Jednu věc asi nikdy nepochopím: Když upozorníte někoho, kdo dělá nějakou (lhostejno jakou) věc blbě, že ji má dělat jinak a lépe, nesetkáte se z jeho strany s vděkem nebo poděkováním, ale právě naopak – uděláte si tím nepřítele na věčné časy… Bohužel, tato má zkušenost platí i v oblasti šachového tréninku – pokud vyslovíte jen trochu „netradiční“ názor na roli šachového trenéra, je hned oheň na střeše a stáváte se „vděčným“ objektem soustředěné diskreditační kampaně těch, kdo „tomu rozumí“, kdo „mají zkušenosti“, kdo ví nejlépe, „jak se to má správně dělat“, zkrátka těch „moudrých a chytrých“, kteří si své přesně vykolíkované území těch jediných správných a tudíž nezpochybnitelných tréninkových kánonů střeží s věčně podezřívavou žárlivostí fanatiků…
Pro tyto lidi mám jednu radostnou (nebo spíš neradostnou?!) zprávu – já už šachovým trenérem nejsem! Ano, jak jsem již psal, že moje role synova trenéra brzy skončí, protože se bude co nevidět trénovat sám, tak to „co nevidět“ už přišlo. Já jsem svou trenérskou roli splnil, naučil jsem Benedikta „rozumět“ šachům a nyní je již jen a pouze na něm, jak tyto základy bude dál rozvíjet. O to přece jde, naučit mladého hráče samostatně a kreativně myslet, no ne?
Jak jsem se zmínil, synovou největší zálibou mezi 5 – 9 rokem bylo čtení knih, což, jak se ukázalo, nebylo nijak na „závadu“ jeho šachovému vývoji, spíše naopak. Říká se – a je to patrně pravda – že čtení neobyčejně rozvíjí intelekt, a to ve dvou směrech. Jednak dítě získává nové poznatky a rovněž – a to je možná ještě důležitější – si rozšiřuje to, čemu se odborně říká „slovní zásoba“. A protože myslíme pomocí slov, je zřejmé, že právě slovní zásoba je velmi důležitým faktorem pro rozvoj intelektuálních schopností.
Psal jsem už také o tom, že po „čtenářském “ období se u syna dostavilo období „rybářské“ a snad tedy nebude úplně od věci, když se krátce zmíním i o něm, zvláště, když také ono možná svým dílem přispělo k Benediktovu šachovému zrání.
Začalo to celkem nenápadně – jednou jsem se vydal na ryby a vzal syna sebou, přičemž tento zážitek se pro něj stal „spouštěčem“ jeho následné rybářské vášně. Vy rybáři to jistě znáte a vy ostatní si to třeba budete umět představit – zkrátka je ráno, nad vodní hladinou se vznáší mlžný opar, kolem ticho a klid a jen občasné ťukání datla kdesi ve větvích, zakuňkání žáby nebo plesknutí ryby, která se vymrštila z vody dává vědět o tom, že se příroda zvolna probouzí do nového dne. Sedíte a napjatě sledujete udici, dlouho se nic neděje a vy začnete podřimovat… Teď! Vlasec rozčeří hladinu a běží dopředu. Zásek – a na konci udice cítíte zmítajíci se rybu, s níž chvíli zápasíte a poté ji vytahujete podběrákem. Opatrně jí vyndáváte háček a pouštíte zpět do vody – byl to jen candát, sice pěkně velký, ale vy si počkáte na toho svého vysněného kapra… Zkrátka – ze syna se stal rybář.
Nejdříve mne uprosil, abych mu koupil nějakou rybářskou literaturu, kterou začal s mimořádným úsilím a systematičností studovat. Vzpomnínám si, že např. knihu „Lov kaprů na českých vodách“ od Michala Kučery znal celou nazpaměť. Pak se přihlásil do kurzu pro začínající rybáře a zhruba po půl roce složil zkoušky a obdržel svůj první rybářský lístek a tzv. povolenku. Nyní mohl své mezitím takřka encyklopedické znalosti uplatnit v praxi.
