Někdy se někde s někým potkám, ten postarší člověk mě zdvořile pozdraví a já se jen rozpačitě pousměju, že pána jaksi neráčím znát. „Ale já vás znám,“ obšťastní mě pocestný vlahým pohledem, „no, přece z kavárny U Nováků.“ – A kdy to asi tak bylo? zvídám. „Ale to už je dávno, zrovna jsem tehdy začal chodit do tanečních. Jak ten čas letí!“ povzdechne si můj známý neznámý. „Teď už jsem dvojnásobným dědečkem. Ale šachy hraju pořád. Vlastně od té doby, co jsem se stal pravidelným studentem šachového gymnázia U Nováků.“
I to je ovšem pocta, že šachové obyvatelstvo Velké Prahy mě považuje za pozoruhodnou šachovou figurku. Ptal se například Pavel Matocha velmistra Horta, co by měl beletrista Houška připsat do chystané knihy o Opočenském. Vlastík bez váhání rozhodl: „Ať napíše o šachových kavárnách. Těm Víťa rozumí líp než šachu.“ Ptala se výstavní galerie DOX Pavla Matochy, o čem by měl ostřílený pamětník Houška v rámci výstavy Umění šachu přednášet. Maestro Kampanus dlouho nepřemýšlel: „O šachových kavárnách.“ A také VM Břetislav Modr mi stanovil pro letošní ročník svého ŠACHinfo originální téma: Hříšní šachisté města pražského.
Ale teď už se, milé šachové děti, utište a pozorně poslouchejte. Budu vám totiž vyprávět pohádku. O čem? Že se, prosím vás, tak hloupě ptáte? Přece o kavárně U Nováků a o tom, co se před pikolou i za pikolou tohoto paláce odehrávalo Léta Páně 1931. Pamatuju to pouze z doslechu a ze starých foliantů, ale už jsem byl na světě, už jsem se zrovna chystal ke své školní premiéře.
Je parný červenec, Pražané jsou na prázdninách nebo kdesi v lese či na plovárně, Vodičkova ulice je stejně nudná a osiřelá jako ostatní bulváry. Ale přece jen – kavárna U Nováků je vyšňořena devatenácti malými praporky a dole u vchodu vidíme obyčejnou tabuli s šipkou, jež ukazuje dovnitř, a nápis křídou Šachová olympiáda.
Ano, prosím: šachová olympiáda se provozuje na tom nejsprávnějším místě. Ale nikoli v prvním patře, kdež později působil věhlasný vrchní číšník pan Martin a slavní gladiátoři v čele s Bedřichem Pouchou. Tam se nyní koná dvoukolový turnaj o dámské mistrovství světa, v němž zcela bezkonkurenčně a bez ztráty jediného půlbodu zvítězila naše Věra Menčíková nad všemi čtyřmi soupeřkami. Zatímco olympionici bojují v suterénu. Tam, co bylo odjakživa Pražské varieté, kde se produkovali ekvilibristé, kouzelníci a gymnasté na visuté hrazdě.
Panuje tu šepotavé ticho; snad vzhledem ke dvěma výhružným cedulím, které přikazují SILENTIUM nebo v jazyce českém ŽÁDÁ SE ZACHOVATI KLID. Marně bys hledal demonstrační tabule; kdo chce vidět průběh hry, musí stát v diskrétní vzdálenosti a nesmí kouřit; kdežto mnozí mistři hulí jako parní lokomotiva. Jsou tu mistři a velmistři ze všech světadílů. Tmavý Ind Sultan Khan, klidný Anglán Sir Thomas, obrýlený Tartakower, otylý Bogoljubov cumlající tlustý doutník, Aljechin s rukama zaklesnutýma se opírá o stolek a fixuje šachovnici, snad jen Čechoslovák Salo Flohr je dokladem toho, že mlčenlivci u figurek jsou opravdu živí – po každém tahu čiperně vyskočí a jde obhlédnout, co se odehrává na okolních plátnech.
Abych nezapomněl: dnes a denně je vyprodáno; zvědavost projevují šachoví znalci, začátečníci, kibicové i členové čeledi čumilů. Šachy vládnou městu, noviny jsou plné šachu. Též například Eduard Bass zařadil do svého Týdenního rozhlásku (Lidové noviny, 18. 7. 1931) šachovou hru a povýšil ji nad prudký pád německé marky:
V samém středu Prahy naší / Celý týden už se šaší. / Mistři světa, mistři Čech / Nad prkýnky tají dech. / Sem nevniká zmatek zvenčí. / Na hru jen se zájem ztenčí. / Svět nechť blázen z marky je, / Tu platí jen partie. /Trámoví ať praská států, / Kdo sem přijde, ticho má tu, / Halas, tartas Evropy / Vzrušení tu netropí. / V kombinaci plném kvasu / Strach je jen ze ztráty času. / Politik v tom příklad měj – / Ten má času habaděj. / Moudrostí od mistrů našich, / Politiku, uč se v šaších: / I ten pión cenu má, / Koncovku pak vyhrává. / Režim, který nezamíří / Dál než z e2 na e4, / Nepomýšlí na krytí, / Sám se musí zmatiti.
Umístění našich reprezentantů bylo naprosto nečekané a tedy skvělé. Zlaté medaile vyválčili Američané (Marshall, Kashdan, Steiner ad.) 48, stříbrné je Polsko (Tartakower, Rubinstein) 47, naši (Flohr, Gilg, Rejfíř, Opočenský, Skalička) vybojovali bronz a 46 1/2 bodu. A mohli jsme být dokonce druzí. To kdyby Opočenský vydržel až do konce a vyhrál vyhranou partii proti Rakousku. Opova vzpomínka: „Získal jsem na Kmochovi celou figuru. Můj soupeř se dostal do hrozné časové tísně a já jsem proto tahal rychle a rychle, špatně a špatně. Lehkomyslně jsem ztratil dva krásné pěšce, ale stále ještě jsem měl lepší hru. Partie se dohrávala až odpoledne. Dokonce jako poslední celé olympiády. Komín diváků, navzájem do sebe vklíněných, balancujících na židlích a na stolech, tyčil se do neuvěřitelné výše. A dali mi ti diváci co proto: šťouchali do mě, dýchali mi za krk, šeptali mi, co mám hrát – div, že mě nesmetli a nedohráli tu koncovku za mne. Nakonec mně zbyl střelec a jezdec proti Kmochově jezdci – tedy figura navíc, která však bohužel nestačí k výhře.“
