Šachový svět je obydlen lidmi všemi – velikány i veličinami, chytráky i mudrlanty, figurami i figurkami. Kráčíval jsem krajinami šachu rád a pozorně jsem se snažil vnímat hory i nížiny tohoto světa. Balzac to dělal taky tak a svůj románový cyklus nazval Lidskou komedií. Dante se vyjadřoval ve verších, pročež své pozorování lidské lopoty označil za Božskou komedii. Mám-li si vybrat mezi komedií a tragédií, beru to první. Jsem na straně veselosti. Šachy s úsměvem mám radši než šachy se zarputilou vážností.
Chci utrousit pár slůvek o šachistovi, jehož jméno nám ovšem připomíná autora proslulých taškařic. Ano, je to Hašek. Ale nikoli ten slavný spisovatel švejkovských humoresek Jaroslav, nýbrž něžný tvůrce šachových etud a legrácek Hašek Josef. Mistr Ústřední jednoty československých šachistů.
Josef Hašek je ročník 1897. Pouze zkušený vinař a koštéř vám poví, že tento ročník obohatil lidstvo nikoli o hrozny hněvu, nýbrž o hrozny radosti. Neodvažuju se posoudit, zda mistr Hašek byl větším znalcem šachu nebo vinné révy. Ale troufám si říct, že zdatně mistroval oběma těmto slastným neřestem.
A že byl rozsévačem šachového humoru, moudrosti i nepřítelem nudy.
Po svém otci zdědil ve Vršovicích útulnou vinárničku a palírnu kořalky. Ale mnohem víc než obchodu nebo koštování pálenky se věnoval figurkám a záhadám, jež nabízí sfinga omamné šachovnice. Ve své době náležel k špičkovým mistrům svého řemesla – vinařského i šachového. Byl znamenitý praktický hráč, ale ještě znamenitější tvůrce šachových etud a studií. O Pachmanovi věděl, že je to nějaký docela dobrý šachista, ale především ho zajímalo, že toho času zaujímá důležitou židli v časopise Československý sport. Co chvíli mu totiž přinášel některý ze svých studijních nápadů a žadonil o uveřejnění. Když Luděk v redakci zrovna nebyl, nechával Hašek své „geniální“ studie dole ve vrátnici s nápisem na obálce: „Panu Pachmanovi pro Sportovní listy“.
Když mi to Luděk říkal, vždycky jsem se srdečně řehnil. „Čemu se, člověče, směješ,“ divil se velmistr. „Protože abys teda věděl, každá druhá z těch Haškových úloh a studií je opravdu geniální. Absolutně neumím pochopit, jak to ten člověk dokáže.“ – „Ale já se, Luďku, nesměju Haškově úlohářské dovednosti, tomu ani nerozumím. Já se jen směju, že dotyčný sympatický mistr z vršovických vinic nevzal dosud na vědomí existenci vašeho časopisu a má za to, že se pořád jmenuje Sportovní listy jako před 30 lety, když do něj začal přinášet své mistrovské studie.“
Josef Hašek, génius šachových studií, trávil své dny v osamění, aniž jevil snahu si vylepšit svou nejnižší životní úroveň. Živil se bůhvíjak – asi jako ptactvo nebeské, které se rovněž nestará o to, čím ho zítřek překvapí. O živnost samozřejmě přišel, ale o nějaké solidní zaměstnání neusiloval. V záhlaví Rudého práva stála výzva: Proletáři všech zemí, spojte se! Hašek byl opravdovým proletářem, ale v zemi radostných zítřků nebylo pro konkrétní chuďasy porozumění. Žil z příležitostné podpory přátel a příbuzných. Ale zejména šachem a pro šach. Pečoval o čistotu svých šachových studií, méně už o svůj oblek a textil. Jiří Veselý vzpomíná na Haškovo vystoupení na turnaji v Jihlavě. K utkání s Opočenským se prý posadil pouze v saku a bez košile. Opo odmítl s tak nedbale oděným soupeřem hrát. Pak se ukázalo, že Hašek přijel do Jihlavy bez jakékoli košile, neboť měl za to, že v letním parnu to nestojí za to. Pořadatelé narychlo sehnali nějakou náhradu, ale zase zapomněli na kravatu. Ale to už prý Opo Haškovi toleroval. A pokud jde o střet dvou rázovitých šachových mistrů, dopadlo to v duchu zákona o zlomyslnosti, která plodí pointy příběhů: po pětihodinové bitvě zvítězil muž bez kravaty nad mužem s viržinkou.
