Kdysi dávno, před mnoha lety v jednom šachovém klubu žil byl černý pěšec, jménem Budlik. Žilo se mu dobře s celou svou šachovou rodinou. Od řehtajících jezdců, rychlonohých střelců, zachmuřených věží, štíhlé dámy po nervózního krále.
Inu šachové figurky mají svou duši. Když si lidé sednou za šachovnici, tváří tvář, figurky ihned ožijí. Stojí proti sobě dvě armády, jedna bílá a druhá černá, ale ne tak nehybně jak to vidíme my lidé. Pěšci obou táborů dělají na sebe dlouhý nos, poskakují, vytahují malé mečíky a s nimi mávají. Jezdci vyplazují jazyky a poskakují samou nervozitou na svých políčkách, střelci si nasazují šípy a už zaměřují koho by trefili, věže se chmuří a podupávají, v cestě jim nic nemůže stát, jenom dáma zachová klid, rozhlíží se z vrchu na celou šachovnici a občas se poupraví, králové se škrábou na bradě a dumají co by, občas při nudné partii usnou, ale což, už na to mají věk a váženost.
Všechny figurky jsou spojeny s myslí hráče, ihned poznají, zda s nimi bude potahovat břídil a nebo silný mistr, avšak pouze s myslí hráče, který s nimi hraje.
Občas do klubu zavítal jeden zlý pán. Mrštil cylindrem na stůl, a začal zlostně třískat figurkami o stůl, brblaje přitom něco o špatném počasí. Toho pána figurky vůbec neměly rády, choval se k nim jako k obyčejnému dřevu.
Jednou se stalo, že tento zlý pán prohrál partii s někým, koho považoval o několik tříd slabším. Rozzuřil se a mrštil rukou do všech figurek, ty se rozsypaly po celé místnosti….Chudák Budlik byl zrovna krajní pěšec a schytal to nejvíc, kutálel se kutálel až zapadl pod nedalekou skříň. Navíc takovou silou, že kousek jeho hlavičky se odřel.
Tam se zamuchlal do pavučiny…
Utíkaly dny, měsíce, roky. Chudák Budlik, nedaleko od něj se odehrávaly šachové boje, jeho kamarádi pěšáci se bavili, hráli si a hlavně se utkávali na šachovnici. Jediné co Budlik zaznamenal, byli různí pavouci, kteří si ho chodili prohlížet. Byly to pro Budlika těžké časy.
Uplynulo hodně let a do šachového klubu vstoupil vážený pán, který hned zaujal celou místnost a s ním malé dítě, snad pětileté. Jak už u takových dětí bývá, začal se malý špunt prohánět trochu dál od šachovnic (šachy ho nudily), kde si sedl jeho otec. Když ten malý neposeda spadl na zem, uviděl pod skříní něco…Něco zamuchlaného do pavučin. Štíhlá ručka se hravě vešla pod skříň a tak se Budlik po tak dlouhém čase dočkal – byl v lidské ruce! Malý klučina se hned běžel pochlubit svému otci co našel. Ten se zprvu mračil, ale pak poznal, že do pavučin je zabalený šachový pěšec. Pavučiny oddělal a položil Budlika na stůl vedle šachovnice. Hned ten moment se místnosti ozval jásot. Šachové figurky samozřejmě poznaly, že Budlik je zpátky a radovaly se. Bylo to krásné, Budlik skákal do výšky a mával svým mečíkem – „jsem zpět“ volal a radoval se.
Jenomže…za tu dobu se figurky vyměnily. Ostatní pěšci byli o něco větší. Navíc Budlik měl odřenou hlavičku. Opět pro Budlika nastaly těžké časy.
Vždycky byl lidskou rukou přesunut na kraj bojiště, pole a7 (a otočen odřenou částí k soupeřovi). A došlo-li k výměně pěšce, byl to právě Budlik, který byl dán na kraj stolu. Chudák malý, sedl si pak na kraj šachovnice a díval se smutnými očima na své kamarády, kteří se účastnili opravdového boje.
Víte, oni pěšci sní o tom, že se jednou probojují do týla soupeře (a co nejvíce toho cestou seberou), že se jednou promění v jinou figurku (dámu, to by bylo něco) a nebo nejlépe, že nasadí svůj chvilkový šachový život za výhru, to bylo pro pěšce to nejkrásnější. Občas dokonce některý pěšec dostal po partii od svého krále slavnostní medaili, když provedl obzvláště hrdinský skutek.
