovky své osamělé věže proti soupeřově věži a střelci. Je to teoreticky sporná situace. Však taky mladý pražský mistr Zíta už dvakrát nabídl remízu a znovu naznačoval, že tuhle partii nevyhraje kubánský velmistr ani do rána. Capablanca stroze odpověděl: Look in the book! (Podívejte se do knížky.) A zanedlouho opravdu zvítězil.“
Zatímco takhle poutavě vyprávím, hněte si malý Karel H. bradu a pak vyhrkne: „Ale proč se párat pořád jen s těmi áčky? Copak éčko není taky pěkná samohláska?“
Uznávám, že je. Načež Karlíček triumfuje: „V tom případě mám pětislabičnou parádu: SEBEREFLEXE.“