Pro mne to znamenalo nosit nebo i vozit k vodě ne zrovna lehké náčiní, chystat návnady, připravovat krmné směsi, dávat pozor, aby syn nespadl do vody, popř. jej z ní vytahovat. Nejhorší ovšem bylo, že si Benedikt usmyslel začít svou rybářskou kariéru chytáním štik. Tato disciplína má některá specifika – rybář např. u vody nesedí, ale chodí po břehu a tzv. „vláčí“ návnadu, kterou je v tomto případě rotační třpytka s dvojháčkem. Princip lovu je ten, že štika považuje třpytku za rybu, vrhne se po ní, zakousne se – a je chycena. Vypadá to jednoduše, že? Ve skutečnosti to však tak jednoduché zdaleka není – tak třeba vytáhnout štice háček z tlamy je dost velké umění. Naštěstí toto synovo „štičí“ období skončilo stejně rychle, jako začalo. Stalo se to takto:
Přišli jsme jednou k vodě, syn si všechno nachystal, předpisovým rybářským uzlem přivázal návnadu a mne vyzval, abych zůstal na místě, neboť se chystá vláčet a nechce, aby se štika, pokud v rybníku nějaká je, vyplašila. Načež nadhodil a s prutem v ruce zvolna kráčel podél břehu. Já jsem štiky nikdy nechytal a celé mi to připadalo nesmyslné. Proč by štika měla „zabrat“ zrovna na tu třpytku, když je ve vodě tolik „jiných“ ryb? Nemám se ještě jednou pokusit přemluvit syna k chytání kaprů? Stejně tu štiku, i kdyby ji snad chytil, pustí zpátky, kdežto z kapra by byl výborný nedělní oběd, na kterém bychom si pochutnali a moje žena by mě možná i pochválila, že se jen tak neplácáme u vody, ale dokážeme něco i přinést a…
„Tati, mám!“ Synovo zvolání mne vytrhlo z mých myšlenek a já vidím, že táhne z vody nějakou divoce se zmítající rybu. Když jsem k němu přišel, ležela již štika na břehu. Civím na ni a nevěřím svým očím, Benedikt mne však již vybízí, abych jí vytáhl z tlamy háček. Současně mi sděluje, že si doma zapomněl peán – to je speciální a nepostradatelný nástroj právě na vytahování háčku u štik. V duchu jsem zahromoval a sklonil se nad rybou. Co teď? Vždyť ta potvora mě může pěkně (nebo spíše nepěkně!) pokousat! „Tatínku, musíš ji vzít za skřele, jinak tu tlamu neotevře!“ To se mu to radí, říkám si opět pro sebe a přemítám, proč zrovna já musím mít dítě, co má tak pitomého koníčka – proč třeba nehraje nějaké míčové hry, třeba florbal, ten je dnes přece tak populární nebo… „Tati, a dávej pozor – štika má v tlamě více než sedm set sice malých, ale velice ostrých zubů!“ To se už ale směji na celé kolo…
Štice jsem nakonec ten háček vytáhl. To jsem si oddychl! Největší odměnou mně bylo ovšem to, když syn vzápětí prohlásil, že chycením této štiky se mu splnil jeho sen a od teď už bude chytat kapry…
A co šachy? Po vzájemné dohodě jsme to vyřešili diplomatickým kompromisem – jeden víkend jsme obvykle šli na ryby a druhý syn „obětoval“ šachovému turnaji. Rybaření jej tehdy zcela uchvátilo, u vody by nejraději i spával, šachy byly odsunuty na vedlejší kolej. Kupodivu – i tak se Benediktovi dařilo většinu turnajů vyhrávat. Možná to bylo tím, že šachy a rybařina se vzájemně dobře doplňují, u obou těchto disciplín jsou důležité takové vlastnosti jako klid, trpělivost, předvídavost, dobrý postřeh… A navíc – jak šachistům, tak i rybářům se říká „tiší blázni“!