Nejhorší pro šachovou figurku bylo (a obzvláště pro pěšce), když byl rychle vyměněn a nemohl se účastnit boje. Občas se to nějaké figurce či pěšci stalo, ale Budlik byl neustále na kraji stolu, občas na poli a7 a jenom párkrát se stalo, že nebyl vyměněn a mohl sledovat celou bitvu, ale nikdy ani stínu po hrdinském skutku. Ostatní figurky moc přáli malému Budlikovi, aby se zasadil v boji, ale zde nic nešlo dělat, to hlavně musí chtít lidský tvor.
Uběhlo mnoho času, jedno roční období střídalo druhé. Až jednou, myslím že to bylo za brzkého podzimu, nastal velký shon. Šachové figurky cítily, že se něco děje. Všude mnoho povyku, všude mnoho lidí a hlavně té lidské nervozity (na tu byly figurky zvyklé).
Nějací lidé začali figurky balit a přenesly je do krásného sálu. Figurky se pak octly na svém území (šachovnici) a mohly vidět velký shon lidí: někdo upravoval křesla k sezení, někdo leštil okna, někdo zase kontroloval podlahu, jiný dával rozkazy a tvářil se velmi zakaboněně, takže dumali králové – šachový turnaj je tu!
Hrál se slavný turnaj a oni se ho budou účastnit, to je báječné! Figurky pak sledovaly kolik skvělých mistrů se objevilo v jejich blízkosti. To byla jména.
Malý Budlik byl automaticky přenesen i s ostatními figurkami a postaven na šachovnici. Velmi se zaradoval, konečně si zahraje velký turnaj a zúčastní se boje velkých mistrů! „Hurá, hurá“ výskal Budlik a skákal po políčkách, samou radostí dělal kotrmelce.
Avšak…opět byl rychle měněn a dáván na kraj stolu, všechno se zase opakovalo a malý Budlik seděl na kraji šachovnice a smutně koukal na velké bitvy.
Ale…ale přece jen se něco stalo. Něco neuvěřitelného. V jeden den, za jednoho kola, už ani nevím, které kolo to bylo, se to stalo…
V ten den zasedli proti sobě dva velcí mistři. Bílé figurky vedl mistr velmi sebevědomý, dokonce tak (a to figurky cítí), že se bílá armáda v jeho rukou jakoby nafoukla. Bílé figurky se dívaly z vrchu na ty černé a škádlily je, copak to je za armádu?! Takovou přece rozmlátíme na cimpr campr.
Černé figurky vedl vysoký štíhlý mistr, který byl samá nervozita, dokonce tak velká, že se to přeneslo i na černou armádu. Černé figurky začaly jakoby poskakovat, celé netrpělivé k činu. Kdo se však třásl nejvíc byl Budlik. Už věděl co ho čeká. Stál na poli b7, za chvíli ho štíhlá ruka přenese na pole a7, a za další chvíli bude dán kousek vedle – na kraj stolu.
Budlik se celý přikrčil, když uviděl, jak se na něj upřely mistrovi oči (udělal se úplně maličkým v očích šachových figurek). Už se zvedla ruka, dotkla se Budlika a…“zázrak“!! Zakřičel Budlik, byl pouze upraven, zůstal tedy na poli b7. Toho tak rozradostnilo, že vytáhl mečík nad hlavu a začal na poli b7 skákat takovou razancí, až se málem praštil do stropu. Podíval se na své kamarády kolem a začal volat, „hrrrr na ně, rozsekáme je na maďeru! Řešeto z nich naděláme“ a udělal na bílou armádu obzvláště dlouhý nos. No co vám budu povídat, Budlik úplně ožil. Dokonce tak, až se obě armády rozesmály, ale jenom na chvíli, neboť v ten moment se ruka sebevědomého mistra zvedla, popadla pěšce d2 a rychlou jistotou umístila na pole d4.
