Význam Viktora Dyka nehledejme v jeho politickém působení, nýbrž v jeho literárním díle. Byl poslancem, byl výtečným šachistou, byl senátorem, ale nějaká konkrétní piplavá činnost ho nebavila – ani ve sněmovně, ani v šachové přípravě. Autor tak skvělých ironických slok a dramat hledal i v obyčejném parlamentním životě ironické a dramatické uplatnění. Masarykův příjezd do vlasti v prosinci 1918 přivítal nezapomenutelnými verši, v nichž lze vidět červenobílé kokardy a prapor na praporu a slyšet jásot davů, ale po letech právě k Masarykovi zaujal postoj krajně nepřátelský. A to zrovna tehdy, když ulicemi táhly Gajdovy tlupy.
Ne že by si Viktor Dyk mínil obléci černou košili, ale i jemu se na okamžik zazdálo, že je cosi „jarého v tom českém fašismu“. Co před časem oslavoval, to nyní tupil. Snad se styděl za své předchozí přesvědčení, že Masaryk osvobodil český národ, pročež zkomponoval posměšnou rýmovačku, v níž přirovnal Masarykovu revoluční válečnou činnost k podvodu jakéhosi Špačka, který o sobě rozhlásil, že přeplaval Lamanšský průliv, ačkoli se ve vodě sotva omočil. Tu je ten Dykův epigram: Kdo síly přepjal své, ten nikdy nepochodil. / Vol si cíl úměrný, sic tebe čeká žal. / Lze lidem namluvit, žes národ osvobodil, / ne však, žes Canal la Manche přeplaval.
Od čtyřveršových epigramů přešel mistr Dyk k úspornější dvouřádkové formě. A když byl v dobrém rozmaru, dával k lepšímu už úplně nejkratší epigram, jaký kdy svět slyšel Zněl: Vida, žida! Jeho politická víra? Vždy a stále: antisemita a extrémní nacionalista; jsem Čech – a kdo je víc?
Mnohé politické postavy rád neměl, ale všech 32 šachových figurek osudově miloval. Patřil k otcům zakladatelům tohoto sportu u nás. Byl členem nejstaršího Českého spolku šachovního stejně jako jeho kolega a praotec naší hry Oldřich Duras, s nímž se střetl (1900) v zápase na osm partií a prohrál pouze 3:5. Ještě o 30 let později se zúčastnil v Urbanově kavárně turnaje osmi silných borců a skončil na 4. místě za mladičkým Flohrem, Prokopem a Thelenem.
Dávno předtím, než usedal do křesla v senátu, sedával každou neděli na tribuně Slavie, a pak po zápase spěchal z Letné rovnou k šachovnici do pověstné Unionky. Hned se vrhl do díla, ale přitom ještě prožíval odpolední sportovní představení. Takže břitkým slovem glosoval děje na polích šachových, jež přirovnával k tvrzi fotbalové Slavie: střelci se mu proměnili v krajní obránce, rošáda se stala brankou, pěšec pílící do proměnného pole byl ovšem šturmujícím Jendou Koškem.
Pokud jde o jeho šachový styl a rukopis, vyslechněme charakteristiku Miroslava Havla: „Dyk dával přednost hře impulzivní a plné živých zápletek.“ Ale stejně jako my všichni, kteří jsme po něm propadli opiu šachové hry, bystře poznal, že bezhlavý útok se nevyvede, když není podporován rozumem a rozmyslem, a stejně tak postřehl, že hrát pouze a jenom pozičně, kýžený efekt rovněž nepřinese. Pročež napsal elegický epigram:
Figurky stojí rok co rok, / figurky hravé, laškující. / Je marné hráti na útok, / je marné hráti na pozici.
Viktor Dyk hrával bojovně, usilovně, zarputile, zvesela, riskantně, ironicky i s nadhledem. Odborníci ho občas uznávali, ale nikdy přesně nevěděli, jestli si z nich netropí legraci, jak občas činíval sluha Sancho Panza vůči svému pánovi a rytíři smutné postavy v Dykově nejlepší próze, v jeho nejkrásnějším dramatu Zmoudření Dona Quijota. Hrával proti slavným mistrům, jejichž jména byla například Réti, Duras, Hromádka, Treybal, Opočenský, ale nikdy ho nikdo nepokládal za favorita. Což Viktor Dyk, básnivý šachista i šachový básník, zparodoval odpověďmi na otázku Kdo je favoritem?
„Favoritem je hráč, který vyhrává prohrané pozice a neprohrává vyhrané. Favoritem je hráč, jemuž soupeř v otevření dá pěšce napřed. Favoritem je hráč, jemuž soupeř v časové tísni nastaví figuru nebo nevidí jednotahový mat. V tomto turnaji hrají všichni špatně, také favorit hraje špatně. Nicméně favoritovi se daří všecko. Stojí prabídně a vyvázne, zahájení hraje mizerně a nevadí mu to. Hraje špatně končící hru a vyjde to! Favorit je favorit. Favorit se tváří skromně, pokud to poměry dovolují. Sedí u partie a dívá se na soupeře užaslým pohledem, který praví: Příteli, ještě nic? Ještě jsi nenastavil figuru? Nejsi ještě v časové tísni? – A soupeř, kleslý na duchu, odpovídá nesmělým pohledem: Ještě nic. Ještě jsem nenastavil figuru. Nejsem ještě v časové tísni neboli v kisně. Ale – přijde to!“
Viktor Dyk se narodil v silvestrovské noci 1877 na rozhraní starého a nového roku. Proto bychom rádi slyšeli, že byl obdařen talentem k provozování všelijakých dravých i hravých žertů. Možná i byl, ale cítíme, že mnohem více jsou v jeho díle zastoupeny ironie a satira, útok a protiútok. Leckteré své básně si pokazil tvrdohlavým úmyslem zakončovat je efektní pointou. Ale další a významnější verše vešly do Slavína naší poezie. Například báseň Země mluví s tolikrát citovanými závěrečnými slovy: „Opustíš-li mne, nezahynu. Opustíš-li mne, zahyneš.“
V roce 1910 se stal Dyk redaktorem deníku Samostatnost a také pořadatelem šachové rubriky, která začínala vždy trojtažkou (zde Dyk pauzíroval) a pokračovala analýzou nějaké pěkné turnajové partie. Například této, která byla hrána v Českém spolku šachovním v utkání čtyř koryfejů (1911):
Ing. Felix – Viktor Dyk. 1.d4 d5 2.Jf3 Jf6 3.c4 e6 4.Jc3 a6 5.e3 c5 6.Sd3 dxc4 7.Sxc4 b5 8.Sd3 Sb7 9.0-0 c4 10.Sb1 Jbd7 11.Ve1 Se7 12.e4 Jb6! 13.e5 Jfd5 14.Je4 h6 15.a3 Jd7 16.h3 Jf8 17.De2 Jg6 18.Jd6+ Sxd6 19.Sxg6 Se7 20.Sc2 Vc8 21.Sd2 c3 22.Sc1? cxb2 23.Sxb2 Jf4 24.Dd1 Sxf3 – bílý vzdal.
