Začnu provokativní otázkou. Znáte následující partii? 1.e4 e5 2.f4 exf4 3.Sc4 Dh4+ 4.Kf1 b5 5.Sxb5 Jf6 6.Jf3 Dh6 7.d3 Jh5 8.Jh4 Dg5 9.Jf5 c6 10.g4 Jf6 11.Vg1 cxb5 12.h4 Dg6 13.h5 Dg5 14.Df3 Jg8 15.Sxf4 Df6 16.Jc3 Sc5 17.Jd5 Dxb2 18.Sd6 Dxa1+ 19.Ke2 Sxg1 20.e5 Ja6 21.Jxg7+ Kd8 22.Dxf6+ Jxf6 23.Se7 mat? Nejspíš se mezi čtenáři tohoto serveru nenajde nikdo, kdo by nepoznal „nesmrtelnou“ Anderssenovu partii z roku 1851. Je známo, že nešlo o partii turnajovou, ale o volnou partii, kterou v průběhu prvního mezinárodního šachového turnaje sehráli jeho pozdější vítěz Adolf Anderssen a francouzský mistr Lionel Kieseritzki. Zatímco se budete kochat matem, jakému problémisté říkají modelový (viz první diagram: Ke2, Se7, Jd5, Jg7, pa2, c2, d3, e5, g4, h5 – Kd8, Da1, Va8, Vh8, Sc8, Sg1, Ja6, Jf6, pa7, b5, d7, f7, h7; 10+13), mám pro vás druhou otázku, ještě provokativnější. Věříte, že se tato partie v Londýně roku 1851 skutečně odehrála? Co když si oba aktéři partii trochu upravili a světlo světa spatřila nikoli nesmrtelná partie, ale nesmrtelná analýza? Předem se omlouvám všem šachistům, které jsem pobouřil touto kacířskou myšlenkou, přesto vás prosím: s odpovědí a odsouzením autora, který si dovolil zapochybovat o skvostu, jenž by mohl být vytesán na titulní straně šachové Bible, počkejte alespoň do té doby, než se prokoušete textem tohoto článku. Třeba vám pak ta otázka nepřijde tolik pobuřující.
O překrucování historie
Je známou věcí, že historie se často překrucuje. Obvykle si ji k obrazu svému upraví vítězové; jejich kronikáři něco přidají, něco uberou, něco poopraví – tak, aby činům svých panovníků dodali lesku a dalším generacím je ukázali v tom nejlepším světle. To se dělo už ve starověku a (nebuďme naivní) děje se dodnes.
Také šachová historie se často překrucuje. A nemusí jít hned o mystifikace takového kalibru, jako jsou vymyšlené šachové partie připisované Napoleonovi, Leninovi, Stalinovi či jiným chvalně i nechvalně známým osobnostem. Jsou omyly úmyslné, ale i takové, které vzniknou nechtěně, náhodou, obyčejným přepsáním, a žijí si pak svým vlastním životem. Některé se tradují z generace na generaci a jsou už natolik vžité, že je šachisté berou jako nezvratná fakta, o nichž se nepochybuje. Několik takových bych zde chtěl připomenout a pokusit se uvést je na pravou míru. Nevěřím, že se to podaří beze zbytku – tradované historické omyly mají tuhý kořínek a v šachu to nejspíš nebude jiné.
Damianova obrana
Nejprve jeden příběh z šachového dávnověku. Jeho smutným hrdinou je význačný portugalský mistr 16. století Damiano da Odemira, který již v roce 1512 (!) vydal šachovou knihu, v níž mimo jiné prokázal méněcennost zahájení 1.e4 e5 2.Jf3 f6? 3.Jxe5! Šachová zahájení bývají pojmenována podle těch, kdo je vymysleli, případně zavedli do praxe. Právě Damianova obrana je výjimkou z tohoto pravidla; nutno však přiznat, že nejde o žádný „objev“, tato skutečnost je všeobecně známá. Chudák Damiano se nejspíš dodnes v hrobě obrací, když vidí, že se jeho jménem nazývá nekorektní zahájení, které nevynalezl, nýbrž vyvrátil.
