„Jen zevšednět mi nedej, bože!“ zvolal básník Vítězslav Hálek a my mu rozumíme: prostě se nechtěl opakovat, nýbrž toužil objevovat stále nové formulace a metafory. Rovněž sepisovatel tohoto blogu (který má dokonce stejné jméno i začáteční písmeno v příjmení) ví, že jakékoli opakování je zkázou každého literáta. A přesto Vám, laskaví čtenáři, co chvíli nabízí stejné menu. Běda, bude tomu tak i dnes. Zpětným zrcátkem se totiž znovu ohlédnu do poloviny minulého století.
Kamarádil jsem se tehdy s několika nejmladšími mistry šachu, když ještě ani mistry nebyli, ba povolil jsem jim tykání. Tehdy jsem byl sice majitelem odznaku první šachové třídy, ale poněkud mě hnětlo, že tací holobrádkové, jako třeba Kaválek, Hort, Smejkal nebo Jansa, disponují výkonnějším šachovým mozkem. Kdykoli se s nimi dnes potkám, vnímám je očima tehdejšího času. Ačkoli například jeden z nich, Luboš, řečený Cavaletto, je už ozdoben šedivým plnovousem a je dědem svého vnuka Stevena, pro mne trvale zůstává mladším dorostencem. Který – stejně jako Hort – ve věku jinošském porážel postarší šachové premianty jako dříví v lese.
Tehdy jsem neměl tušení, co bude na světě a na šachovnicích za takových padesát let. Ale vždycky mě uvedla do rozněžnělé nálady povídka A. P. Čechova, v níž dva vizionáři blouzní o tom, jak bude vypadat budoucí svět. Nebo rozmarná úvaha Edmonda Konráda, psaná k 28. říjnu 1928, v níž se autor zamýšlí, jak to bude v Praze za dalších třicet let. Především autor konstatuje, že český národ je nevrlý: „Kolikrát jen na ulici uslyšíte od mimojdoucích větu: To není pravda! Všude jinde se říká: Snad se mýlíte.“ A končí takto: „Dvacátého osmého října 1958, nebude-li pršet, projedu se lacino v taxíku krásnou Velikou Prahou. Dám si ji celou ukázat od roztomilého šoféra. podrobně obeznalého všady ve městě. Ten šofér se ještě nenarodil. Ten laciný taxík také ne. Ta Praha také ne.“
Ovšemže ta pochmurná padesátá léta pamatuju. Byl už jsem otcem syna Karla, hrával jsem vídeňskou a budapešťský gambit, v ulicích bylo víc temna než jasu, národu vládl Suchý a Šlitr, nad šachovnicemi celého světa panoval Míša Tal. V roce 1954 se konal v Praze pásmový turnaj, v němž triumfovali naši Pachman a Filip a kde se nad kostkovaným plátnem zamýšlel devatenáctiletý Islanďan Olafsson. Dokázal pak leccos, ba velmi mnoho, například zvítězit nad nepřemožitelným Bobbym Fischerem, úspěšně dirigovat co prezident Mezinárodní šachové federace FIDE a po dalším delším čase se stát kapitánem Machrů, kteří se pokoušeli v Mariánských Lázních pokořit cudné Sněženky.
Ano, to je ta chvíle, která mě vždycky ohromuje svou surovou realitou: já tohohle štíhlého, elegantního světáka pamatuju z Prahy 1954, když měkce našlapoval na pódiu paláce Radio na Vinohradech, a teď ho potkávám u Matochy v Mariánkách. No prostě zázrak! How do you do? povídám, na nic jiného se zatím nezmůžu.
Karel Čapek psal také fantastické romány, které atakovaly blízkou či vzdálenější budoucnost. Byl filozofickým pragmatistou, ale měl schopnost bystrozraku: viděl, když svět to ještě vidět nechtěl, že nacifašističtí mloci napadnou svět a že i jeden z nich, jakýsi Molokov (neplést, prosím, s Molotovem), oblaží naši planetu despotismem. Také náš prezident, ten první a největší, jehož značku TGM zná svět myšlenky i dějepis světa, viděl budoucnost naprosto přesně a s vědeckou akurátností stanovil, jak to dopadne s Hitlerem, se Stalinem a koneckonců také předpověděl Pražské jaro 1968, podzim 1989, jakož i pád říše sovětské:
„Ať jakkoli násilně, jménem čehokoliv bude lidský duch zglajchšaltován, usměrňován a činěn služebným, vyvstane v něm vždy vítězný požadavek svobody ducha. Duch může být znásilněn, ale ne natrvalo. Každá násilná moc je jenom překážka, která dřív nebo později bude smetena; každá rekce, každý sestup k demagogii a fanatismu není než epizoda, po níž – se zbytečnými ztrátami, za cenu krve a drahého času – se vrátí svoboda lidských duší.“
Ale vraťme se k nostalgii, k té poetické kombinaci šachu s minulostí. Pookřejme u mariánskolázeňského zřídla vzpomínek. Hovořím s velmistrem Hortem, který netuší, že tahle chvatná a náhodná chvíle je pro mne melancholickým návratem do mého i jeho mládí, konverzuju a veselím se s Borisem Spasským i tisknu si ruku s Viktorem Korčným, aniž ti oba velikáni šachových dějin tuší, co pro mne toto setkání znamená. Velmistr Hübner se mě při obědě ptá, může-li si půjčit z našeho stolu slánku. Šprechtím s ním po německu, ale ostýchám se mu připomenout, že asi tak před dobrými třiceti lety, když ho Vlastík Hort přivedl do šachové kavárny U Nováků, jsem s ním sehrál jednu blicku, o niž stál on, a to jen proto, aby prý autenticky vyslechl šplechty, jež jsme my, garda novákovských štamgastů, během šachování pronášeli a prozpěvovali.