Měl jsem tu čest si zahrát s Haškem tři turnajové partie. Vždycky měl bílé, vždycky jsem se bránil Caro-Kannem, vždycky jsem prohrál. Před začátkem té první se nás číšník zeptal, co si ráčíme přát. Mistr Hašek mrzutě povídá, že si doma zapomněl šrajtofli; dělám haura a povídám, aby nám každému přinesl jednu černou kávu. – „A nechtěl bys radši elixír?“ tyká mi mistr studiového šachu. – „To já neznám, mistře,“ říkám a číšník připojuje, že něco takového nezná ani on, ačkoli působil deset let v Alcronu. – „Tak nám přineste láhev červeného vína a já vám oběma ukážu, jak se z toho vyčaruje elixír života.“
Láhev je tu co by dup, ale já ovšem odmítám holdovat alkoholu před turnajovou partií, i když mi tehdy (9. dubna 1962) asi nehrozila dopingová kontrola. Hašek se chechtá a Houška se ho hned ptá, pročpak že se u Kubátů v lese právě chechtá. – „Víš,“ povídá vinárník, „to není totiž alkohol, nýbrž obyčejný elixír.“
Litrovka červeného moku spočívá mezi nohou šachového stolku a jedné zmuchlané Haškovy kalhoty. Nad těmito artefakty se nachází potměšilá šachovnice a bílé i černé figurky, jimž oběma velí čaroděj z Vršovic. Hraje se druhé kolo 2. etapy přeboru republiky.
Hašek – Houška. 1.e4 c6 2.d4 d5 3.e5 Sf5 4.g4 Sd7 5.Sd3 e6 6.h4 c5 7.c3 Jc6 8.Je2 Dc7 9.0-0 Se7 10.g5 0-0-0 11.Se3 c4 12.Sc2 f6 13.f4 f5 14.b3 h6 15.Kg2 Se8 16.Jg3 hxg5 17.hxg5 Sf8 18.Vh1 Vxh1 19.Dxh1 Je7 20.Jd2 Kb8 21.Je2 b5 22.a4 b4 23.bxc4 bxc3 24.Jxc3 dxc4 25.Vb1+ Kc8 26.Jb5 Da5 27.Jxc4 Da6 28.J5e6+ Vxe6 29.Jxe6+ Kd8 30.Df1 Dxf1 31.Kxf1 Jd5 32.Kf2 Jcb4 33.Vb2 Sxa4 (Ach, ty svatá prostoto!) 34.Vxb4 Sxc2 35.Vb7 a5 36.Sd2 a4 38.Sa5 a černý (studem červený) už dávno zpackaný boj konečně vzdal.
„Hele, redaktorskej,“ povídá vítěz, „chviličku poseď a pak tu partii spolu proberem, ale teď ti musím udělat ten slíbený elixír.“ A bere láhev a kamsi mizí. Vrací se za pět minut. Litr červeného se zmenšil na slabý čtvrtlitr. Mistr studiového šachu poučuje študenta, že výroba elixíru je náročný proces. Koštuju Haškův vynález, ale ano, je to docela dobré pitivo, tak něco na způsob železitého vína pro šestileté školáky. Potom jsme upili drobet Caro-Kanna a zjistili, že o tomhle zahájení nemám ani páru. Také veškerá má další střetnutí s fenomenálním mistrem studiového šachu byla zalévána elixírem života a marnou snahou o zdolání vršovického Mont Blanku.