Jsou ale jiné tradované omyly v historii šachové hry, o nichž i odborníci řeknou ano, tak to bylo. A přece nebylo. Některé takové si zde připomeneme.
Slavná „Kolischova“ kombinace
Na Zmatlíkově učebnici Šachista začátečník, knize, kterou podle původní učebnice prof. Karla Zmatlíka přepracoval mistr Josef Louma, vyrostlo v 50. a 60. letech minulého století několik šachových generací. Je to šachová ikona mého dětství, k níž mám citový vztah a vracím se dodnes, jak jistě z mnoha citací poznáte.
V jedné z kapitol, nazvané „Kytice miniaturních partií“, se objevily tyto dvě miniaturky. První je partie Distl – Rossipal (Praha 1900): 1.e4 e5 2.Jf3 Jc6 3.d4 exd4 4.Jxd4 Jxd4 5.Dxd4 Je7 6.Sc4 e6 7.Jc3 d6 8.Sg5 Db6 9.Dxd6 Dxb2? 10.Vd1! Dxc3+ 11.Sd2 Dxc4 12.Dd8+!! Kxd8 13.Sa5++ Ke8 14.Vd8 mat.
Stejná oběť dámy se opakovala ve známé partii Réti – Tartakower (Vídeň 1910): 1.e4 c6 2.d4 d5 3.Jc3 dxe4 4.Jxe4 Jf6 5.Dd3 e5 6.dxe5 Da5+ 7.Sd2 Dxe5 8.0-0-0! Jxe4? 9.Dd8+!! Kxd8 10.Sg5++ Kc7 11.Sd8 mat.
V několika vydáních Šachisty začátečníka bylo možno číst „Resumé“ s rozborem rozhodujících chyb, zakončené konstatováním: „Prvním autorem kombinace z obou partií byl známý mistr Kolisch“.
Ignaz Kolisch (1837 – 1889), šachový mistr narozený v Bratislavě, žijící ve Vídni, byl jedním z nejvýznamnějších mistrů své doby. Mimo jiné sehrál vyrovnané zápasy s Andersenem a Paulsenem, dokonce vyhrál mezinárodní turnaj v Paříži 1867 před Winawerem a Steinitzem. To zřejmě zmátlo autory učebnice natolik, že mu přisoudili autorství zmíněné kombinace. Ano, Kolisch byl skutečně jejím spolutvůrcem, ale v roli, kterou se nejspíš nikde moc nechlubil. Jak by také ano, když v partii Macuzski – Kolisch z Paříže 1864 vystupoval jako poražený. Partie 1.e4 e5 2.Jf3 Jc6 3.d4 exd4 4.Jxd4 Dh4 5.Jc3 Sb4 6.Dd3 Jf6 7.Jxc6 dxc6 8.Sd2 Sxc3 9.Sxc3 Jxe4 10.Dd4! De7 11.0-0-0 Dg5+? 12.f4! Dxf4+ 13.Sd2 Dg4 (viz diagram č. 2: Kc1, Dd4, Vd1, Vh1, Sd2, Sf1, pa2, b2, c2, f2, g2, h2 – Ke8, Dg4, Va8, Vh8, Sc8, Je4, pa7, b7, c7, c6, f7, g7, h7; 12+13) 14.Dd8+!! Kxd8 15.Sg5++ Kc8 16.Vd8 mat je dodnes ozdobou sbírek miniaturních partií. Jejímu vítězi, jenž se svým věhlasem mistru Kolischovi zdaleka nemohl rovnat, by komentář v uznávané učebnici asi moc radosti neudělal.
Nebyl to ale jen Zmatlíkův Šachista začátečník, kde se Kolischovi mylně připisuje autorství kombinace. Například v turnajové knize Trenčanské Teplice 1949 (Memoriál Richarda Rétiho) vydané v Praze 1951 jsou připomenuty některé ze slavných Rétiho kombinaci. „Některé z nich přímo náleží do základních učebnic šachových a proto upozorňujeme v stručném sledu aspoň na slavnou kombinaci Kolischovu, kterou Réti provedl v nejranějším možném stadiu s novou podvariantou,“ praví se v knize, načež je reprodukována zmíněná partie Réti – Tartakower.
