Pražský jazykový zlozvyk způsobuje, že se Hlavově kavárně říká Hlavovka, a tradice pak zajistila, aby Hlavovka byla jednou z hlavních šachových kaváren vltavské metropole. Její oficiální adresa je Italská ulice č. 2, ale každý školák ovšem ví, že tento oblíbený šachový kurt se nachází za širokými okenními tabulemi na rohu Náměstí Míru na téže straně, kde je Vinohradské divadlo.
Však se sem uchylovali činoherci, když si chtěli u šachovnice trochu oddechnout od rozčilujících povinností a od režiséra K. H. Hilara, který občas přivolával hromobití. Ale když se figurek chopil vznětlivý spisovatel K. M. Čapek Chod a šturmoval proti rošádě tragéda vinohradské scény Bohuše Zakopala, bylo opravdu skoro potřebí zavolat hasiče. Vzpomíná Opočenský na pradávná kavárenská dramata:
„Když rozpálený sršatec Čapek Chod začal přesvědčovat krále Leara Zakopala, že koncovka jezdce a dvou pěšáků proti věži je jasně vyhraná, nechal jsem se strhnout sporem a pokoušel se záhadu oběma Mistrům i přihlížejícímu publiku objasnit. Nikdo o moje rady nestál. Až se jeden kibic přimluvil, aby mě poslechli, neboť jsem prý také Mistr, a sice šachový. Spisovatel a herec pak spojenými silami vypudili od šachovnice všechny výřečné diváky a požádali mě, abych se stal rozhodčím jejich další partie…“
Ostatně tady v Hlavovce se kdekterý rozumbrada domnívá, že může svými rozumy oblažovat i šachisty nejvyšší kategorie. Zrovna si vzpomínám na dva takové rozumbrady, z nichž jeden jsem byl já a druhý můj přítel Ungrád, solidní šachová první třída.
Nedaleko odtud se hrál v roce 1963 přebor republiky, v němž startoval můj dávný přítel Luboš Kaválek (řečený Cavaletto). Jeho partie s Doležalem nás vzrušovala jako napínavá detektivka. Přerušená pozice byla totálně nejasná, aspoň pro naše divácké zraky. Ale ani Luboš neprojevoval spokojenost. Kdybychom aspoň tušili, co soupeř pečetil! Kaválkovi se chtělo do postele, já s Ungrádem jsme si umanuli, že mladému mezinárodnímu mistrovi pomůžeme s analýzou. Pročež jsme ho pod slibem teplé večeře zavlekli do Hlavovky. Příbory nebyly ještě ani na stole, ale my už jsme krájeli a rozžvýkávali přečetné varianty. Cavaletto úkosem pohlížel na naši horlivost, ale k věci šachové se nevyjadřoval. Jen zahučel: „Mně teď patří večeře a vám, když jinak nedáte, moje přerušená partie. Tak dobrou chuť, pánové.“
Občas mě Opočenský zavedl do Klubu novinářů, který sídlil na začátku Vinohradské třídy v bývalé kavárně Elektra. Tady sice šachy nepatřily k povinným vyučovacím předmětům, ale když byl pan vrchní vyzván, aby přinesl pracovní nářadí a šachové plátno, vždy bývalo k vidění něco zajímavého. Jakmile redaktoři zahlédli viržinku v mistrově doprovodu, hned ho vyzývali k šachovému tanečku. „Kdepak,“ zašermoval si Opo cigárem, „s vámi, hoši, hrát dneska nebudu, vy jste na mne moc silní. Ale když dovolíte, podívám se, jak posunujete figurky, abych se něčemu přiučil.“
Podivné, ale pro Opa příznačné: často a vždycky rád pozoroval, jak si vedou šachisté bez distinkcí – začínající i pokročilí, rutinéři i packalové. Nikdy do partie nemluvil. Nanejvýš po hře, ale pouze na vyžádání. Tedy pokud nešlo o mou turnajovou partii, kterou vždy a bez vyzvání spolehlivě ztrhal. Vzpomínám si, jak se v Klubu novinářů vydržel dívat na šachový kumšt soudničkáře Františka Němce a pak mi pošeptal: „Má spoustu dobrých nápadů, jako spisovatel i jako šachista, ale měl by vědět, že gin k šachu nepatří. A jestli k literatuře, tak to nevím.“
Jednou se v Klubu novinářů rozklenula atmosféra jako v krematoriu. Všichni, včetně pana vrchního, zachovávali silentium a do ticha zvučela pouze úsečná hlášení šachové notace. To jakýsi budoucí Najdorf hrál simultánku naslepo proti třem představitelům žurnalistického cechu. Byl jsem tou zázračnou dovedností neznámého kumštýře nadšen. Na rozdíl od Opa, který ucedil: „Možná že se ten estrádní umělec v šachu vyzná, ale jeho produkce není regulérní. Ten, kdo totiž hraje naslepo, nesmí si úkol usnadňovat koukáním na prázdnou šachovnici.“
Je už načase zamířit do hlavního stanu pražských šachistů – do prvního patra kavárny U Nováků (Vodičkova ulice, hned vedle divadla ABC). Šachový národ se sem přestěhoval po válce, když Akademická kavárna zeštíhlila do podoby Dietní restaurace.