1.d4 f5 Tento tah udělal nervózní mistr až po jistém váhaní. Šachové armády dobře věděly, že se černý rozhodl pro riskantní hru na výhru. 2.c4 Jf6 3.g3 e6 4.Sg2 Sb4+ 5.Sd2 Sxd2+ 6.Jxd2 První figurky byly vyměněny. Budlik netrpělivě přešlapoval na svém políčku, „ale to je teprve začátek, skutečná bitva teprve přijde“, uklidňoval ho vedle stojící jezdec. 6…Jc6 a hned vyskočil na pole c6, vedle Budlika. 7.Jgf3 00 8.00 d6 9.Db3 „Dáma na mě míří!“ polekal se Budlik, ale hned se uklidnil, je přece jištěn střelcem. 9…Kh8 10.Dc3 e5 11.e3 a5 Zde se Budlik podíval na svého kamaráda, který jde do boje a posmutněl, že já jsem nestál na poli a7, už bych něco dělal, asi tu budu stát až do konce partie, nebo mě něco sebere. Ostatní pěšáci černé armády jásali, už tolik pěšců, kamarádů šlo do boje! „Hurá“!12.b3 De8 13.a3 Dh5 Zde černá armáda ožila. Jejich nejsilnější figura – dáma jde ohrožovat bílého krále. Jinak sebevědomé figury bílého se trochu scvrkly, ale jen na okamžik. Bílý pěšec udělal sebevědomý dvojkrok a vyplázl na černou dámu nos. 14.h4 Jg4 Ale na pomoc přiskočil mocný jezdec, bílý král začal mumlat něco o protivných černých figurkách. Ale v mysli sebevědomého mistra hned poznal, že se nic neděje, tyto rádoby útoky budou odraženy a černá armáda pak za svoji troufalost bude rozdrcena. 15.Jg5 Stačí pouze tento skok, pak krok pěšcem a všechno je v pořádku, četl v mysli sebevědomého mistra bílý král. 15…Sd7 16.f3 Jf6 17.f4 e4 18.Vfd1 h6 Další pěšec se vydal do boje. 19.Jh3 d5 Zde černí pěšci znovu zajásali, nervózního mistra si velmi oblíbili, tolik kamarádů se vyřítilo do boje! 20.Jf1 Je7 21.a4 Jc6 Jezdec vesele zařehtal, „ale copak se nám to objevilo na b4? Slabinka, tam se bude hnízdit. To bude paráda“. 22.Vd2 Jb4 23.Sh1 De8 Tento zvláštní tah udělal nervózní mistr až po dlouhém přemýšlení. Bílá armáda na chvíli ožila – černá dáma prchá od jejich krále. Jenže co dámské křídlo, přece tam se nyní bude hrát. A dáma na dámském křídle – a jéje.
24.Vg2 dxc4 25.bxc4 Sxa4 První pěšec byl ukořistěn! Navíc střelec na h1 vypadá dosti zvláštně (a jezdci mu sekundují, takhle zacházet s lehkými figurkami?!) . Mistr bílé armády stále věří, že se mu podaří najít protihru. Jenže pozice je špatná a bílé figurky o tom vědí, avšak boj běží dále, třeba se nervózní mistr dopustí nějaké chyby. Kéž by, doufaly bílé figurky a s nimi jejich mistr. 26.Jf2 Sd7 27.Jd2 A nyní…se to stalo. Nervózní mistr se na dlouho zamyslel. Černé figurky cítily, jaké nápady se mu míhají hlavou, jaké to myšlenky! To musí být génius! Po dlouhé době (za tu dobu nervózní mistr několikrát poposedl, několikrát si přejel rukou po vlasech, několikrát si pohrál již se sebranými figurkami) popadl pěšce b7, Budlika(!!) a udělal s ním, s Budlikem (!!) dvojkrok 27…b5 Sotva se Budlik ocitl na takovém dalekém území od svého základního pole, polekal se, budu vyměněn! Pomyslil si. „Ale kdepak, pole d5 mistr bílé armády nemůže ponechat“, řekl mu jezdec na b4 a jezdec na f6 přitakal. Přišlo 28.Jd1 Jd3 Oba jezdci vyskočili, zatímco bílý se skřípěním zubů, černý jezdec se uvelebil na poli d3 tak mocně, až bílé figurky kolem málem popadaly. 