Teprve v 7. vydání Šachisty začátečníka (1955) byla záležitost s autorstvím kombinace alespoň částečně opravena. Jak je možné, že jenom částečně? Inu, přečtěte si formulaci této „opravy“. „Kombinace z obou partií se poprvé udála v Paříži v letech šedesátých v partii Macuzski – Kolisch“, praví se šalamounsky v komentáři, aniž by bylo uvedeno, kdo v partii zvítězil.
Je vidět, že mýty mají i v šachu tuhý kořínek… A je jedno, zdali byl na počátku úmysl, špatná paměť, nebo jen pouhé přepsání. Prostě chybička se vloudí, a další autoři ji s důvěrou opisují. Podívejme se na ještě několik příkladů.
Partie „Rubinstein – Salwe“
Už jen titulek s oběma aktéry v uvozovkách dává tušit, že ani s touto partií nebude něco v pořádku. Záměna bílého za černého, a tedy podstatná záměna role tvůrce ohnivé kombinace s rolí naivy, který skočil geniálnímu mistrovi na špek, není v šachové literatuře nijak výjimečná. Napíše se jednou, a další autoři s důvěrou opisují chybu, ať už s citací, či bez citace zdroje. Znovu nahlédněme do knížky Šachista začátečník, kde je popsán efektní závěr kombinace na téma přilákání: „Zvláště instruktivní příklad na toto téma udávají učebnice z partie Rubinstein – Salwe,“ praví se v knížce u našeho diagramu č. 3 (Kh1, De7, Vd1, Vd2, Jh2, pa5, b2, d4, d5, e3, g4 – Kh8, Dg3, Vc8, Vf6, Se4, pa7, b7, f3, g7, h7; 11+10). „Aby postup pf3 s odtažným šachem měl žádaný účinek, nutno přilákat věž na pole e1. Obstará to oběť dámy: 1… De1+!! 2. Vxe1 f2+ 3. Dxe4 fxe1D+ a bílý se vzdal.“ Tolik citace. Inu, slavný mistr jednou neměl svůj den, řekne si čtenář. V Rubinsteinově monografii (nebo i v jiných publikacích) si ale můžete přečíst, že v partii, která se hrála v Lodži 1907, měl Akiba Rubinstein černé! Ne tedy slabší den, ale jedna z mnoha skvělých kombinací polského velmistra.
Vymyšlené či upravené partie: Napoleon, Stalin, ale i Alechin
Zvláštní, a velmi rozsáhlou kapitolu, která se týká šachových bájí a pohádek, tvoří vymyšlené, či různě upravené a přikrášlené partie. Většinou vznikly proto, že teprve při dodatečné analýze šachisté zjistili, jak mohli partii brilantně vyhrát nebo remízovat skrytou efektní kombinací. Někdy bylo jen nutno „upravit“ protihru poraženého soupeře, který, nic netuše o tom, jaké efekty pozice skrývá, se nechal porazit docela jednoduše, aniž by umožnil vítězi spustit ohňostroj obětí. A jak to bylo doopravdy, dnes nikdo spolehlivě nezjistí.