U Nováků začínal svou závodní kariéru mladičký Miroslav Filip, když ještě nikdo nevěděl, že jednou dosáhne výše dvou metrů a titulu velmistra. Když Prahu navštívil například jugoslávský šampión Čirič, prošel se s ním Luboš Kaválek po Karlově mostě a pak s ním rovnou zamířil do bájeslovné šachové kavárny U Nováků. Stejnou turistickou trasu přichystal Vlastík Hort německému velmistru Hübnerovi. Byl jsem u toho, ostatně jako vždy, když se něco v téhle kavárně šustlo.
Byl jsem tu známý jako falešný pětník, jako trvalý štamgast, snad jako součást kavárenského inventáře. Nikoli však (to bych si, prosím, vyprosil) jako šachový výtečník. Kdežto můj nadřízený Karel Opočenský býval ve zdech této kavárny uctíván jako nositel nějaké Nobelovy ceny světového šachu. Ale ani tady ke hře nezasedl. Jakmile se objevil jeho oválný obličej s nesmrtelnou viržinkou mezi usměvavými rty, kibicové s úklonou vstávali a uvolňovali mistrovi svůj posez, což by jinak neučinili nikdy nikomu; neboť takové pocty se mohlo dostat pouze opravdovému králi šachových kaváren. A tím Opo bezesporu byl.
Publicistická píle mě odměnila tím, že jsem se stal majitelem automobilu moskvič. „Jestli chcete,“ kasal jsem se před králem pražských šachových kafíren, „já vás zavezu od Nováků domů.“ – „Neračte se namáhat, pane šofére, mně postačí noční tramvaj, co mi jede v nula nula osm. Ale když už se teda chcete štajfovat, tak víte co? Zavezte mě do Krakova a za týden zase zpátky do Prahy. Koná se tam akademické mistrovství světa. A já vám tam za odměnu vyjednám přistýlku v hotelu.“
Tak se přihodilo, že jsem se v roce 1964 stal účastníkem významné študácké šachové události, utužil přátelství s trojicí velmistrů Hort-Kaválek-Smejkal, ba seznámil se s americkou jedničkou Lombardym, který chtěl vědět, co je v té Praze tak významného, že o ní kdekdo mluví. Odvětil jsem, že šachová kavárna U Nováků. A vyprávěl jsem mu o neodmyslitelné figurce tohoto podniku. Jmenoval se Bedřich Poucha a šachovým tajnostem rozuměl velmi obstojně. A vyznačoval se tím, že proti našprtaným soupeřům volíval kuriózní zahájení, jemuž říkal parní obrana. Ať táhle bílý cokoli, Poucha odpovídal postupně b6, c6, d6, e6, f6 a na g6 došlo ovšem taky. Nuže, pak jsem velmistra Lombardyho požádal, aby vlastnoručně a slovy americkými poslal do kavárny U Nováků Bedřichovi pozdrav. Postaral jsem se, aby tam byla i tato slova: „Seznámil jsem se s Vaší parní obranou a musím přiznat, že mě ohromila svěžestí a originalitou. Nebudete mi snad mít za zlé, že si dovolím Vaše zahájení zařadit do svého repertoáru.“
Krakovský šachový týden utekl stejně rychle jako týdny pracovní a nešachové. Už je pozdní večer, když se na obzoru zjevuje bílá světelná plachta večerní Prahy. „Kam vás mám hodit?“ ptám se šoférskými slovy Opa. – „Domů se mi ještě nechce,“ probouzí se spolujezdec z dřímoty. „Zavezte mě k Novákům. Tam mají ještě devadesát minut otevřeno.“
Měli. A Opa bouřlivě přivítali: „Kde jste byl, mistře, tak dlouho?“ Opočenský se pohodlně rozvalil u centrkurtu (tak se U Nováků říkalo nejdůležitějšímu rohovému stolku, u kterého směli působit pouze premianti šachového učení) a trpělivě vyčkal, až pan vrchní Martin slovy Jsou na sobě oznámil žactvu, že obě ručičky na orloji se setkaly u půlnoční dvanáctky, a až začal druhý číšník Franta Šícha vykřikovat: „Zhasínáme, zavíráme, přikrejváme!“
