Když před lety tragicky zahynul Ivan Hlinka, poslouchal jsem na Radiožurnálu jakousi diskusi, věnovanou této hokejové legendě. Moderátor a hosté ve studiu se předháněli v pění oslavných ód, do omrzení omílali nebožtíkovy nehynoucí zásluhy o český hokej, zdůrazňovali, jakým zářným vzorem je především pro naši mládež… Poté se dostali ke slovu i posluchači a unisono dojemných řečí pokračovalo dál. Pak ale do studia zavolal jeden posluchač, který prohlásil, že pan Hlinka byl bezesporu výborný hokejista i trenér, ale některé jeho morálně-lidské vlastnosti nebyly takového druhu, aby mohl být dáván za vzor mladým lidem. To jste neviděli (tedy neslyšeli) ten povyk! Moderátor volajícího okřikl, co si to dovoluje a hosté ve studiu vyjadřovali své zhnusení nad tím, že někdo může takto hovořit o člověku, který to v hokeji tak daleko dotáhl a který tak skvěle a po tolik dlouhých roků reprezentoval naši vlast. V paměti mi utkvěla jedna věta, pronesená rozlobeným moderátorem: „My se tady přece nebavíme o Ivanu Hlinkovi jako člověkovi, ale o Ivanu Hlinkovi hokejistovi!“
Uplynulo pár roků a na věčnost se odebral Miroslav Filip, výborný šachista, reprezentant a v neposlední řadě i šachový rozhodčí. V šachovém tisku se pěly podobné ódy jako v případě Ivana Hlinky, opět jsem mohl slyšet (tedy číst) stejné chvalozpěvy. Byla mimo jiné zmiňována i literární činnost zesnulého a mezi jinými i jeho kniha „Sto dní v Baguiu“. Tu knihu jsem kdysi četl a byl jsem nemile překvapen autorovým demagogicko-vulgarizujícím způsobem, jakým ji napsal. Na stránkách tohoto spíše politického pamfletu než odborné publikace se to hemží urážkami a skandalizováním Viktora Korčného, jednostranným a inteligenci čtenářů urážejícím referováním o údajných zákulisních praktikách vyzývatele, glorifikací Karpova a jeho týmu, pečlivým vyhýbáním se všemu, co by mohlo jen náznakem poodhalit, jak to v Baguiu skutečně bylo… Sám Korčnoj si posléze na Filipovo chování stěžoval ve své knize „Antišachy“, kde se např. zmiňuje o politicky servilních a Korčného dehonestujících článcích, které Filip, působící zároveň jako novinář, posílal do komunistického plátku Rudé právo… Možná, že je to podobné jako v případě Ivana Hlinky a musíme rozlišovat – něco jiného je Filip-šachista a něco úplně jiného Filip-člověk… Není to ale trapné? Není to spíše tak, že člověk (ať už šachista, hokejista nebo třeba elektrikář) by měl být integrální a mravně vyspělou bytostí, a nikoli skvělým odborníkem s pokleslým charakterem?!
Když přejdu do současnosti, zjišťuji, že „cosi shnilého v českém šachu“ je stále. Otevřu třeba časopis Šachinfo (3/2011) a co nevidím – v jednom (nepodepsaném!) článku o vystoupení našich šachistů na Mistrovství Evropy se mimo jiné píše: „Vlastimil Jansa sice srdnatě bojoval, ale neměl na hru patřičný klid. Velmi negativně ho poznamenaly a stále ještě poznamenávají nepravdivé a doslova trapné mediální útoky na jeho osobu… Plivat na osobnosti, kterých bychom si měli vážit, to se ve slušné společnosti nedělá…“ Tak nevím – pokud jde o „nepravdivé mediální útoky“, proč si z nich pan Jansa vůbec něco dělá?! A o jaké útoky se vlastně jedná? Proč pisatel nehovoří konkrétně – bojí se snad, že na těchto nepravdách přece jen něco je a pan Jansa-člověk není zase tak úctyhodnou bytostí jakou bezesporu je Jansa-šachista?!
Domnívám se, že šachové prostředí by mělo být kultivovaným prostorem pro vzájemnou kultivovanou diskuzi, kde se nikomu nestraní a kde lidé nejsou rozdělováni na ty, co mají zásluhy a jsou tudíž nekritizovatelní a na plebs, který má držet hubu a krok. Bohužel vím, že skutečnost je tomuto ideálu na hony vzdálena. Spíše se nabízí analogie s politikou, kde vždycky vyhrává ten, kdo je vychytralejší, mazanější, kdo dokáže na druhého ušít boudu nebo mu nasadit psí hlavu…
Ale abych se vrátil k tématu – jak to tedy vlastně je s tím panem Jansou?