Už bylo řečeno, že řadu takových partií „sehrál“ Napoleon (ten alespoň šachy často a rád hrával, to je o něm známo), nebo dokonce generalissimus Stalin, který naopak nejspíš ani nevěděl, jak se tahá figurkami. Přesto je „známa“ Stalinova partie s Ježovem, údajně z roku 1926, kterou podle odborníků sehrál bílými šachista mistrovské třídy. Tyto partie zde vynecháme a zaměříme se na ty, které byly skutečně sehrány. Jenom se, s velkou pravděpodobností, odehrály poněkud jinak. A nemyslete si, že jde jen o partie bezvýznamných hráčů. Jednu takovou, o níž se historikové přou, zda se skutečně hrála, má ve své sbírce i bývalý mistr světa Alexandr Alechin. Je to partie, v jejímž závěrečném postavení je na šachovnici pět dam a Alechin ji rozhodl tichým tahem věží. Soupeřem byl neznámý N.N. a celou partii naleznete např. v Kotovově monografii „Alechinův šachový odkaz“. Po 23 tazích (prý) vzniklo postavení diagramu č. 4 (Kf3, De3, Df4, Dg8, Vh1, Sf1, Jg1, pf2 – Kb6, Db1, Dc2, Va8, Sc5, Sc8, Jc6, pa7, b7, d5; 8+10), které bílý rozhodl neuvěřitelným tahem 24.Vh6!! Věřte – nevěřte…
Někdy je přepisování šachové historie i po letech dokazatelné – to když je známa původní partie i její upravená verze a když se teprve časem staly hlavními variantami tahy, které zprvu zůstaly skryty v analýzách. Máte-li štěstí a jste-li milovníky starých knížek a časopisů, občas při jejich pročítání na takové partie narazíte. Právě ty, které v následujících řádcích ukážeme, daly článku název „mystifikace v přímém přenosu“.
Torre – Eduard Lasker
V Chicagu 1926 se hrála partie Torre – Eduard Lasker. Bílý, mexický mistr Carlos Torre, který rok před tím na turnaji v Moskvě ve slavné partii rozdrtil Emanuela Laskera, neměl v partii s jeho jmenovcem štěstí a už v 8. tahu udělal prohrávající chybu. Vyvrácení nebylo nijak zvlášť skryté, ale černý, který nic takového nepředpokládal, chyby nevyužil. Co praví o partii časopis Československý šach z roku 1968: „V partii dvou známých mistrů se málokdy stane, aby se jeden ze soupeřů dopustil hned v zahájení prohrávající chyby. Ještě řidčeji pak v takovém případě druhý hráč přehlédne možnost partii bleskově zakončit. Proto lze partii Torre – Lasker z turnaje v Chicagu 1926 považovat za kuriózní případ. Po 1.Jf3 d5 2.c4 dxc4 3.Ja3 e5?! 4.Jxe5 Sxa3 5.Da4+ b5 6.Dxa3 Sb7 7.b3 Dd6 8.Sb2? (viz diagram č. 5: Ke1, Da3, Va1, Vh1, Sb2, Sf1, Je5, pa2, b3, d2, e2, f2, g2, h2 – Ke8, Dd6, Va8, Vh8, Sb7, Jb8, Jg8, pa7, b5, c4, c7, f7, g7, h7; 14+14) černý táhl 8… f6? a partie skončila po mnoha dalších tazích remízou. Místo 8… f6 však mohl zahrát nečekané 8…c3!! a bílý by se byl zajisté vzdal. Po 9.Sxc3 visí dáma, po 9.dxc3 visí jezdec, po 9.Dxd6 cxd6! (ne cxb2? 10.Dd4!) visí dvě figury; po jiném 9. tahu bílého zůstane buď jezdec nebo střelec napaden.“
Partie si všimli autoři sbírek miniaturních partií a těm se jaksi nehodilo, aby „vítěz“ soupeřovu chybu přehlédl. A tak se Eduard Lasker stal dodatečně vítězem partie. Ještě poměrně šalamounsky to vyřešil A. J. Rojzman ve sbírce miniaturek nazvané „444 sraženych korolja“ (vyd. 1987). Partii popisuje podle skutečnosti až do 8. tahu 8.Sb2?, a dále říká: „Samozřejmý tah. Bílý však přehlíží krásný a velmi originální kombinační úder“. O následující chybě 8…f6? Rojzman mlčí, zatímco k tahu 8…c3!! uvádí: „Efektní a efektivní. Není těžké se přesvědčit, že při libovolné odpovědi bílý zůstává minimálně bez figury a další boj už nemá smysl.“ Tečka. Autor se rafinovaně vyhnul sdělení, jak vlastně partie skončila. Což je mimochodem obvyklá finta, vzpomeňte na nejasnou formulaci opravy týkající se „slavné Kolischovy kombinace“.