29.Vxa5 Budlik se polekal, kamarád pěšec vedle již byl na okraji stolu – byl vyměněn, za chvíli mě potká stejný osud, zoufal si malý Budlik a roztřásl se na svém políčku. Avšak dlouho se netřásl, černá armáda začala na Budlika volat, aby se vzpamatoval, vždyť…vždyť mistrova ruka míří přímo k němu a přišlo 29…b4 Neuvěřitelné, Budlik napadl bílou dámu!! Ta se na něj zle podívala, „copak tu chceš, mrně“? Budlik se přikrčil (to uměl znamenitě). Navíc nedalecí bílý jezdci na něj hrozivě vyplazovali jazyky a hrozili mu, že ho uskáčí. Budlik se zachumlal do téměř neviditelného klubíčka a roztřásl se strachy, bude bílou armádou rozdupán na padrť! 30.Vxa8 Nyní jakoby na šachovnici padlo úplné ticho, jakoby se šachovnice zahalila do oblaku mlhy. Všichni očekávali zřejmé braní bílé věže, ale ruka mistra černé armády směřuje jinam – k Budlikovi! Ten si stoupl a nechápavě zíral na blížící se ruku, byl uchopen a odstranil z šachovnice bílou dámu. Budlik sebral bílou dámu!! Neuvěřitelné! 30…bxc3 Bílá dáma na chvíli oněměla z toho šoku, probůh, vždyť měla být sebrána věž na a8 a já jsem měla velet obraně na dámském (mém) křídle, myslela si bílá dáma a dlouho se nemohla z toho šoku vzpamatovat, stojíc u rohu šachovnice, hledíc nevěřícně na Budlika. Co je to za šíleného pěšáka, co to je za mistra co vede tu černou armádu? A co Budlik, ten úplně ožil – sebral bílou dámu!! I kdyby byl hned sebrán, vykonal toho tolik o čemž se mu ani nesnilo. Ocitl se v hlubokém týle soupeřovi armády a sebral dámu! Budlik začal poskakovat na svém políčku a velmi se radoval, ale…to ještě netušil co ho čeká. Ono malý Budlik se moc neuměl spojit s myslí svého mistra (nebyl na to vůbec zvyklý) a samým radostným poskakováním zapomněl co se vlastně na šachovnici děje. 31.Vxe8 A nyní opět přišel pro bílé figurky šok, černé figurky (až na Budlika) věděly co přijde 31…c2 Fantastické!! Sotva mistrova ruka ponechala Budlika na poli c2, ten samým úžasem spadl na políčko a nevěřícně zíral na bílé jezdce, nevěřícně otáčel hlavou sem a tam. „Vždyť druhým tahem, druhým tahem se proměním v“…A v ten moment se ozval ohlušující jásot černé armády, stalo se něco neskutečného. Jejich nejmenší a do té doby nejsmutnější pěšec s odřenou hlavičkou se fantastickým způsobem prodral z pole b7 až na pole c2, kde se promění v černou dámu… 32.Vxf8+ Kh7 Dámská věž bílého vykonala velké divy, ale stále je to nic ve srovnání s Budlikem, pěšcem který kdysi stál na políčku b7. 33.Jf2 Bílý jezdci již zle na Budlika nehleděli, dobře věděli jaká změna nyní přijde, z Budlika se stane černá dáma! Začali se ze zoufalým spěchem oddalovat od Budlika (jenže na to jsou lepší střelci, mají-li volné linky, jezdec sice poskočí, ale nikam překotně daleko). 33…c1D+ Budlik se proměnil v dámu. To bylo nádherné, najednou se Budlik několikrát zvětšil, zmohutněl, viděl teď šachovnici od jednoho rohu k druhému , měl tak úžasný přehled o všem a hlavně měl…moc, konec konců dal si poprvé v životě šach. Byl teď nejmocnější figurou na šachovnici. Přestal se dívat po celé šachovnici (ale to ho velmi bavilo) a zaměřil se na nejbližší hamky mňamky. „Ale copak to tu máme?“ promluvil s veselým hlasem a podíval se na bílé jezdce a pěšce na c4. 34.Jf2 Bílý jezdci se zoufale stáhli k svému králi. Ten věděl, že je konec, i jejich mistr už ztratil svůj optimismus a škrábal se na zachmuřeném čele. 34…Je1 A bílý král sebou škubnul – hrozí mu mat! 35.Vh2 Dxc4 Budlik si spokojeně sebral bílého pěšáka, nastala strašná hrozba tahu Sb5, mistr bílé armády proto musí odevzdat svoji hrdinou věž. 36.Vb8 Sb5 37.Vxb5 Dxb5 Budlik tedy sebral i nejhrdinnější figuru bílé armády. 