Partie ovšem dál putovala světem a v Psychologickém průvodci šachovou partií Jiřího Veselého (jinak ovšem skvělé knížce, velice oblíbené širokou šachovou obcí), se o partii píše: „Jinak to bylo v partii Torre – Lasker, Chicago 1926, v níž se černý správně rozhodl energickými tahy v zahájení překazit soupeři temperamentní záměry. Po 1.Jf3 d5 2.c4 dxc4 3.Ja3 spustil nejostřejší systém 3… e5!? 4.Jxe5 Sxa3 5.Da4+ b5 6.Dxa3 Jf6 a po 7.b3 připravil tahem 7… Dd6 soupeři léčku, kterou si vymyslel už doma. Bílý zahrál automaticky 8.Sb2? a po 8… c3!! se vzdal, protože ztrácí figuru.“ Vida, tentokrát černý nejenže využil Torreho chyby, ale léčku si dokonce nachystal už doma. Jaký posun oproti skutečnosti!
Čigorin – Tarrasch
Podobný osud jako partie Torre – Lasker měla poučná pěšcová koncovka Čigorin – Tarrasch, hraná na turnaji v Ostende 1905. Po 48 tazích partie dospěla do postavení diagramu č. 6 (Kf4, pf5, g4, h4 – Kd4, pf6, g7, h7; 4+4). Bílý na tahu pokračoval nejprve ještě správně 49.g5, po 49… Kd5 se však dopustil rozhodující chyby 50.gxf6?, načež Tarrasch partii rychle vyhrál. Následovalo 50… gxf6 51.Kg4 Ke4 52.Kh3 Kf4 a bílý se vzdal. Takto najdete partii v databázích, ale i ve starších učebnicích, například v 2. vydání Zmatlíkovy knihy Šachy – Rukověť praktické hry (jakýsi předchůdce Šachisty začátečníka, vyd. 1915). Dodejme, že po 50.gxf6? gxf6 51.Kg4 Ke4 by bílý prohrál i po lepším 52.Kh5 Kxf5 53.Kh6 Ke6! 54.Kxh7 f5! 55.Kg7 f4 56.h5 f3 57.h6 f2 58.h7 f1D 59.h8D a černý vyhraje díky tzv. Poleriovu manévru s přiblížením dámy: Dg2+ 60.Kh6 Dh3+ 61.Kg7 Dg4+ 62.Kh6 Dh4+ 63.Kg7 Dg5+ 64.Kh7 Kf7! s výhrou.
Nicméně pozice v sobě přesto skrývá studiovou možnost záchrany. V pozici diagramu může po 49.g5 Kd5 bílý zahrát 50.Kg4! a po dalším 50… Ke4 51.g6! h6 nečekané 52. Kh5!! s remízou, protože po Kxf5 je pat. Záchrana je to pěkná, a tak není divu, že do učebnic vešla především tato, Čigorinem opomenutá varianta. Ve zmíněné Zmatlíkově knížce je ještě partie uvedena správně; s poznámkou, že správným postupem mohl bílý zachránit remízu. Další autoři si ale už partii přikrášlili. Například Emil Richter v učebnici Šachové končící hry (1958) má pozici po 49. tahu černého a uvádí: „Ačkoli černý král ohrožuje vysunutého pěšce f5, přece bílý zachrání partii. Bílý remisoval tahy 1.Kg4 Ke4 2.g6 h6 3.Kh5! Kxf5 pat.“
Obdobně Inna Veselá v knížce Černobílé otazníky (1967) má postavení již po úvodních tazích 1.g5 Kd5 (s nesprávným postavením bílého krále na h3, což na řešení nic nemění) a píše: „Ruský velmistr stojí velmi nepěkně. Německý kandidát mistrovství světa hrozí využít toho, že bílý bude muset tahat, k zisku pěšce f5. Ještě se zdá, že největší vyhlídky dává bílému 1.gxf6 gxf6 2.Kg4 Ke4 3.Kh5 Kxf5 4.Kh6 Ke6!“ a dále popisuje výše zmíněnou variantu, končící výhrou černého. A nakonec si můžete přečíst: „A přece se Michailu Čigorinovi podařilo partii zachránit: 1.Kg4 Ke4 2.g6! h6 (po hxg6 3.fxg6 by se rozběhl pěšec h až na h6 a uvolnil by tak postup pěšce g) 3.Kh5!! a partie byla dána za remízu. Vezme-li totiž černý pěšce f5, je pat. A nevezme-li pěšce f5, pak nemůže partii nikdy jinak vyhrát.“ Neboli stejný scénář jako v partii Torre – Ed. Lasker o stokrát opakované lži, která se stává pravdou. Jinými slovy: zprvu nevyužitá možnost se cituje tak dlouho, až se časem přemění v hlavní variantu.
Duras – Dr. Olland
Asi vás překvapí, že mezi ty, kteří si dodatečně přikrášlili svou partii, se zařadil i jeden z nejvýznamnějších českých mistrů všech dob, samotný Oldřich Duras. Na titulní straně učebnice Karla Zmatlíka „Šachy – Rukověť šachové hry“ (1. vydání, 1909) si můžete prohlédnout diagram z partie O. Důras – Dr. Olland (mistr Duras se v té době psal ještě s kroužkem nad „u“). Je to náš diagram č. 7: Kg1, Dh4, Vd6, Sh6, Je2, pa2, c2, e5, f2, g2, h2 – Kh7, Dc7, Va8, Vg8, Sg4, pa7, b6, c3, d5, f7, g6 (11+11).
Jde o partii z turnaje v Karlových Varech 1907, která je ve zmíněné knížce uvedena na straně 126 a končí nádherným trojtahovým matem s obětí dámy: 25.Sf8+ Sh5 26.Dxh5+!! gxh5 27.Vh6 mat.
Na pohled krásné zakončení, ale šachové databáze, nebo i Prokopova monografie „Duras vítězí“, nás i tentokrát usvědčí z mystifikace. Duras ve skutečnosti kombinaci přehlédl (dodejme, že ve své turnajové praxi zcela ojediněle) a vyhrál prozaicky: 25.Jf4 Vh8 26.Jxd5 Dxd6 27.exd6 Sh5 28.Se3 Vad8 29.Dg5 a černý se vzdal.
Durasovi příznivci namítnou: Tu partii si nepřikrášlil Oldřich Duras, ale Karel Zmatlík, autor učebnice. Byl bych rád, kdyby tomu tak bylo, ale musím vás zklamat. Uprostřed titulní strany, mezi nadpisem „Šachy – Rukověť šachové hry“ a diagramem z Durasovy partie, je vedle jména autora zcela jednoznačně uvedeno: Přehlížel Oldřich Důras, mistr šachu. Sami se můžete přesvědčit na reprodukci titulní strany knížky.
Jak to tedy bylo s nesmrtelnou partií?
Jak je vidět, občas si malinko zašvindlují i renomovaní mistři, ať už vědomky, či nevědomky. Někdy je úmysl zřejmý, jindy lze těžko po letech rozhodnout, z jakých kdo čerpal pramenů, jak se manipulace účastnili sami aktéři partie, co měli na svědomí komentátoři a kde zaúřadovala prachobyčejná chyba či náhoda. Neodvažuji se soudit, nevím ani, jaká kritéria se dříve v těchto případech uplatňovala – pravděpodobně méně přísná než dnes.
V každém případě je čas zopakovat provokativní otázku z úvodu článku: Co myslíte? Odehrála se v roce 1851 nesmrtelná partie Anderssen – Kieseritzki přesně tak, jak ji známe? Prohlásíte mě za kacíře a vyobcujete z řad slušných šachistů, nebo se přece jen najde někdo další, v kom začne vrtat červíček pochybností?