38.g4 Poslední naděje bílé armády – rozehrát střelce h1, ale…38…Jf3+ 39.Sxf3 exf3 40.gxf5 De2 Neuvěřitelné, bílá armáda se dostala do nevýhody tahu. Budlik v dámu vtělený poznal další šachovou kuriozitu, nevýhodu tahu. 41.d5 Kg8 42.h5 Kh7 43.e4 Jediný tah 43…Jxe4 44.Jxe4 Dxe4 45.d6 cxd6 46.f6 gxf6 47.Vd2 De2! Poslední koncert pro Budlika, obětuje svůj chvilkový šachový život pro rychlou výhru, bílý mistr musí za pár tahů kapitulovat. Černá armáda společně s bílou – rozestoupeni kolem celé šachovnice – začali aplaudovat Budlikovi. To ještě nikdo nikdy z nich nezažil – takovou partii a ještě takových mistrů. 48.Vxe2 dxe2 Budlik jakoby předal štafetu svému kamarádovi, který se nyní promění v dámu (na chvilku) a dobere jezdce, výsledná pěšcová koncovka je jasná…Obzvláště jásali pěšáci, byla to jejich partie a navíc končíc symbolicky v pěšcové koncovce. 49.Kf2 exf1D+ 50.Kxf1 Kg7 51.Kf2 Kf7 52.Ke3 Ke6 53.Ke4 d5+ a zde se mistr bílé armády vzdal. Současně se rozezněl místností dvojí burácející potlesk – lidský a pak šachových figurek. Byla to partie pěšců, těch černých, ale mohutně aplaudovaly všechny figurky, vždyť to byli všichni kamarádi a žili šachem.
Když lidský potlesk pomalu odezníval, uchopil nervózní mistr toho nejmenšího pěšce s odřenou hlavičkou a chvíli si ho prohlížel. Ten monet se střetly dva druhy myšlení, z lidského světa a pak z šachového světa. Jenom Budlik cítil, že ho v ruce svírá budoucí mistr světa, génius kterému už nikdy nebude rovno. A ten moment si lidský mistr uvědomil, že šachové figurky mají svoji duši.
Když už se rozešli všichni lidé, figurky byly poskládány na šachovnici, světla zhasnuta, dveře zamčeny na velký klíč, shromáždily se všechny figurky kolem jedné šachovnice. Na té šachovnici byl černý král a vedle stál Budlik. Už to nebyl ten malý skrčený Budlik. Nyní vypínal hruď a usmíval se na své kamarády a všechny kolem.
K Budlikovi přistoupil blíže černý král, zakašlal a snažil se s vážnou tváří říci pár slov, ale pak se rozesmál a pravil „ale jaképak řeči“ a podíval se na všechny přítomné, „copak se dá slovy vyjádřit co tady náš malý hrdina vykonal, no nedá, tady se dá udělit jen ta největší medaile co kdy byla“. Za velkého jásotu připjal na Budlikovu hruď obrovskou medaili, tak velkou až zastínila celou Budlikovu hruď. Na té medaili bylo napsáno velkým stříbrným písmem : „Budlik, největší hrdina co kdy byl“.
A co dál bylo s Budlikem? To nevím. Vím jenom, že od těch dob se chtěli všichni pěšci jmenovat Budlik. Každý pěšec slyšel příběh o velkém Budlikovi, o pěšci, který vykonal takové hrdinské činy v jediné partii velkých mistrů. Tento příběh se šířil od šachovnice k šachovnici, od jednoho konce světa k druhému. Od té doby i ten nejmenší pěšec, ošoupaný, ležící někde v temné komoře sní, že ho jednou potká sláva Budlika. A co my lidé? Jedno ponaučení nám z toho přece jen plyne, i ten nejmenší může být největším.
A tak končí moje vyprávění…ale přece jenom něco na závěr. I někteří lidé znají tento příběh, dotkli se mysli šachových figurek. Jen nemnozí ví, že pěšci jsou budlici. Pěšec vpřed – Budlik vpřed a nikdy zpátky, pěšci jsou ti nejodvážnější na šachovnici. Jsou to budlici!
